Kterak byl Rumíček ščastliv

Máme to teď doma takové vyhrocené tím háráním.

Rumíček to najednou letos prožívá o něco víc, než dřív a tak se mu snažím to kompenzovat, co to jde. Hlavně teda tím, že ho každý den popadnu a vytáhnu ho na procházku, kde se vždycky snažím zařadit nějakej novej kus trasy, aby si mohl objevovat a  zkoumat. A protože nechci, aby si Tali připadala odstrčená – což teda rozhodně nejni, protože s ní chodí Brtnik se svou sukovicí, aby případně ochránil její čest, kdyyybyyy čirou nááhooodou se tu vyskytl nějakej sexuchtivej vesnickej proutník (přeci jen to tu zatím nemáme zmapovaný) – tak vždycky než jdeme s Rumíčkem, vyběhnu s ní na chvilku na louku za domem.

Když jsme míjely Mousesovu zahrádku, bylo na ní živo. Byla tam Olina s oběma dětma a!! Taky paní sousedkáááááááááááá!!! Byla venkuůůůů. Měla jsem moc velkou radost – protože to bylo po víc jak půl roce, co jsme se neviděly a co nebyla venku. Nadšeně jsem na ní zahalekala, že ji ráda vidím, fšicí jsme se pozdravili a já pak šla řádit s madáme Flekatou za jejich zahradu. Ta chvilka čítá minimálně půlhodinku, kdy spolu částečně blbneme, částečně jí nechám čmuchat si ty myše a částečně taky cvičíme. Všechny tři činnosti nám šly víc než dobře. Jak už jsem několikrát dokola psala, je mi vždycky fajn, když spolu takhle fungujeme. Měla jsem pro ni házedlo a taky aportýrovacího plnícího dummíka, takže jsme se nenudily. A když jsem pak na závěr houkla, že už jdeme domů, bez debat a zbytečnýho zdržování se ke mně přidala. Když jsme došli k sousedům, zaregistrovala jsem otevřenou branku. Aaaa to jsem radši Taliprtku chytla za kšandičky. Je mi jasný, že by se tam potřebovala nařítit. Copak děti, ty by měly radost určitě, ale jsem si jistá, že křehký babičce, by germánskej jásot uvítací asi neudělal nejlíp. Vydala jsem nařízení, že “Tady se bude!” , aby se mi nevzdalovala, zatímco si s Olčou vyřídím veledůležitou věc. Ze zahrady jim totiž utekly…….modřence 😀 . A usídlily se za zídkou v roztomilých trsech. A jáááá je mooooc potřebovala. Nechtěla jsem je brát bez domluvy, i když už jsou za plotem. Nicméně svolení jsme dostala, stejně jako rovnou rýč a kyblíček, do kterýho jsem milý modřence umístila. JUCHAJDÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ mám nový přírůstky do zahrady. Mocinky moc jsem poděkovala a upalovala honem s Taliprtkou v zádech na naši zahradu, abych je tam ještě v rychlosti zasadila, než půjdeme s Rumouškem ven.

Ten mi při jejich sázení dělal společnost a když jsme pak spolu vyrazili ven a vraceli rýč a kyblík, smála se paní sousedka, že to mám jak seriál na pokračování, to venčení. No jo, ještě chvilku to tak bude, zamávala jsem na ně a vyrazili jsme svižným krokem do dáli. No, do dáli v trošku přeneseným slova smyslu, ale přeci jen dál, než obvykle. Spojila jsem dohromady dva okruhy a pro začátek zamířili zase ke krmelci. V batůžku jsme totiž zase měli jablíčka a lojovky. Oříšky tentokrát ne, protože těch tam ještě viselo habakůk.

Rumíček byl nadšen, že si jdeme jen tak spolu. Pro tentokrát mnohem víc jak jindy 😀 . Čemuž se není ani co divit. Bylo na něm opravdu vidět, jak ho to těší a hopíkal si nadšením jak kozlík. Když jsme doplnili jablka do čistě vymetenýho krmelce, vyrazili jsme lesem dál. Po pár metrech jsem si všimla, že po zemi válí spousta takovej akurát velkejch špalíků dřeva, který by se supr vešly do batůžku. Nebudou vyčihovat ven, nebudou tím pádem převažovat batoh, dobře se ponesou…… tak šup tam s nima. Narvala jsem batůžek do plnejch. A mnula jsem si ručičky, jak dobře jsem udělala. Hááhá, kdybych měla v mozkovně aspoň nějakej závit, došlo by mi, že je naprostej nesmysl narvat si batoh dřívím, když jsme v podstatě na začátku cesty. Že jo. Jenže já mám zkrátka nesmrtelnej mozek. Kde nic nejni, ani smrt nebéře 😀 😀 . Ale nebylo to tak zlý, aspoň jsem z lesa na louky vypadla rychlým krokem, neb plný batůžek zajistil dobrý zrychlení. 😀 .

