Aneb Rumíček pacientem.

Do toho pátečního dne jsem se snažila se držet, co to jde, ale teda v pátek už to nešlo skorem vůbec. Objednaný jsme byli na 11:30, takže z Domečku jsme odjížděli s předstihem v deset hodin. Do tý doby nebylo na kafe ani pomyšlení a tak, že si ho dáme cestou. Ale není radno riskovat a někde se zdržovat, dáme si ho až v Prahé někde na pumpě. 

A nejlépe na pumpě kousek od domu, kde bydlí Ajšová, protože ta mi nabídla, že mi hodí pár věcí po malý Ajšový, abych je případně mohla po operaci využít nějak k zakrytí ran. A teda udělali jsme moc dobře, že jsme to celý takhle vymysleli. Páč, když jsme zaparkovali u Ajšový u baráku, tak…………………..vona totiž přinesla nejen to oblečení, ale především OOOOBŘÍHO MEDVÍDKÁÁÁÁÁ! Rumouš byl úplně hyn a potřeboval to vokázat úplně všem. Kdyby mohnul, půjde to ukázat klidně i prezidentovi, ale to bych mu zasejc nedovolila teda já 😀 . Páč já třeba už několik let prezidenta nemám, že jo. No ale bylo to fajn, pokecali jsme s Ajšovou, která má dycinky dobrou náladu,  Rumoušek se radoval a to se nám to pak mnohem líp jelo k panu dochtorovi. 

V čekárně nikdo, v ordinaci pacient před námi – stará kočenka – a za chvíli jsme šli na řadu my. Pan dochtor mi to celý znovu vysvětlil a uklidňoval mě, což jako teda v mým případku jest zcela marnej počin. Jak mi chtělo vyvádět osrdí a co mi rotovalo v mozku……… Nu ale pak dochtor byl a jest optimistického názoru, tak se tím budeme řídit. Rumíček tedy kdyby mohl, vezme kramle. Nejlépe dveřma, kterýma vešel druhej pan dochtor, aby na něj byli dva. Probrali jsme nezbytný a když šli Rumíčkovi píchnout injekci, radši jsem na chvilinku odešla a nechala ho  v rukou Brtnika, aby byl v ten moment v klidu, protože to jsem cejtila, jak to se mnou rumpluje. Za chvilku jsem se tam vrátila a když usínal, drbkala jsem ho na šošoli. Pan dochtor začal holit srst a po chvíli pravil: „No a už zase!“ podivovala jsem se, co zase. A pak dochtor pravil, že ač se dycinky snaží, vždycky se při tom holení tak kůže tak zkroutí, že výsledek je místo čtverce kosočtverec 😀 😀 . A  v něm posléze pak ta rána, že jo. Vzhledem k tomu, že bylo nutné operovat na třech místech, říkali jsme panu dochtorovi, ať se s tím nemaže a nechá to tak, že prostě budem propagovat kapelu Tři sestry, ač ji jinak neposloucháme 😀 

No a pak…….. pak jsme šli, protože oba pánové se dali do práce. A já věřila a doufala, že do dobrý práce. Přijít jsme měli ve dvě hodiny. Ten mezičas jsme vyplnili pobytem doma, kde jsme zase něco málo pobalili, pořešili a najednou už byl čas se vrátit na veterinu.  Přišli jsme zase do prázdný čekárny, protože tahle doba je vyhrazená operacím. Za chvíli vykoukl druhý pan dochtor a pravil, že než půjdeme dovnitř můžeme si zatím poslechnout, jak Rumoušek dělá vlkodlaka. Že se mu to sice snažil rozmlouvat, že vlkodlakem nejni, ale prej na něj nedal a musí výt. Nu… ano vyl. Ukrutně a udatně. Žaloval do celýho světa. A i když mi ho bylo mooooc líto, hrozně ráda, jsem to jeho vytí slyšela. To totiž znamenalo, že operaci a hlavně narkózu zmáknul. Já se narkózy vždycky bojím, člověk neví, co se může vysypat. Tak tady a teď se nevysypalo vůbec nic a Rumoušek dával hlasitě najevo, jakej von je chudáky vopuštěnej a zmatenej.

Za chvilinku jsme šli do ordinace a pan dochtor nám toho vlkodláčka vypustil z pooperační místnosti, kde seděl v kleci a žaloval. Pupíček můj malej zrzatej, kožíšek roztomilej. Jaaak von byl rád, že nás vidí. No… vidí, vidí…. voči měl takový divný…. matný 🙁 . Říkala jsem si, že to s ním teda hrozně ale zacvičilo…. načež mi pak dochtor vysvětlil, že to je mastička, kterou jsou oči namazaný, protože nemrkají. 😀 Ajoo! Brtnik mu to otřel a hnedle bylo na Rumíčka lepčí pokoukání. Přišel a nacpal mi makovici do klína, musela jsem ho pořádně přivítat a pomudlat. Pak šel k Brtníkovi a taky k druhýmu panu dochtorovi, ale………..k panu dochtorovi Zuzkovi, to ne! K němu ne! Páč to von to celý má na svědomí! Dělal, jak když tam pan dochtor není. Nevděčník jeden nevděčnej. Jsem zvědavá, až se potkáme někdy náhodou venku, jak k tomu Rumíček přistoupí.  Teď si ani pičkůta od něj na usmířenou nevzal, protože to má u něj hodně rozlitý 😀  Dostali jsme instrukce z kterých si ale bohužel, jako vždycky , pamatuju jen půlku 🙁 . Nedokážu v takovej moment ty informace pořádně vstřebat. Nicméně výsledky by měly být do týdne a pan dochtor říká, že budou dobrý. Tak budou!

Rumíček šel s Brtnikem napřed a já ještě vyřídila placení  a pak valila za nima. Došli kousek před kliniku a tam čekali u lavičky. Rumíček se svalil a odpočíval. Ale do auta, který parkovalo opodál došel a přes naše marný snahy se tam snažit nasáčkovat sám. Vyrazili jsme domů. S malou zastávkou, kdy Rumíček se vyčůral a popošel si a my si koupili kafe. Vypadal zdrbaně, ale hlavní bylo, že je vzhůru. Doma ho přišla přivítat Taliprtka na vodítku, aby to bylo pod kontrolou. Sice ještě dohárávala, ale v tenhle moment to bylo Rumíčkovi i celkem jedno. Byl rád, že je rád a šel spinkat. A já byla s ním. Klekla jsem si na zem, on mi vlezl do klína, aby měl jistotu, že tam jsem a vytuhnul. Jakou dobu jsem tam klečela ztuhlá jak zmrzlá větev a pak jsem ho jemně přesunula na pelíšek. Když se probudil, a bylo to k tomu, tak jsem mu na výbornou radu Fifijový, omyla vlažnou převařenou vodou okolí rány – ne ránu samotnou, pozor, to nee! – abych setřela zbytek oholených chloupků. Páč ty samy o sobě na kůži svědí a vyvolávají tak potřebu drbání. A drbání je to poslední, co bychom chtěli. To je fakt vynikající rada, tou se řiďme vždy, když máme pesu po operaci.  Večer už projevoval zájem o nějaký to jídlo, tak dostal připravené mleté kachní masíčko asi ve třech dávkách a pak se i dožadoval venčení, protože ho ta narkóza trošku prohnala. Ale nic velkýho. A pak už se šlo spát. Ještě před usnutím, jsem ho ale zase musela kolíbat na klíně, jak mimino. Pak vytuhnul zcela prkenně.

Ráno už to bylo o hodně lepší. Ještě to sice nebyl ten pravej Rumíček, ale už to prostě bylo lepčejší. Protože Brtnik jel pro cement a písek a vzal Taliprtku s sebou, měli jsme to ráno jen pro sebe a bylo to tak víc v klidu. Neb člověk ještě nemusel kontrolovat bláznivou Flekatici, aby ve svým svatým nadšení po Rumíčkovi nehrábla, nebo tak něco. Pěkně jsme se pomudlákovali a já mu okolí ran znovu trošku omyla a pak, aby ho nesvědily naopak chloupky, které začínají růst, tak jsem mu okolí rány – zase – ne ránu samotnou – na radu Fifijový pěkně promastila měsíčkovým olejem.

