Rumoušek, tu samostatnou procházku.

Po delší době jsme byli spolu na samostatný prochajdě. V rámci Talihárání. Jednak je to tak nějak bezpečnější, protože kdyby se objevil volně loženej a sexuchtivej nápadník, nemusí člověk řešit zrzavýho rytíře obránce a druhak si takhle aspoň trošku odpočine od návalu hormonů a vyčistí si hlavu a šňupák.

Ani jsem neměla nějakej moc plán, kam si vyrazíme. Jen pro začátek jsem si říkala, že půjdeme krajem louky, kde to je kousek od silnice. A kam na začátku trasy při společných procházkách, než se Tali vyřádí nechodím, protože prostě……..no Tali, asi není zapotřebí vysvětlovat. Je to přeci jen jistější. Nakonec jsem na to ale úplně zapomněla, protože mi volala Dennyky a já zamířila dolů úvozovou cestou tak, jak nejčastěji chodím. A strčila rovnou svůj šňupák k rozkvetlýmu ……… a víte co? Zkuste uhodnout, co to je? 🙂

„A tak vracet už se nebudem, co Rumoušku?“ otázala jsem se. Bylo mu to fučik a tak jsme zamířili na louku a párkrát si tam zablbli s házedlem

a já si řekla, že bychom….. třebas… mohli stihnout takovej trošku novej okruh. Podél pastvin. Sice jsme už tamtudy šli, ale pokaždý jsme se vraceli zpátky tou samou cestou a nebo šli pak doprava. Když půjdeme dál a pak doleva, můžeme se pak třeba vesnicí vrátit zpátky? V týhle části vesnice jsme ještě nebyli. „No jo… enemže…. to bude asi na dýl, takovejdle vokruh.“ zapochybovala jsem. „Nic, půjdem radši nahoru do lesa a zkontrolujeme krmelec, ešivá si zvířena dala jablíčka. A tady půjdeme jindy.“ rozhodla jsem se. 

Ale……….Rumoušek mi asi čte myšlenky a viděl to jinak. Páč když jsme došli na plácek pod posedem, rozhodnul se tam, že bychom mohli jít doleva, podél pastvin právě a ne nahoru k lesu. „Myslíš, jo?“ zeptala jsem se ho pohledem. „Jo, deme.“ a rovnou vyrazil. Nadšeně a s čumesem u země. Což mě potěšilo. Když si bude čmuchalínovat, nebude řešit hárání. A já nebudu řešit budoucnost, budu řešit jen tohle krásný odpoledne. Protože vono krásný bylo. Bylo akorát chladno, a i když fučel na pastvinách studený vítr, tak tady, pod ochranou lesa, bylo vlídno a sluníčko šimralo v nose. Až tak, že jsem byla chvíli za Kejchala. 

A pak dokonce i za neviditelnou. Schovala jsem se totiž Rumouškovi za statnej buk (musím už vyhledávat statný buky, za normální buk se neschovám 😀 ) , když se začetl do lesních stopiček a soustředěně mazal napřed rovně nahoru na kopec. Tam bychom sice taky mohli jít a už jsme tam právě taky šli, jeeenže to by bylo fakt na dlouho. A my vyráželi v půl pátý. Takže já směřovala do svýho pohádkovýho úvozu a schovala se za ten buk a pozorovala ho, co bude. Nooo jo, to bylo! Když zjistil, že si maže prostorem jen on sám, předvedl klasickou zmatenou tetku na rynku a snažil se zjistit, ešivá mě nenajde jen tak z první. Nenašel. Byla jsem po větru a za tím statným bukem. Tak se musel pustit do hledání. Je to šikovnej pán, takže mu to pochopitelně netrvalo nějak dlouho a mohnul se následně radovat z toho, že mě našel a přepadnul.

Jak jsem tam tak za tím bukem stála, tak opodál v mlází se cosi zachrulo a co mě mohlo tak asi napadnout jako první. Že by prase? 😀 . Rozhodla jsem se tedy ozbrojit  a ulomila posléze pevnou větev, co se povalovala na zemi. Asi že bych jako s ní šermovala, nebo co si jako představuju? Nevim, no 😀 Prostě s větví se mi šlo líp, tak. A to ale potom doslova, páč jak jsem s ní kmitala o zem, rázovalo se mi pěkně jak vandrovníkům na starejch vobrázkách. Vona totiž pěkně padne do ruky, ani o ní člověk neví. A ešče je vzhledná – kůry zbavená, no prostě výborná hůlka.