Na louce pod lesem jsem se chvíli kochala rozkvétajícíma devětsilama, který u nás zatím mají zpoždění. A to ještě tady na tý louce jsou mnohem opožděnější, než na tý, kudy chodívá Brtnik. Tam už to jedou ve velkým. O kousek dál jsme si blbli s Rumíčkem s házedlem a pak mě přes nos praštila jasmínová vůně. Ten bílej keř voněl doširoka do daleka a tak jsem do něj šla strčit sosák. Kolem hlavy mi proletěla včelka, která měla očividně habakůk práce. Jaro se začalo prát se zimou.  Zatím ještě nevítězí, protože letošní zima si vždycky svůj prostor ještě vybojuje zpátky, ale už je za rohem vítězný tažení jara se vším co k tomu patří. 

Ledva jsem vytáhla sosák z tý opojný vůně, koukám, že kousek od nás se na  louce pasou čtyři kousky srnčího. “Aaaa tak to se půjdem plížit, Rumoušku.” Navrhla jsem mu a vyrazili jsme. Pomaluuu, pomaloučku. A když jsme došli tak akorát, abychom je hned nevyplašili, usadili jsme se a chvíli je pozorovali. Bylo vidět, že už o nás vědí, ale ještě nás úplně nezaměřili.

Na fotkách (foceno proti slunci, takže nic moc) to vypadá, že jsou od nás mnohem dál, než byla skutečnost, nicméně tak, jak nás k sobě nechá srnčí dojít třeba na chalupě, tak to ještě tak dalece se neznáme 😀  “Joo přátelé, kdybyste vědíli, že jsme to my, kdo vám tam nosí tu dobrůtku!” říkala jsem si v duchu a drbala Rumouška. Když se pak daly srnky do pohybu, šel se radostnej Rumoušek  ze samýho pozorování žouželit,

stejně jako kdysi Ešátor, když jsme se spolu v Lužkách plížili od balíku slámy k balíku slámy, až jsme se doplížili k srnce a jejím dvěma potomkům. 

Když stádečko zmizlo v lese, přešli jsme přes louku a na její hraně s lesem před námi vyběhl zajíc. Rumíček ho neviděl, ale já ano. A tak jsem ho tam zavedla, aby si pročuchal stopičku.  Radoval se velice a šmejdil si tam kolem mě dlouho a já ho s úsměvem pozorovala. Vím, že mu můžu věřit a spolehnout se na něj, že situace nezneužije. Se spokojeným gezichtíkem mi přišel říct, jak supr to je a vo co jsem přišla, že jsem jen tak stála a čučela na něj, místo toho, abych měla nos u země jako on 😀 . Byla jsem taky spokojená, že on je spokojenej a úplně jsem zapomněla, na ten náklad na zádech. 

Ten se mi připomenul o něco pozdějš, když jsem nás zase zavedla do lesa a čekalo nás stoupáníčko k silnici. Několikrát jsem se nelichotivě počastovala jakýmsi názvem, ale protože jsem zaťatec, odmítla jsem tak vhodné dřevo vyklopit uprostřed krpálu, když už jsem ho dovlekla až sem, a funěla dál nahoru. Pro Rumouška pochopitelně nedostatečným tempem. Když se pro mě asi už po stý vracel, měla jsem sto chutí mu říct, ať si to zkusí jako sám, když je tak chytrej. Ale pak jsem sklapla, páč mi došlo, že von je chytrej natolik, že by se s tím rozhodně netahal. Na rozdíl od mé maličkosti. No, tak jsem si aspoň ze země sebrala dvě vhodný větve a uďála jsem si z nich po vzoru minulý prochajdy zase takový provisórní trekingový hůlky 😀 . No ale náhodou, byste koukali, jaký já nasadila tempo. Pravá ruka, levá noha, levá ruka pravá noha a uuuuuž funíme skorem  nahoře 😀 . A když mi to tak výborně šlo, rozhodla jsem se, že při každý prochajdě, když půjdu do lesa, popadnu dvě takovýdle větve, budu se vo ně vopírat a vodpichovat, abysem byla rychlejší až nejrychlejší a doma je pak nasekám na topení. To bude za chvíli zásobička.

Vyfuněla jsem až k silnici, kde jsem pravděpodobně vyděsila kohosi v parkujícím vozidle, který se právě chtělo rozjet. Ale asi se nedivím. Páč nastartujete a v ten moment se na druhý straně zjeví pomalu pod plachetkou vosoba s hrbem z dříví na zádech a v rukou větve, na kterejch vyčerpáním visí. A čokla po boku. To by vám pak to auto asi taky jen škytlo a cíplo 😀 😀 . No nicméně nám to dalo prostor pohodlně přejít na druhou stranu a zamířit tak po vršku kopečka ke kostelíčku.

