Krávě jedný!
A tetkon výjimečně 😀 nemám na mysli naši flekatou Milku, alébrž krávu vopravdivou. Veeelikou a chlupatou. Jednu takovou , ale olbřímí:
Šli jsme si s Rumíčkem na další samostatnou hárací prochajdu a já to zase namířila k pastvinám, že je obejdeme lesem a dojdeme k rybníku a pak do vesnice, tu projdeme a šup domů.
Mno, enemže to v jeden moment vypadalo, že na moje plány nedojde, páč , když jsme scházeli podél pastviny dolů, dala se do takovýho rychlejšího pohybu jedna kraví aktivistka. Nevím, zdaliž proto, že jsme se jí nelíbili a nebo proto, že by se bývala ráda připojila. Byla bych z takovýho rozhodnutí víc než neklidná i obvykle, páč si prostě myslím, že když se ten kolos opravdu rozhodne, tak ho nějak šupa nezastaví. A některý krávy prostě nejsou vyloženě psomilný. Ale dneska jsem byla jaksi neklidná obzvlášť, neb vzápětí, co se dala aktivistka do pohybu, jsem zaregistrovala, že ohradník ve spodní části pastviny je jaksi ne úplně kompletní. Že ten elektrickej pásek je na několik kusů, který volně vlajou ve vzduchu. Aaaaj!!! Udělali jsme s Rumíčkem oblouk směr louka a taky přidali na tempu. Hlavně teda já, on se přizpůsobil. A bohužel se přizpůsobila i ta krafka. A trošku to začla i jako komentovat, tak my jsme zase přidali, vona taky………… 😀 a to už jsem uuuutyyykalaaaaa do lesa. Kráva se zastavila, až když jsme vlezli mezi stromy. A vydala mocný zabučení. Nevím, zda to byl zvuk uspokojení nad tím, že nás zahnala a nebo zklamání, že jsme ji nevzali s sebou. To jaksi nerozklíčuju. Funěla jsem tak, že jsem pomalu i starý buky ohýbala 😀 😀 . Když jsem se krapítek vydýchala, čapla jsem telefon a volala jsem hned na farmu. Shodou okolností to číslo mám, protože jsem si u nich v zimě objednávala čerstvé hovězí. Paní majitelka mi to naštěstí zvedla a tak jsem jí hnedle zpravila o tom, že to možná nemají úplně zabezpečený, tu pastvinu. Byla moc ráda a hned tam vyrazila.
My naopak vyrazili s Rumíčkem lesem směr naše původní trasa. A já šla volat Peťě AP, abych jí to zatepla převyprávěla a mohly jsme se zasmát. Zpátky na cestu jsme vylezli až notný kus od stáda, abychom zas neprovokovali. A pak už nás s Rumouškem netížilo nic. On byl radostný, že jdeme zase tady, kde to moc nezná a pustil se do průzkumů. A já si užívala tý krásy, sluníčka a povykování opeřenců. Sluníčko svítilo a rozvonělo popadaný šišky – to je nádherná vůně.
Prošli jsme úvozem a já tam nabídla Rumíčkovi na hraní žužlopichlobalonek, že budem kopat nahoru do stráně a kutálet dolů. Nebyl ovšem čas, muselo se zkoumat. Chvíli si ale balonek nesl a pak mi ho předal k opatrování. Na křižovatce cest jsem si na mapách testla, kam vede ta poslední, kterou jsme ještě nešli. Udělala jsem si hnedka plán na to, že tamtudy vyrazíme někdy jindy, na delší okruh. A švenkli jsme to pěkně doleva kolem statnýho buku, kde jsem se mu minule schovala. Mazal nadšeně dopředu, jak kdyby byl Taliprtka. Dokonce jsem i „povel“ „Seeeš dalekooo!“ musela vydat. Podezírám ho, že tak dopředu běhal proto, aby pak mohl letět zase nazpátek za mnou.
Podél cesty rostly mlaďounký břízky, který teď akorát přesně mají ty mladý a čerstvý výhonky listů, který v sobě mají očistnou sílu. A tak jsem si jich pár utrhla a sežrala, jak koza petržel 😀 .
Měla jsem svou tůristickou hůlku a rázovala jsem si svižným krokem. Pak jsme z lesa na chvíli vyšli ven a otevřel se nám výhled na rybník, kam jsme mířili. Cesta pak tady klesá prudčejš dolů a Rumíček se tam zase rozběhal sem a tam, ščastnej jako blecha. A já s ním. O kousek dál se pak les otevřel do stráně a úplně to volalo, abychom se tam vydali. Tak jsme poslechli a začli stoupat jen tak do lesa. Jen kousek přece, jen se podíváme, jak to tady vypadá… 😀 A…..narazili jsme tam na krásnou širokou cestu. Aháá, ahaááá, kam to asi vede?? Třebas by se tudy k tomu rybníku taky dalo dojít. Sice zábližkou…. ale ještě jsme tady nikdy nebyli 🙂 . Tak to zkusíme. A šlo se.
