Pondělí = se neděle

 

Díky těm dveřím, že jo. Když jsme si na to vzali tu dovču.

Takže by člověk řekl, že nebude dělat nic. Jénže………. To vás tak úplně vždycky nebavčí. Zvlášť, když vstanete ne úplně na Pražáka a máte fůůru času. Brtnik jel brzo ráno vrátit tu vypůjčenou brusku a vzal s sebou Tali. A my měli s Rumajzlíkem ráno enem pro sebe. Takže bylo mudlando grando, byla děsná pranice a když se konečně vydal ven se vyvenčit, stepoval už za dveřma Mouses.

Oba se pak následně usalašili v kůchni a dělali mi společnost při výrobě grandiózní snídaně. Dala jsem si na ní fakt jako záležet a udělala jsem bohatě obložený a pěkně nazdobený obložený chleby. Nechybělo vajíčko, zelený sypání, kornoutky ze salámu a ozdoby ze sýra. Nááádhera pro oko. Akurát, když jsem to pěkně donačančala, dorazil Brtnik zpátky s tím, že dveře jsou za ním v závěsu a maník tu bude za dvacet minut. Mno, hlavně, že jsme říkali, že přepravce nám má dát dostatečně dopředu vědět, abychom mohli dojet z práce – což byl původní plán. Co by jako řidič dělal, kdyby se dozvěděl, že si nad těch jeho dvacet minutek, dalších pětatřicet ještě bude muset počkat, to nevím. Byl by to, halt, jeho problém. Teď ho teda neměl, měl ho Brtnik, páč se nemohnul ani nasnídat.

Dveře dorazily a k nelibosti pana řidiče, který měl představu, že dveře hodí na zem a tadááá, jede do kšá, proběhla jejich zevrubná prohlídka. Po zkušenostech s ychtilama, při instalaci oken, prostě tohle musí člověk dělat. Převzít všechno důkladně. Ty dveře totiž taky nejsou úplně zadarmo, že jo. Já moc nechápu, proč se lidi diví, že si člověk chce překontrolovat vždycky to, co přebírá. Vždyť za něco zaplatil a co pak bude dělat s otlučeninou, poškrábaninou a spol. No tak měl prostě chlapec smůlu a musel vyčkat, až ty dveře Brtník očíhne. Pak si mohl jet třebas……..kam chtěl 😀 😀

A Brtnik se konečně mohl nasnídat. Helejte…………. Kdybych mu to na ten talíř nakydala bez ladu a skladu na sebe, vůbec by si toho nevšimnul, jak mu v hlavě šrotovala stavba a procesy v ní. Takže mou rukodělnou práci neměl vůbec šanci ocenit. Naopak s plnou hubou zamumlal, že se to jí tak debilně, jako chlebíčky!!!!!!!!!!! Neeee, ne. Nezabila jsem ho, nezabila. Páč ho potřebuju, že jo 😀 😀 A taky….. je hodnej pán. Ale! Chytla jsem se toho a dělala jsem dotčenou a ublíženou 😀 😀 , chvilinkůůůů, z legrace. Člověk ho taky musí krapítek potrápit, ne? 😀

Po kávičce jsme se šli stavebně pinožiti prostorem a odpolko jsem vytáhla ohařiska ven. Oproti předpovědi bylo lůůkcusní počasíčko. Balonky tentokrát zůstaly doma, vzala jsem jen házedlo-přetahovadlo a „bombu“. Což je obyčejná umělohmotná lékovka, která doma slouží k vyhledávání. Hodlala jsem totiž naši procházku pojmout tentokrát tak jako spíš intelektuálně.

Louky a jejich přehlednost k tomu dávají krásnou příležitost. Ohaříci si nejdřív tak nějak volně poběhali pažitem, který se pomalu probouzí k životu a já při tom hodila řeč s Peťou. Rozhodně nejsem běžně telefonující pejskař. Nedělám to, věnuju se psům, proto jsem s nima venku. Teď ale měli svoje velkovolno a opravdu ho využívali a dělali psa. Zmíněná přehlednost luk i to telefonování dovoluje, tak jsem toho využila. Během povídání jsem objevila žlutýho posla jara – první tři kvítky podbělu. Svítil v tom šedozeleným pažitu jak drahokam.

O chvilku později jsem během hovoru zaznamenala v místě, kterým jsme předtím prošli srnky. Nejdřív dvě – jako předvoj – a poté další tři. Přeskákaly ladně louku a zaběhly do lesa. Hezky se na to dívalo.

Pak už jsem se věnovala ohaříkům a došlo na to hledání bomby. Tali -se  jako vždycky hnala, že jáá jááá já první, aby posléze do toho obratem ve vteřině hodila vidle a šla si čmuchat myše. Taaak to ne frajerko, tohle ne. Daly jsme si trošku pohovor a já byla nucena přitlačit na pilu. Nechtěla, nechtěla pracovat a nechtěla pracovat. No, nakonec jsme to nějak uplichtily, ale bylo to vopruzný. A já si to pracování užila hlavně s Rumíčkem, kterýho to opravdu baví. Ani bych ji do tý práce netlačila, ale pokud ji člověk takhle nechá, tak ona pak nic jinýho než myše nezná a bohužel poslušnost by šla dolů. Tak není zbytí, než to takhle vždycky protrpět. Protože radostný to není. Oč lepší je, když vidíte fakt to Rumíčkovo nadšení, jak ho to baví, a jak krásně ohařsky pracuje. To je vyloženě koncert. 

No a pak……..pak jsem se tak rozhlídla kolem a řekla si, že meze jsou sice studený, ale když nebudu sedět NA mezi, ale POD mezí, tak………. tak to třebas půjde? 😀 Stáhla jsem bundu, složila ji několikrát na sebe a kecla jsem si na zem. A…………kochala se a nasávala tu krásu kolem sebe.

Nad hlavou dva dravci, sluníčko svítilo, les šuměl a bylo božsky. Ten klid, to ticho, nikde nikdo, jen velká příroda. Rumíček se pak za mnou nařítil a uďál přepadofku. Skočil na mě jako blecha a museli jsme se poprat. Stoupnul si na hlavu a nakopal mi zadníma nohama 😀 . Na oplátku jsem mu utrhala postupně šécky jeho noženky a taky pupik a pak ho děsně pomudlákovala. Poté jsem mu jen tak pro radost odhazovala do dálky do trávy malý pamlsky, aby si je mohl hledat. Hopsal ščastlivě sem a tam a bylo nám dobře. 

Zkusila jsem povolat tu samostatnou flekatou jednotku a kupodivu se mi podařilo ji zapojit. Nejen do odhazování dobrůtek do dálky, aby si je taky mohla lovit, ale posléze i do hrátek s přetahovadlem, což ji nakonec bavilo hodně a hodně. Vrčely jsme na sebe a přetahovaly se příšerňácky. Pak bylo vždycky Pusť a mrskla jsem jí to do kšá, aby si to mohla ulovit a běhat si ty svoje obří kolečka. Tak nám nakonec bylo dobře všem i společně. To je pro mě vždycky moc fajn.  Ani se člověku nechtělo nikam dál. Tak jsme se prostě takhle hezky placatili.

A když jsme se docourali domů, popadlo mě zahradnický svrbění 😀 . A tak jsem zamířila k jednomu z plůtků uvnitř zahrady a jala se tam čistit čistec (kdo není zahradník, je to taková plyšová květena, stříbrná, má to tvar zaječího ouška 🙂 ), který jsem tam tuhle objevila že se tam vyskytuje. A při té příležitosti objevila poklad!! Pod nánosem starých travin – LEZOU TULITULITULIPÁÁÁNÍÍÍ!! Mám moc ráda tulipány. Tak jsem to tam začala důkladně čistit a aby se mi lépe až nejlépe pracovalo, dostavil se zase vrchní dohližitel mourovatej a jal se do toho kibicovat. Lovit kopáček, útočit na mě ze zálohy a vůbec se tam motat, jak hajzl při povodni. Rumíček nechtěl zůstat pozadu, tak se přistrachal s pískací kachnou v hubě a mocně mi zadul u hlavy. Od tý doby nic neslyšim 😀 😀 . Ale hlavně, že je jaroooooo!!

Byla to krásná minidovča a já se těším, že hnedle v pátek začínáme tu další, Velikonoční dovču. Jak se mi podaří být a nebo nebýt na internetu nevím, tak když tak poprosím o strpení. Měla jsem teď počítačovej velkovýpadek na celý týden, takže jsem neměla možnost nic psát a připravit do foroty. Tudíž, pokud nebude moc prostoru, tak to chvilinku vydržte, prosím. A hlavně: 

UŽIJTE SI VELIKONOCE A AŤ NÁM JARNÍ SLUNÍČKO POŠLE CO NEJVÍC ZDRAVÍČKA

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..