Tady už se mi šlo zase výrazně líp, páč to je po rovince. Nicméně nezamířila jsem tentokrát nějak hloubš do lesa, ale švenkla to na první cestičku, která vede kolem chatek pod strání přímo ke kostelíku. O kus před námi jsem zaregistrovala kohosi se psem. Ti pak odbočili směrem do lesa a zmizeli nám z očí. Zato na cestě u chatek najednou koukám – hele zajíc asi. Divnej nějakej ale……… ty jo, je to zajíc? Nebo co to je? Sakra….. no nevim… Zajíc hópnul do křoví u cesty. A pak zase malinkatě vyhópnul ven. Co to dělá?? 

Jo prt zajíc 😀 😀 😀 . Jakejsi jorkšír se to šmrdolil po cestě 😀 😀 . A očividně poměrně odvážnej jorkšír a hlavně NEŘVOUCÍ jorkšír. Malej nebojsa se nakonec přišmrdolil až k nám . K Rumíčkově veliké radosti. Pes!! Sice malej ale pes! A úplně cizí, kterýho neznám!! Byl  nadšen. On by možná v týhle svý současný situaci byl ščastliv i za to, kdyby to byl zajíc, hlavně, kdyby se měl s kým družit 😀 A tak jsem je tam nechala, ať si spolu blbnou, jak jim libo, však nám nic neuteče, vařeno mám, tak wo co go. A tak Rumíček hopíkal, jorkšířek hopíkal a pak ho zval k sobě domů, což jsem jako  úplně zase nechtěla. Tak jsem vždycky přivolala Rumíčka zpátky a prďola malej se za chvíli dořítil taky. Jsem si říkala, že vodvaha jsou asi i majitelé. Já bych svýho pesana, zvlášť takhle malýho volně loženýho nenechala.

Zamířila jsem pak volným krokem ke kostelíčku, kde se znova objevil chodec s černým pesanem a zase nám zmizel. Bylo krásně a já si u kostelíčka užila tu nádheru kolem, ten čistej vzduch a klid. A nechala myšlenky běžet prostorem. Když jsme pak sestupovali dolů, opět mě můj náklad na zádech při sestupu zrychlil, což velmi kvitoval Rumoušek. Páč ten už měl namířeno domů a kdyby mohl, upaloval by plnou rychlostí za svou milovanou. Jak při odchodu jásal, že se jí zbaví, tak teď se zase nemohl dočkat. Jááák u blbejch na dvorečku, co? No ale to prostě k hárání patří, takže co naděláme. 

Sešmrdolili jsme se dolů  ke hřbitovu a na louce vyzvedli Mousese. Za brankou už nás čekala Tali, která nás přepadla a kterou chtěl přepadnout naopak Rumíček  😀 😀 a šlo se vařit. Tak a máme za sebou další hárací den.

 

9 komentářů u „Kterak byl Rumíček ščastliv

  1. Hezký povídáníčko a Rumíček jak se válí, muheheee, nejsou voni s Koněvem tak trochu rodina? 😀

  2. Pan Žížalka se uzdravuje v čarovném koutku země.
    Fotka vysoké přes Rumího kebulku je skvělá, škoda, že proti sluníčku.
    Vidím idylku, lovecké nadšení ohaře i hák na kterým ho mají srnky. 🙂 Fajne.

    1. Jo to sluníčko to krapítek zkazilo, nemohla jsem si moc vybírat a navíc s tím foťákem v telefénu, to ani nejde seřídit nejspíš nějak. Tohle bylo ještě před operací, ale přesně jak říkáš, je to kouzelnej kout, kde se musí fšicí uzdravit.
      Jsem zvědavá, zda si na nás časem srnky zvyknou.

      1. No vidíš jak su blbá. Rumíček je sešívanej i na krku a zádech, takhle pooperačně se žížalit v trávě vlastně ještě nemůže. 🙁

  3. Výborná fotka Rumíčka v detailu s otevřenou tlamou, jedno oko v sloup :-). A jak tě zval na čuchanou po zajíci. To bys ho převezla, kdybys najednou sjela na všechny čtyři a s čenichem u země upalovala po stopě!

    1. Jo ta fotka mě taky dostala 😀 . On umí neskutečný gezichty, na to jsou vižlíci specialisti 😀 . Jojo, on hodně komunikuje, a rád spolupracuje, takže by uvítal, kdybych se zapojila. Mám ráda, když má pes pevný vystavení a ukazuje Ti to zvíře, který našel. Jsem pak pyšná, jak dobrej ohař z něj vyrostl. Jak z Ešátora, tak z Rumíčka, to vystavení je tam opravdu pevný a oba ve dvojici přiznávají. Bubi,když se naučila, že nechci aby lovila, tak jí nějaký vystavování nebralo. Proč to hledat, když to nesmim zabít 😀 . Tali se to taky naučila, ale úplně pevná v tom není. A ve dvojici ji radši jistím, protože se bojím, aby se nenechala strhnout rivalitou, že jááá budu první a nezapomněla na slušný vychování.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..