Rumíček nadšen, že zase objevujeme. Došli jsme k jakýmsi chatkám, o kterých jsem neměla ani páru. Minuli jsme je a sešli lesem dolů, kde na pasece u silnice byla takovádle krásná bílá pentle – alej z bíle kvetoucích keřů:
No a to už jsme byli skorem u toho rybníka, kam jsme měli původně namířeno. Přeběhli jsme silnici a loukou se vydali podél vody. Rumíček si zavystavoval, zatímco já na něj čekala a poslouchala při tom….. vlaštovičkýýýý!!Taky už je tu máme, jako Fifijová! Dvě byly a sedly si na drát a vyprávěly si cosi 😀 . Možná zážitky z cest, kdo ví. Věděli jste, že vlaštovky jsou taky monogamní? A že domů se kucí a holky vrací rozdílnou cestou, aby se pak doma zase shledali?
Na druhý straně silnice byly zase pastviny a výhledy na naše okolí z druhé strany:
Já vím, pro vás pořád to stejný, ale já se to no nemůůůžu nabažit. Tady se stačí otočit nazpátek a zkontrolovat si, zda něco nejede po silnici a…….“Je tu krásně!“ , řeknete si:
Došli jsme do vesnice a na jejím kraji nás zase uvítal štěkající hafan. A zatímco Rumíček by se býval šel družit, já si ještě jistá nebyla, tak jsem zavelela, že mažem domů. Ono už taky bylo dost hodin. Dom jsme dorazili chvilku po Talitýmu a zdá se, že snad nejhorší z hárání máme za sebou. Tali se jednak začla tvrdě ohrazovat a druhak Rumíček je lépěji ovladatelný. A aby se jim to ještě lípějc zvládalo, tahle náročná sitauce, vyndala jsem jsem jim oblíbenou výbornou odpolední zábavu, kdy oni se mohli povalovat a my s Brtnikem si sednout na zápraží s pivíčkem a vínem. Dobře bylo i přes to hárání, i přes to co na nás za dva dny čeká.
Krásný kravičky, vypadají jako bizoni a víš jistě, že vás neprohnal bejk? 🙂
Brečím, že nemožu chodit, ale artróza neartróza klidila bych se mu z cesty taky hóódně rychle. Nasranej bejk – lepší než Lurdy. 🙂
Kuskus moc ti držím palce ať máš koleno brzo nový.
Ale máš pravdu,Lurdy proti nasranymu
zvířeti jsou slabém odvar.Já jednou při krmení ovci letěla as dva metry vzduchem a rozplacla se jak žába.Beran usoudil,že krmim pomalu.
Z
auuu sviňák a to já pořád tvrdím, že se zvířat nebojím, že se bojím jen blbých lidí
No a ted si představ,že za Petou běžela kráva.S rohama.Ale fakt to tam maj krásný ..
To je šmejďoch!! No voni uměj bejt zákeřný. Ne všichni, jasný, ale umějí to. Já si pamatuju ovce puštěný volně ložený v okolí chaty u tety, kam jsem jezdila jako pidižvik. Než jsem šla do školy, dostala jsem knížku plnou fotek a básniček o zvířátkách. No a jednoho dne jsem se rozhodla, že tu tématicky vhodnou budu povykovat na takovýho jako poměrně neustále nasratýho berana, kterýho se šicí báli. Vyšla jsem srdnatě před plot a zařvala na celou louku tak jako pěkně posměšně: „BÉBÉÉÉÉÉ BERANÉÉÉ SNAD SE TI NIC NESTANÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ!“ a okamžitě jsem vypálila zpátky za branku. Páč von logicky vypálil taky. měla jsem to jen tak tak,že jsem zabuchla branku pár momentíků před tím, než to do ní napálil hlavou pan nasratej beran. A to se mi teda stáhly půlky tak, že mi spadly moje modré trenérečky 😀 😀
je to jakýsi skotský skot Highland a jsou chlupatý tak, že jsem nestihla registrovat, ešivá mě honí pán či dáma 😀 . A ano, noženky mi kmitaly, jen to svištělo 😀
Péťo, to je ráj, mě úpá mrazí, když to čtu, musíte bejt neskonale šťastní
v tomhle kousku světa s vysněným baráčkem.