Šli jsme pěkně svižně, bez nějakých velkých zastávek a já se jen tak kochala prostorem, zatímco Rumíček se kochal při čmuchání. Dobře nám bylo. Akorát, když jsme vyšli z lesa, vypálil z louky před námi zajíc. Tak měl Rumíček oživení. Ne, že by ho honil, to vůbec. Sama jsem mu ho naopak ukázala. Ale šel si zkoumat stopičku. Kudy přesně běžel, kde ležel, kam běžel a kde vběhl do lesa. Přešli jsme pak na konec louky a to už jsme byli u silnice. Ta vede do vesnice a není naštěstí nějak rušná. Ale i tak jsme pro ten kousek, co šlo, přešli na druhou stranu a šli pod silnicí po louce. 

Rumíček byl opět nadšen, páč tady ešče nikdá nebyl a bylo tady toho tolik novýho a zajímacího.  Tak jsme to tam důkladně prokřižovali a došli až k rybníku, kam se, jak doufám, budeme – teda voni budou – chodit v létě koupat. Ideální trasa na venčení – projdete louky, před sluncem se schováte do lesa, pak se čoklidi vykoupou a lesem se zase vrátíte. 

A nebo půjdete do vesnice, jako my dneska. Aspoň tak pes dostane příležitost pocvičit si v praxi delší chůzi u nohy. Normálně to člověk moc nepraktikuje nějak na dlouho, ale na silnici není zbytí. My teda pro tuhle situaci máme povel Se mnou, kdy se nemusí jít jak na cvičáku, ale musí se jít u nohy a nesmí se vzdalovat. 

U jednoho z prvních domků přiběhl k plotu hafan – klasickej kříženec německýho ovčáka a štěkal na nás. Rumíček byl nadšen, že vidí psa 😀 . Zatím jsme nezjistili ale, zda je to pes či fenka a zda je to opravdový hlídač, nebo zda by stál o kontakt. To zjistíme až časem. Nicméně plot měli opatřený karisítěma, ale pesan s plotem ani nerumploval, ani neřval jak prokopnutej. Tak uvidíme někdy pozdějš. Pro teď jsme pochodovali úkázněně dál, až jsme došli „na náves“  před kostelem. Ten je překvapivě velký a pěkný, jen bohužel omšelý. Jooo, kdyby člověk milijouny měl, to by mu novej kabátek pořídil. Příště to tam musím prozkoumat, až bude víc času. Někdy o víkendu. 

Přešli jsme náves a já šla kouknout na obecní vývěsku a dobře jsem udělala. Zjistila jsem, že v květnu budou k dispozici konťasy na nebezpečný odpad (a že jsme ho tam v Domečku našli a vytřídili dost) a na rozměrný odpad. To se hodí. Když už jsme tu byli, skočila jsem k sámošce, zda už mají otevřeno. Tak nic, pro nemoc pořád zavřeno. No a to už nás čekal jen kopeček k nám. On je to sice kopeček, ale nevím jak to dělá, nicméně dá vám zabrat. Funíte a nohy taky sakra vědí, že jdou nahoru. A to nemluvím o tom, když za sebou ještě – jako já jindy – táhnete sice prázdnou, ale kárku, protože tudy jezdím ke kontejnerům s tříděným odpadem. Aspoň, že teď jsem šla nalehko. A! Měla jsem taky svou vycházkovou hůl, že jo! 😀 Rumíček má náhon na všechny čtyři, takže ten to má v pohodičce.

Když jsem se v půlce kopečku ohlídla, zaregistrovala jsem pod námi paní s labrošem na vodítku. Hm, že by třeba na kámošení mohlo dojít? No s Rumíčkem asi nejspíš ne, protože jak paní pravila, za mlada se pes pral, teď už je starej…… Tak to zkoušet nebudeme, tohleto. Nicméně, až Tali dohárá a někdy se potkáme, tak jsme se s paní dohodly, že je necháme se seznámit. Paní mi popřála, ať se nám tady daří a šla dál.

