Teda ne, že by už byla otava :D, kdy se seká druhá tráva.

Ale minule, když milýho Černoseče přivezli, tak jsme toho díky dešti moc nestihli posekat. Takže jsme se v pindělí vypravili na chalupu zas. A musím říct přátelé, že je to fááákt jako hlína! Já se do toho úplně zamilovala.

Brtnik s Černosečem teda vyjel z garage – to si ještě netroufám zcela, stejně jako si netroufám tam zacouvati. A taky ještě jsem se radši nepustila do sekání v zahradě. Vevnitř to pro něj úplně není, protože se tam nevymotá, ale příjezdovej  prostor u branky, tam se to hodí. Jak říkám, já zatím radši uvnitř ještě ne, protože bych  nerada při manévrování špatně odhadla co a jak a místo trávy třeba omylem neposekala trávu okrasnou 😀

Takže Brtnik si to užil v zahradě a pak ještě před brankou a posekal cestu, která vede podél plotu a louky dál. A taky okraje louky, abych to prý měla jednodušší. Ale přátelé! To sekání je vážně taková čurina, že mi to rozhodně ulehčovat nemusí. 

Já naopak musím krotit sebe samu, páč mám tendence šlápnout na pedál a drrrndrndrndrrrndrnndrrrrr řítit se prostorem jak animovanej vlk na kombajnu z kreslenýho Nu Pagadi! 😀 😀  Ty bláááho je to fakt bezva zábava. Jen se teda nesmíte do jízdy moc pohroužit. To jako nejde, protože hrozí, že myšlenka utluče upozornění oční bulvy na to, že se blíží větve stromu 😀 . Ale protože se znám! Protože se znám, jaký já jsem kopyto, opatřila jsem si zrak slunečníma brejlema. Což bylo fajn do tý doby, dokud mi neupadly a já si na ně nešlápla. 

Takže jsem si jezdila jako velkopán a sbírala trávu do koše, suveréně jako profík couvala -ať už k hromadě kompostovací, nebo ke kmenům stromů, kde trávou pak mulčujeme a byla jsem unešená sama ze sebe, jak výborně mi to jde. Až do momentu, kdy to uďálo krchchsž a zastavila jsem se. Bylo jasný, že něco je jinak. I sesedla jsem z oře a šla  za Brtnikem.

Ten měl totožnou reakci, jako o den dřív u Domečku. To jsem šla sekat sekačkou a ona vydávala takový jako mdlý a unavený zvuky. Típla jsem to teda a šla poinformovat muže svého, že sekačka není ve svý kondici. Odmávnul mě s tím, že s ní před chvíli sekal a byla zdráva a ať ho nezdržuju při stavění, že nemá čas řešit hovadiny a mám jít sekat. “No, jak myslíš, ešivá pak bude něco v nepořádku, já odpovědnost nenesu.” hučela jsem si a skutečně stroj nakopla a i s tím potácivým zvukem se dala do sekání. Nedalo mu to, páč mu to dokapalo, že by to nemuselo bejt  v pohodě  a za chvíli se zhmotnil na zahradě, aby skutečně zjistil, že něco je jinak. Převzal stroj a zkoumal. Vyzkoumal, že naštěstí nejde o vážnou závadu, nejde o závadu vůbec, ale nějakým nedopatřením se posunula páčka určující sílu a rychlost sekání a ze zajíce to spadlo na želvu. (To jsou tam vopravdu takový vobrázky, aby i blbej poznal, že jede pomalu a nebo rychle. My pomalu nejezdíme, tak to neznáme 😀 )

Nu a teď s traktůrkem mě taky má drahá polovina odmávla, že nebude co chvíli řešit něco, když musí sekat a má toho hodně a musí a musí….. a musí… Propadl totiž nějaký utkvělý představě, že se musí strhnout a začal se chovat jako magooor. Na což jsem ho upozornila a snažila jsem se ho uklidnit již několikrát. Teď to trošku následně  vygradovalo teda, ale bylo toho zapotřebí. Páč jednak to snad povede k tomu, že se zklidní a nepožene se furt někam jako blásen a taky………kdyby to nevygradovalo,  a byla bych poslušná žena, tak bych bývala byla třebas donutila i pana Černoseče k pohybu a to by, jak jsme o chvíli později zjistili, nebylo nic dobrýho. Protože! Ač jsem před tím prošla louku a odstranila z trávy velký větve ulámaný větrem a taky dva kusy pletiva, kterým jsou krytý stromky před srnčí zvěří a který ty parohatý zmetci stejně uvolnili, aby se ke stromkům dostali, tak jedno pletivo jsem nezaregistrovala. A ono se namotalo na žací nože. Výborný. 

Poprvý v životě jsem viděla Brtnika, který za mnou zase přišel,  kterak ho přepadla skepse. Bouchnul pěstí do země a pravil, proč se sakra všechno teď musí po….. ehm poškodit. Nedivím se mu, nedivím. Protože nejdřív prasklý záchod, k tomu nečerpající čerpadlo a teď znehybnělej novej traktor. Sekačku zvednete a máte šanci to odstranit. Traktor nezvednete. Viděla jsem, že mu tam nemůžu s ničím pomoct a budu tam jen stát a …………kdo má rád, když mu stojej za zády v momentě, když se s něčím hmoždí. Nikdo. Tak jsem šla na zahradu a sekala místo něj. Za chvíli přišel i s uvolněným pletivem. Huf.

No a pak jsme si pohovořili na téma, že se nemá a nebude takhle vnitřně honit. Je to fučík, tak prostě nebude všechno. Nebude a nic se nestane. Nechci, aby se takhle šponoval a místo toho, aby bylo fajn, že Domeček máme, se z toho zhroutí. Rekonstrukce může jít přece pomalu, kdo kam asi tak spěchá? Kde spát máme, kde se mejt máme, záchod taky máme, topení taky, tak co?  Tak nic. A chalupa taky vydrží, prostě sem budeme jezdit na údržbu  a až se nám uvolní ruce, tak pak už to bude jiný. Teď to nějakou dobu pojede v minimalistickým módu. A co? A nic!  Tak snad vzal ženu svou v potaz a dal ji vnitřně za pravdu. 

Vrátil se na zahradu a  já šla zase drandit. Pro tentokrát jsem i Rumíčka nechala za brankou, stejně jako Tali. Protože jsem se chtěla s Černosečem co nejvíc sžít a hlavně taky nemuset hlídat, abych toho cvoka rezatýho nepřejela. Pak už to šlo šécko dobře a já měla “za chvíli” hotovo. 

A protože jsem chtěla, aby ten blásen Brtnikatej se taky uklidnil, trvala jsem si na tom, že se prostě chvilinku zdržíme. Čokle si poběhali po louce a Taliprtka nikam neprchala, naopak, hezky se chodila hlásit. Zaobdivovali jsme si naši kapličku v jarním hávu:

A já si pak šla udělat pár jarních foteček, ať si tu zahradu taky trochu užijeme:

A ať máte představu, jak pěkně jsem tu louku posekala, tak helejte:

A nebojte i traktůrek jsem cvakla, jak jsem slíbila. Zde krasavec inteligentní: