Jsou krásný, dřevěný a nejkrásnější – nebo to teda jednou v budoucnu budou, až budou natřený.

Což jsem teda myslela, že začnu natírat fčil, ale logicky to musí ešče krapítek počkat, neb je zatím nejni kam zavěsit, takže je Brtnik odborně položil a dělají zatím hají.

No a protože je přivezli v pondělí, vzali jsme si na jejich převzetí dovču. Aspoň mohl Brtnik v klidu vrátit tu brusku na betonový podlahy s kterou chtěl zkusit srovnat ten nepovedenej beton. Enemže bruska na to nějak nestačí či čo, takže musíme hledat další alternativy. Taaakže se nám to pěkně dále protahuje. Jojo, rekonstrukce. Mno, nicméně dveře jsou opravdu moc hezky udělaný. A dovolená způsobila, že v neděli, jsme vlastně měli ………….zase v podstatě ještě sobotu, když se druhý den nemuselo do prasé.

Vzhledem k tomu, že se tedy pro mě momentálně nějaká jiná činnost než vaření, praní, a úklid domácnosti nenašla, rozhodla jsem se, že vezmu za Brtnika činnosti kolem kotle. Tedy vybrat a vynést ten obří popelník v něm a doházet pak do kotle několikero kýblů s uhlím. A protože jsem si přišla nevyužitá, tak když už jsem v tý uhlárně byla, rozhodla jsem se rovnou i část toho uhlí přeházet. Jednak aby bylo snáz přístupný, a druhak – protože Brtnik, aby se při dalších výkopových pracích spojených s elektrikou, mohl dostat tam, kudy életrika povede, bude ho muset přemístit z místa násypu na druhou stranu uhelny. Jinak mu to tam bude překážet. A aby toho nemusel přehazovat tolik, řekla jsem si, že mu trochu uberu.

Blbý na tom bylo jen to, že pokud se nerozebere vstupní stěna uhelny, máte tam blbej přístup a přehazujete lopatou v takový nepřirozený a nepříjemný poloze. A já bohužel nevím, jak tu stěnu rozmontovat a bylo mi jasný, že kdybych to po Brtnikovi chtěla, požene mě svinským krokem, protože nechce, abych dělala těžkou práci nějakou. Tak jsem to tam v tichosti v podřepu přehazovala tak dlouho, až se moje ruce o síle pastelky voskovky naštvaly a ozval se velmi rázně ten loket, co jsem si ho tuhle pozlobila do podoby lokte tak trochu tenisovýho. Ještě chvíli jsem jeho argumentům odolávala, ale pak jsem toho nechala. I tak jsem přemístila celkem slušnou horu. Není to velehora, ale hora to je. A podle mě, každá lopata, kterou nebude muset Brtnik zvedat, se počítá. A to jsem mu taky řekla ale! Když mi nadával, co se do toho deru, že to není práce pro mě. Je, podle mě je to práce pro mě, protože u toho nezáleží na přesnosti. Je jedno, kam tu lopatu mrsknu, hlavně, že uhlí je přenesený z bodu Á do bodu Bé.

Abych si pročistila plíce mourem zanešené, popadla jsem ohařiska a šlo se ven. Popadla jsem gule lojové, jablíčka a arašídy a zamířila loukama k lesu. S velkozdržením na louce za námi, neb se k nám opět připojil Mouses. Očička už má výrazně lepčejší a tak venku tráví mnohem víc času. Pro tentokrát se mi podařilo ho přesvědčit, že s námi nepůjde. Nebo teda možná ani ne tak mně. Podezírám, že to byl ohradník, kterej způsobil, že si to rozmyslel. Protože se kolem něj v úvozu ochomítal a pak vypálil do kšá zpátky na naši louku. Ale nevím, zda to koupil, protože nevím, zda v téhle části ohradníku nějaká életrika vede. Ale možná jo, protože s námi pak nešel ani ten následující den. A neboooo jsme ho minule tak uťapali, že si řekl, že toho nemá zapotřebí, bejt taklenc schvácenej :D.

Aby nepřišel zkrátka, čutala jsem mu tam chvíli čakíta a zároveň blbla s Rumíčkem. Madáme flekatá o nás nejevila zájem. A to ani, když jsme odcházeli, takže jsem se jí musela důrazně připomenout. Svižně jsme se přesunuli úvozem na louky, kde jsem v remízku doplnila do krmítek (jsou fakt suprový) lojovky a přesunuli jsme se ke krmelci, kde jsem vysypala pokrájený jablíčka a do síťky na stromku opodál nacpala ty buráky.

Když jsem měla splněno, rozhodla jsem se vysápat kopcem trochu nahoru k místu, kde leží poražená bříza, abych si naloupala – nikoliv perníček 😀 – alébrž kůru. Když ji tavnou pistolí přiděláte ke květníku máte krásnou jarní dekoraci. Do květníku nandáte hlínu, dáte osení, nebo kytičku a fertig. No a když už jsem byla taklenc v kopci, řekla jsem si, že se tím kopcem budu škrábat ještě chvíli nahoru a uvidíme, kam se dostanu. Dostala jsem se k pěšině a vedle ní našla maličkatej poklad. Sválně – uhádnete, co jsem to tam našla? Je to taková hádanka mimo pořadí – hm, tak po vložení obrázku jsem zjistila, že jest rozmazanej – ve foťáku se to tak nejevilo. Nicméně, hodím to sem i tak protože, kdo je přírody znalej by to měl poznat i tak, co jsem to objevila, co v tuhle dobu, v lese už vítá taklenc to jaro? 

Rozhodla jsem se pěšinou vydat napravo a říkala si, že by nás mohla dovést k silnici a za ní třeba bude další cesta, která bude navazovat. Tali se tady rozhodla chovat poměrně samostatně, tak jsem se zase já rozhodla udělit jí lekci a vzali jsme jí s Rumajzlíkem roha. Přiznám se poctivě, že teď na tyhle její manýry nemám úplně náladu. Doma je schopna ostatní přizabít, jak se snaží upřednostnit (to bez přehánění, ona si není vědoma toho, co svým tělem způsobuje, takže zašlápne nejen kočku, ale i Rumouše a vám způsobí obří modřinu, nebo drápanec, jen aby vona byla první tam, kde chce, dostala první to co chce, aby, aby… aby vona…. a vy to pořád musíte nějak korigovat), ale venku, jste jí poměrně ukradený. Ano, písknete a ona doběhne, jak jsem psala, ale hlídat si vás prostě nebude, má svoje zájmy a nějaká interakce s vámi nepřipadá ani náhodou v úvahu. Tak jsem jí v tom nechala vykoupat. Trochu pomsta, přiznávám, protože ono u ní ani tohle nemá valnýho trvalýho následku, protože se jí to v hlavě neusadí, ale tak co.

Ocitla se sama v místě, který se jí ani trochu nezamlouvalo, protože přítomnost divočáků tam byla víc než zřejmá. To kaliště nešlo přehlídnout. A všude kolem jinak poměrně hustější porost. A my zmizeli. Já viděla ji, ona o nás nevěděla. A řvala jak prokopnutá. Mohla jsem si zamnout ručičky a spustit kysací proces. Situace mi dovolovala nechat ji vykysat poměrně dlouho. Následkem kysaní se pak – tentokrát naopak bez mojí interakce s ní – pohybovala už tak, jak měla a hlídala si nás. Škoda jen, že se prostě vyspí do dalšího dne a jsme zase tam, kde jsme byly den před tím. Tak trochu jak v mým oblíbeným filmu Na Hromnice o den více.

Došli jsme ke kraji lesa a já u silnice zjistila, že jsme kousek od tý cesty, kam jsem přešla minule – tedy směrem ke kostelíčku. Supr, takže to jsem to namířila dobře. Nicméně domů jsme se vydali lesem zpátky na louky a já si užívala trošky toho sluníčka. Lesy se budou hodit, až bude vedro a budeme hledat stín. Teď po zimě je každej paprsek vítán. Doma jsme si ještě chvíli hráli s Rumíčkem na zahradě, pak se k nám přidal i Mouses a lítalo se trošku kolem včelína a tak jako podobně. A supr bylo, že člověk věděl, že víkend ještě nekončííííí!