A my už byli doma, Rumíček stepoval za brankou, aby uuuuž mohnul dovnitř za svou vyvolenou 😀 . Tak to jsem ho musela zklamat teda. Procházkovou hůlku jsme proti svýmu původnímu rozhodnutí, že ji použiju na podpal, odložila za brankou, protože……… jak jsem říkala, dobře padne do ruky, tak ji třebas budu nosit i jindy? Uvidíme, ale povětšinou s ohařema potřebuju obě ruce volný, neb pořád něco kutíme.

A šla jsem radši kutit večeři. Ještě před tím, jsem se musela děsně přivítat s Taliprtkou, protože je momentálně nedovítaná. Když jsem ji po příjezdu z práce vypouštěla z jejího dosavadního budoáru, kterej jí zbudoval Brtnik v „pracovním pokoji“, (kde jsou třeba složený dveře a další matroš, a kam jí nastěhoval její křesílko, přidal pelíšek, aby si mohla vybrat, kde bude přes den spát) mohla se zbláznit radostí ještě víc, než obvykle. K mýmu překvapení, poté co mi přistála na hlavě upalovala honem ke dveřím, kde dlí v naší nepřítomnosti Rumoušek. Nebylo to z nějakýho zamilovanýho háracího důvodu, ale čistě proto, že ho potřebovala vidět. Bylo na ní znát, že jí chyběla jeho přítomnost. To mě potěšilo, ona jinak neřeší, jestli jí někdo chybí nebo ne. No a já jí asi chyběla teď, protože šli ven spolu s Brtnikem. Takže zas jsem ji měla na hlavě a musela vydržet její nezřízenou radost, když jsem je šla oba s Brtnikem pozdravit do obýváku, kde zatápěli. Až pak jsem mohla jít Rumíčkovi utřít ťapičky a mohli jsme jít za ostatníma. Rumíček pochopitelně musel dostat pokyny, jakže se má chovat, ale nebylo to zatím nějak tragický, protože ona ta únava z pořádnýho vyběhání, z nových zážitků apod. udělá svoje. Tudíž byl po většinu času opravdu na pelíšku. A jen sem tam, hlavně pokud Tali se rozhodla, že by měla nakukovat do hrnců, místo ležet a tím ho aktivovala 😀 , bylo nutno mu zopakovat, že má chrápat a nedělat bejkárny.  Do toho se trošku motal Mouses, kterej se dostavil téměř vzápětí potom, co jsme se vrátili my s Rumíčkem. Předpokládám, že na nás čekal na louce, kde se od nás odpojil, protože tak činí vždy. Aby se pak zase při našem návratu připojil. A říkala jsem si, že má ale tím pádem ale nějak hodně dobrej radar, protože my se vraceli tentokrát úplně odjinud, takže o nás nemohl vědět. Nicméně dozvěděl se 🙂 a šel se motat do kuchyně.  To mu jde výborně. Myslím, že na to má, stejně jako Taliprtka speciální školení nějaký 😀 . 

No a takhle jsme si tam hospodařili pěkně, než se k nám přidal i Brtnik, který se po roztopení v kamnech vrátil zase na stavbu, aby se pustil do tý podlahy. Na mě čekalo ještě krmení dravý zvěře, kterýho jsem využila k tomu, abych je bezbolestně (bezbolestně i pro mě, páč já to nerada dělám) oddělila bezpečně po dobu, kdy půjdu házet huhlím do kotle. Chtěla jsem zase předběhnout Brtnika, než se toho ujme sám. Jednak proto, že má dřiny na stavbě dost a druhak proto, že já se chystala mýt si makovici, takže mi může být jedno, ešivá ji budu mít zaprášenou huhlím či nikoliv. Vyčistila jsem kotel, naládovala ho a byla na sebe hrdobec. do tý doby, než mi o mnoho později Brtnik sdělil, proč máme v Domečku dneska tak chladno. Já totiž ten kotel po jeho obstarání zase zapomněla zapnout 😀 . Šikula co?

Ale co, hlavně, že jsem potom, když jsem se vrátila s umytou makovicí našla Rumíčka spokojeně oddychujícího na pelíšku a neřešícího nějakou hárafku. Ovšem všeho do času, že jo 😀 .