Já myslím, že kravěna se chtěla družit,, ne? 🙂
Krásný jsou
Jo, je to tam fakt ráj, zrovinka včera jsme to zase říkali, když jsme s čoklema vypadli na prochajdu. Byli jsme tak nasosáni rajským plynem, že se včera nic nedělalo 😀
Ešivá se kravěna chtěla družit, měla mít na to certifikát, abych jí to uvěřila 😀 😀 Ale jsou roztomilý, to jako hodně. Hlavně ty malý prďolové, co se teď rodí.
Obecně před býložravcema zdrhat je pitomost. Nejde ani tak o to, že jsou rychlejší, ale hlavně základním pudem býložravce je přesvědčení, že když někdo utíká, má před čím, a on by se měl rychle přidat. Takže naprosto klidné stádo můžeš splašit tak, že přetrhne ohradník – a když se jim blbě přimotáš do cesty…
Nedalo by se s majiteli domluvit seznámení pod dozorem?
Pitomost nepitomost, asi bys stát nezvostala 😀
Ony jinak nějak zájem nejeví, já se vždycky snažím , když jsou těsně u plotu, jít nějak jinudy, obloukem, abychom je se psama neštvali, ale te´d to bylo o dost zajímavější 😀
Já se jim něco natahala kýblů s vodou. A turistické stezky vedou často přes pastviny, ne okolo. Koukla bych tomu mezi nohy a podle toho a toho jak se tváří bych se zachovala, ale zdrhat NE. Pochop jejich uvažování – ona zdrhá, asi je tu někde strašidlo, budu zdrhat taky. A místo jedné zvědavé krávy máš na krku vyplašené stádo. Promluv na ono zvíře, zklidni svůj pohyb, nepouštěj k němu psa, pokud si nejsi jistá kravím názorem. Je-li to nasraný býk, radši POMALU vycouvej. Nezdrhej.
A fakt si zkus promluvit s majiteli, že se holt bojíš a jestli se nemůžete oňufat pod dozorem. Kravky si čichnou k tobě, ke psům, pohladíš si mokrej ňufák a budeš víc v klidu a ta zvěřena okolo koneckonců taky.
Petrs01 no nevím, nevím, jako člověku je přirozené utéct a myslím, že když je v té situaci, tak mu instinkt velí vzít nohy na ramena 🙂
ešče todle sem mohla udělat 😀
https://youtu.be/HFELNcSEDqE?t=827
PetraK
ešče todle sem mohla udělat
tvl pomooooct, tak za tohle patříš za druhou stranu ohradníku 😀
No a napadá Tě něco jinčího? Utikat nemožu, na promlouvání s nima nemám teda gule, když na mě běžej, ale dyby stály…. tak to třebas vyjde 😀
No,taky bych stát nezůstala,stačilo když se se mnou mazlil kůň a stál mi přitom na noze.
V televíízi ukazovali podobné stádečko někde na farmě v Čechách a majitel říkal, že jsou venku celoročně, mláďata se rodí na pastvě bez asistence člověka a žijí poměrně divoce. Esli je tohle podobný příklad, přikláněla bych se k názoru, že se kráva nechtěla kamarádit ani nebyla splašená, anóbrž hnala ty dva cizáky pryč ze svého teritoria. 🙂
Pod Gruněm pásával ovce bača, kterej připravoval skvělé „kakao“ jak tomu říkal. Nevím, co všechno do nápoje přidával, základ byla žinčica a rum a bylo to ukrutně dobrý a cestou zpátky jsme se po čtyřech drápali do kopca vysmátí a berany berany duc dělali mezi sebou jak nás pokaždý vožral. 🙂
Kakao 😀 😀 pan bača byl filuta 😀
Jo tohle stádo je venku celoročně, žijou si na těch obřích pastvinách poměrně samostatně, řekla bych. Ale ne, že by nepřišli s lidma do styku to zase ne. Tak si říkávám, že by měly být zvklé….no tahle nějak nebyla , nebo byla přítulná, co já vím 😀
Babička měla záhumenkovou kravku plemene česká strakatá, tele, ať bejček či jalůvka bylo obvykle ponecháno skoro do jednoho roku věku, pomáhali jsme je babičce „spravovat“ nějak nás ani nenapadlo se bát. 😁 Dneska ovšem stračeny téměř nevidět, na pastvinách převážně tento skot hnědý, chlupatý, veliký, taky bych asi měla respekt, byť souhlasím s tím, že jsou spíš zvědaví než agresívní a útěk mohou považovat za varování a mohou se chtít přidat.😜 Dokud jsem měla Koru, věřila jsem, že jako honák by mě ubránila.😁
No jooo, domácí kravka, to je něco jinčího, s tou se člověk zná osobně a věřím , že i s některým z bejčků, se dá fungovat na přátelský bázi 🙂 Stračeny bývaly dole na Šumáku, v Novohradkách jsme taky potkali.