Civilizace!

Po sto letech jsme byli v civilizaci.

Nebo teda takhle – hlavně čoklidi, my jezdíme  do práce, takže ta civilizace nás nemine, ale ohaříci teď dlooooouuuuho a dloooouuuuho dleli už jen doma v Domečku. Teď momentálně je povoleno cestovat a tak jsme vyrazili. Z nutnosti. Hlavním bodem bylo očkování, neb už byl nejvyšší čas. Takže jsme je ráno cestou do práce vyhodili v bytě, kde si dáchli a odpolko se šlo do akce.  Teda Tali šla do akce, protože teď čekalo očkování právě ji.

My s Rumíčkem jsme vyrazili na okružní jízdu po sídláku. Taaak dlouho jsme tady nebyli, úplně divný teda. Trošku nám do toho hodilo vidle počasí, protože lilo, ale tak my jsme zvyklí.  No a zatímco Brtnik s Tali zamířili na veterinu, kde byli objednaný, tak my si s Rumouškem mohli zpívat s Jirkou Kornem, že “Chci tančit jako déšť” nebo jak se to jmenuje. Jenže já mám zpěv celosvětově zakázanej, takže jsme jen tak v tichosti šli. Jak jinak, vedení dostal Rumoušek, aby si to čmuchání vzkazů pořádně užil. 

Což s radostí činil. A radost činil zase mně. Mám tu zkušenost, že většina našich psů – včetně vzorný Bubrdle, se po návratu z dovolený, chovala v civilizaci jak burák. A ešče burák urvanej ze řetězu. Nejhorší na tohle byl Ešátor – byl fakt jak typickej buran s dekou na makovici a hřebenem v zadní  kapse tesilek 😀 😀  On, takovej chytrej a civilizovanej péf. Ovšem jakmile z tý civilizace vypadnul, tak návrat pak stál vždycky za to.  Rumíček kupodivu ne, ten fungoval i po tý veledlouhý době tak, jako kdybychom tudyma šli naposledy včera ráno. Jen usilovně podepisoval, takže třebas neměl vůbec čas na nějaký balonky. Což jsem pochopitelně byla ráda. I vzhledem k tomu, že prší. To není moje oblíbená zábava stát v dešti pod kopcem a čutat nahoru čoklidovi balonek. Nicméně,co bych pro broučka svýho Zrzatýho kolikrát neudělala, že jo. 

Teď jsem ovšem mohla jen tak jít a dělat psí doprovod. Ale………. přece jenom, jsme se tak neflákali. Protože když jsme došli ke schodům a podestě z roštů, kde jsme svýho času občas zastávku cvičící udělali, aby si jednou za sto let každej pes osvěžil, že i tenhle blbej povrch se dá přejít, tak si Rumíček vyvzpomněl, že je vhodný osvěžovat. A vylezl opatrně a hlavně důůůležitě nahoru a zase stejně opatrně slezl dolů, aby mi ukázal, že je pořád stejně šikovnej a nezapomněl. Já pochopitelně následně nezapomněla na náležitou odměnu.

Když jsme pak docházeli k “lezecký stěně” , nezapomněla jsem zase já, že jsme si tady vždycky dávali honičky kolem. A tak jsem  v momentě, kdy se věnoval korespondenční činnosti, zajela v tichosti za stěnu. Jakmile zvednul hlavu a rozhlídnul se, okamžitě mu to bylo jasný a s jásotem vyrazil. 😀 Nekecám, že s jásotem. Páč ten můj tichošlápek vydal jakýsi radostný hýknutí, zhópnul se jak konik a vyrazil do útoku. Začla stíhačka, chytil mě až v druhým kole. Strávili jsme tam pak obíhačkama poměrně dlouhou dobu, páč nás to oba bavilo. Budu muset vymyslet při našich přírodních procházkách taky nějakou takovouhle blbinku. Rumouš děsně blafoval, takže jsem si nemohla být nikdy jistá, kde na mě vybafne a zaútočí 😀 . Radoval se jako malej smrad.

A stejně potom, když jsme oklikou došli k “náměstíčku” s hodinama okolo kterých je udělaný kruhový sezení. Taky naše oblíbený místečko pro vzájemný honičky. Takže i tady jsme zavzpomínali na starý časy 😀 😀 a já funěla do respičirátoru jak blázen. Měla jsem ještě v plánu zajít na plácek s provazovou pyramidou a nevyužívaným betonovým pingpongovým stolem, enemže tam trénovala jakási slečna. A tak jsme si jen tak prostě šli deštěm už směrem domů. No akurát, když jsem Rumíčkovi doutírala ťapičky, dovalil se proočkovanej Talitým. Dle páníkova hlásání byla Tali překvapivě – neb zatím neměla důvod – na veterině za bojavku. Ale ledva jí prdli pigáro hodlala v ordinaci lustrovat co a kde a proč tam mají. Doma pak padli na pelíšky a chrápali a my se pustili do balení dalších věcí k přestěhování. Knihy, nádobí a oblečení. Tím, že byli ohaříci s námi, poskytlo nám to čas, nemuseli jsme spěchat do Domečku a tak jsme se do toho ponořili fest a auto se pak vracelo naložený po střechu. 

A doma, v Domečku pak Tali předvedla takovou radost z toho, že jsme zase tam, že mě to až překvapilo. A až dodatečně došlo, proč byla najednou tak rozjetá. Zatímco Rumoušek evidentně ocenil to, že jsme se podívali “domů”, kde je jeho doma od štěňátka, tak Tali zapustila kořeny v Domečku důkladně. Řádila tak, že jsem měla obavy, že zplacatí Mousese, který nás přiběhl přivítat ze zahrady. Tůchám, že byl ve svým bydlíku, který občas vezme na milost, když je nepřízeň počasí. 

No a zatímco já šla fedrovat hadry do skříně, šel Brtnik fedrovat zvířectvo večeří. Mně to trvalo značně déle a jak jsem psala holkám na fórum – budu teď asi delší dobu chodit oblečená alá věšák na oblečení, protože to množství černých hadrů, když se z velké šatní skříně vměstná do malý skříně na kabáty, vytvoří jednolitou hmotu, z který vybrat něco, aby člověk byl smysluplně oblečen, tak to asi nepůjde. Inu, prostě se stěhujeme, co nadělám 😀

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..