Pořídila jsem nám na venčení  novinku.

Objevila jsem to, když jsem objednávala protiklíšťáky a trochu se tak brouzdala dál těma stránkama. Přece jen, když už objednávám, že jo… třeba by se něco mohlo hodit. A vono jo! A hnedle dvě věcičky. 

Jako první jsem našla to úžasný, trvanlivý a prý taky plovoucí (sem zatím nezkoušela) házedlo, co už v jednom provedení mám. Má šécky plus – je fakt odolný, na skus i na přetahování s hovádem jako je Taliprtka. To očko je totiž bezpečně uzavřený vevnitř toho „granátu“ který na něm visí, takže to vypadá, že utrhnout to nepůjde.  A když, tak ne snadno. Tali si ho může žvejkat a žvejkat a furt dobrý.  Hodíte s ním fakt jako daleko. A pro jeho oranžovou výraznou barvu ho nepřehlídnete. Jak bude plovat musím teprve zjistit, ale i kdyby neplulo, tak jeho funkčnost mně stačí a jsem z ní nadšená. To původní, který už doma tak měsíc mám, jsem před časem objednala kdysi kdesi a vůbec nevím kde. A objednala jsem jen jedno, protože jsem netušila, že to bude tak fajn kousek. No a teď jsem se tak zkusmo číhla, jestli třebas tady by nebylo…. a jo! Takže paráááda! Budou dvě a ohařiska se nebudou muset dohadovat, nebo čekat, kdo poletí o zlomkrk do kšá za házedlem.

A to druhý, ta novinka největší je………….. aportovací plnící dummík Je to v podstatě jakoby odolnej penál. Do kterýho dáte pamlsky a pes se k nim nedostane, tudíž, když je chce, musí se s nima dovalit k vám. Což mi přišlo jako supr oživení našeho aportýrování. I proto, že tady na loukách plných myšoděr, dělá Tali někdy s donesením ciráty. Běží, popadne, běží zpátky a pak ji zaujme ďurka nějaká a……..prtky, prtky, už se jí musím připomínat. Tohle by mohlo být řešením toho, jak jí to aportování udělat zajímavější. A Rumíčkovi vzorňouchovi aportovacímu, pochopitelně taky. A ani to nebylo nějak drahý. Tak jsem do toho šla.

Ve středu to dorazilo k Brtníkovi do prasé, takže bylo nasnadě, že to hnedle vezmu s sebou na odpolední prochajdu. Den předtím jsme měli s Tali trošičku kárnýho řízení a tak jsem byla zvědavá, jak si to v makovičce srovnala. No a dobrý jako. Hezky nám to šlapalo a když jsem pak dala do placu obě ty házedla, mohli se ohaříci nadšením zvencnout a užívali si tryskání a přetahování. A já toho, že Tali je v pohodě a na příjmu. 

Tak jsem pak krom blbnutí mohla přejít k nějakýmu tomu cvičení. Jako klasicky, šel na plac nejdřív Rumoušek. I proto, aby zase jako vždy Tali viděla, o co jde. Vzala jsem dummíka, dovnitř dala pár dobrot a šla ho odhodit. Krapítek silněji nám foukalo, já neumím házet, takže výsledku milej dummík padnul zpátky k mejm nohám 😀 . Ešče, že tu nebyl Brtnik, umlátil by se smíchy na pažitu.  Mno tak znovu teda, no. A radši jsem to odnesla 😀 . Rumíček vypálil, popadnul, donesl a předpisově předsednul. Tali na to koukala tak jako znechuceně trošánek, že on dělá šprta. Ovšem jen do chvíle, než jsem dummíkovi otevřela útroby. V ten moment se z ní stala halekačka a řvala jak prokopnutá 😀

Mohu tedy potvrdit, že dummík splnil svůj účel. Jen jí vždycky musím dát krapítek času, aby se s ním mohla pomlátit po hlavě, či spíš teda pofackovat, protože jí to pleská po těch škráních, jak s tím nadšeně mlátí a skáče a točí se dokola 😀 Pravda, do předspisovýho aportu to má hodně daleko, hooodně daleko a já se musím krotit, abych ji neopravovala. Ale pak se sama dovalí, předsedne a předá. No a pak už zase haleká a skáče, takže ji musím umravnit, aby se laskavě klidnila, jinak to neotevřu. Je to s ní prostě složitější.

Když se aport povede moc hezky, nebo když ho přinese přes to, že ho záměrně hodím ( v případě silného větru raději tedy donesu 😀 ) na nějaký extrémně zajímací místo- což je shluk mnoha ďurek na křižovace myších cest a dálnic, kde to je pro ni vždycky zajímací, tak poté následuje bonus – otevřenýho dummíka dám na zem, aby si ho mohla vybrakovat. Což ji – jako profesionální kradařku jídla – baví velice. Takže nákup týhle blbůstky byl vyloženě dobrej nápad.

Došli jsme pak zkontrolovat krmelec, kam jsem den před tím donesla zásobu jablíček a na strom pověsila oříšky, ale prozatím nebylo zapotřebí doplnit ani jedno ani druhý.  Tak jsme lesem zase slezli na louky a tam zastihli jakousi srnku zmatenou. Věděla o nás, ale jednu chvíli to vypadalo, že se k tomu našemu společenství snad i přidá 😀 . Nakonec si to rozmyslela a zmizela v lese. Nechala jsem chvíli ohaříky ohaříkama a pak jsme se zase vrátili k práci a následně i zábavě, protože jsme se přetahovali a já jim házela dálky – to s tím přetahovadlem naštěstí jde i ve větru 😀 . Na okraji pole před pastvinama jsem pak objevila výbornej placák, takže už jsem na házení neměla volný ruce a tak jsem to pořešila šalamounsky. Každej ohař dostal úkol nést si svoje házedlo a donést ho pěkně až domů. Ššššííííkovní byli a oba svůj úkol svědomitě plnili a taky splnili. 

Doma pak Rumíček propadl vášni z blížícího se hárání a mně se tentokrát orosilo čelo. Jsem zvědavá, jak to v těch polních podmínkách zvládneme. Nu co, nebudu stahovat gatě, když brod je sice nedaleko, ale ešče furt nejsem přímo u něj. 😀