A protože pruban je sice dobrá věc, ale sám o sobě, jak se tře o ránu, může dráždit – a to i když se přes ránu dá nějaká ochrana, ať už v podobě gázy, nebo čistého hadříku, které při pohybu psa cestují a nakonec vycestují z prubanu ven, opatřila jsem ho, jak už jste viděli na prvních fotkách slušivým oblečkem. Z toho, co jsme dostali od Ajšový zatím bohužel nic použít nešlo – nějak jsem nevymyslela, jak to dobře spojit. A tak jsem nakonec sáhla po něčem ze svojí garderóby a myslím, že nic lepšího jsem vytáhnout nemohla. Vytahaný, bavlněný jemný tričko s hlubokým výstřihem a rozparkama po stranách. Geniální řešení. Tričko se navlíkne a pohodlně se zastaví za předníma packama, a tím jak to má rozparky, nahoře to zavážu a supr to kryje jak boční ránu, tak tu na stehně. A Rumíčkovi je v tom dobře, protože to nedře. Nu a taky proto, že jsme to předtím spolu natrénovali:

A na krk dostal epesní límeček. Pořád jsem přemýšlela, jak aspoň trošku ochránit ten krk. Límec tam mít nemůže a navíc, s jeho povahou….. to mu nemůžu udělat. A pak mě napadlo, že mám ve skříni poklad! Loni na jaře, když začala pandemie a nebyly roušky, tak jsem pro Boromejky stříhala nešité roušky. Z kvalitního bavlněného povlečení po mamce. A to je přesně to, co teď potřebuju.

Vůbec nechápu, že jsem to nevyhodila, protože to je kus hadru k ničemu. Jéénže tak úplně ne, dá se z toho udělat supr obvaz. A tedy nejen pro psí krk, myslím, že se může hodit jako lehký převaz na ruku i pro člověka. 

No a takhle jsme fungovali celý víkend. Rumíček buď spinkal, a nebo se placatil zlehka a pod velkým dozorem na zahradě. Jak jsem ráda, že ji máme!!! A jak jsem ráda, že se Tali chovala kupodivu normálně. V sobotu už měl Rumíček zlehka roupy a vzpomněl si na to, že vlastně Tali hárá, ale ta se položila ke kosti a rázně mu vysvětlila, že nemá plýtvat svou chabou energií 😀 . A on to vzal naštěstí za své. Koho bylo naopak zapotřebí korigovat byl švihlej Mouses, kterej se s oblibou rozběhne a ve výskoku se odrazí od boku ohařova. Což v současnosti jest naprosto debilitní zábava. Zvláště po žrádle vjel do Rumíčka vždycky ďasík a byl živoučkej.

A já jsem byla ráda, že to takhle v pohodě snáší. Kdyby bylo na něm a na Brtníkovi, tak ani jeden už by nic neřešil, to jen já jsem jim to komplikovala. Leč radši budu za komplikátora, než abych pak musela něco komplikovanýho řešit. A protože rekonvalescence probíhala takhle hezky, mohli jsme si v pindělí dopřát krásnou procházku. A to už nechám na příště, to budete koukat! 🙂

Edit – Jen jsem ještě pro případný budoucí čtenáře napíšu to, co píšu dole v diskuzi, protože ji třeba někdo nebude číst:

Při kontrole mi říkal pan dochtor, že v případě některých těch mastocytomů – třeba neoperovatelných a tak – je dneska lék, který se aplikuje přímo do toho šmejda hnusnýho a on potom odpadne  . Je to tedy drahé – stojí to cca 12.000,- Káčées, ale…. všichni víme, jak to se zvířaty máme, takže by se třeba naškudlilo. Nevím kdy se to aplikovat dá a kdy ne, ale je dobré vědět, že je ještě nějaká další šance a možnost, když je průser.