A místo toho prt. Hodil mi do toho vidle Mouses. Asi ho brzo přetrhnu. I kvůli tomu, že je to hroznej pacoš. Má nemocný očička, má na to kapičky a má se mu kapat 3x denně. A bylo by fajn, kdyby byl taky v teple, že jo.  Jenže to von né, fšécko ví nejlíp. Už máme s paní sousedkou trochu vymakanou logistiku a pokud je u nás, donesu ho vždycky na “zákrok” a ona ho pak doma na noc zalígruje. Vypustí ho pak až ráno. Přes víkend, kdy jsme my doma, ho pak v poledne zase zalígruju já, a posléze donesu na  “zákrok” , večer to samý. Nicméně udržet toho lotra babinskýho doma, to je momentálně nadlidskej výkon. Za celý týden, si až teď v pondělí poprvé dal říct a šel spinkat na polštářek. Jinak furt, že ven, ven a ven. Snažím se ho vždycky přemluvit na žrádlo 😀 . 

Teď v pindělí nám vezli huhlí, musela jsem zůstat doma, protože Brtnik musel naopak brzo do prasé. Tak jsem si vzala volno. Ono … i jsem to potřebovala, protože mě to zasejc nějak mele, tahle kovidí doba. Furt nezbytně v práci, když nutný to není, furt mezi lidma, který se chovají jako neohleduplnej dobytek, v práci máme nakažený, nijak se to neřeší a tak jako podobně.  Takže to přišlo asi i na zavolanou. Plány jsem měla velkolepý. I proto, že vstávat jsem musela poměrně brzo, takže žádný spíme na Pražáka, ale v sedm pěkně na nohou. Tak nakonec v sedm ještě ne, protože to jsem si řekla, že si užiju ještě i toho, že nemusím, nemusím. A tak jsem 3x odcvakla budíka a v těch čtvrt na osm už jsem fakt na nohou byla. Protože….. co kdyby huhlí dorazilo dřív, než v avizovaných osm, že jo.

Aaaa taky jo. Akorát jsem se stihla navlíknout do trička, pomudlat ohaříky  a roztopit v kamnech, když čučím z vokna a týý vado, huž je tady! Tak jsem se začala rvát do kalhot, co jsou ale úzký, takže jsem se přerazila přesně v momentě, kdy jsem sahala po zvonícím telefénu. Jen jsem do něj stačila heknout :”Vidim vás, už běžim.” a flákla jsem s sebou. “Dopr..e!” zmítala jsem se na podlaze ve snaze se dooblíct a zároveň vstát. Nefunguje to, takhle ne, musíte nejdřív jedno a pak druhý. Blbý bylo, že mi u toho asistovali ti dva ohaří exprti. Nakonec jsem se vyexpedovala a s klíčema letěla k bráně. Odemkla a musela trochu zacvičit s těma západkama, co vrata jistěj a když jsem to začala otvírat, vykoukla na mě hlava. “Tak ale fuj to sem se lekla! ” uvítala jsem moc pěkně pána uhélníka 😀 (joo, jako já vim, že to nejni úhelník, ale zní to líp, než uhlíř, nebo pán vod uhlí, či jak se jim asi tak řiká) . Úhelník rozrazil dveře a uuuž drandil s autem dovnitř. Ešče že pěkně přimrzlo a……..napadlo! To bylo taky moc fajn pokoukání z okna, na ten sníh. Nebylo ho moc, ale bylo . No a tím, že přimrzlo, tak se auto nebořilo, dojelo pěkně k uhlárně, tu jsme spolu s pánem úhelníkem otevřeli, zašprajcovali hráběma a uuuuuž se to sypalo. Obdivně jsem tu činnost pozorovala. Jak strašně ulehčený to dneska už je. Žádný nakládání do putny a nošení do sklepa. Nic takovýho. Korba udělá dždždžžžžžžž a pístem se zvedne a naklopí a huhlí se skutálí pěkně dolů. Ani to moc nepráší. Pan uhelník pak vyšplhal na korbu jak veverka, třikrát máchnul lopatou, aby shrnul zbytek, zarazil přepážku, která patřila k našemu uhlí a řeknul mi částku. Já doběhla pro prachy, zaplatila a ……………. bylo hotovo. U uhlárny zbyla enem malá hromada, kterou já jsem poctivě naházela dovnitř a všechno co šlo jsem lopatou zatlačila, co nejdál dolů, aby to sjelo ještě víc.  Fertig, hotovo a mám volno.

Tak co budeme dělat. Ponejprv vypustíme ohaříky na zahradu, aby se mohli vyvenčit. To zvládnou sami a já si zatím udělám snídani. A jim taky. Po snídani mi padlo očko na skývu tvrdýho Brtnikova chleba a tak jsem to nasekala na menší kusy, na stejně velký kusy jsem nasekala zeleninu vč. cibule, osmahla to na sádle, zalila vodou a vař se holka, vař, až budeš, rozmixuju tě, prsknu do toho vajco a kysanku a bé výborná políftka.  Mezitím jsem to doma pomlátila, poklidila, pozametala a pozavytírala a pak jsme taky hodili po telefénu řeč s páníkem a dali si spolu na dálku kafe. To se akorát dokýbloval Mouses a tak jsem ho pěkně přivítala a nenápadně zalígrovala. Stejně za chvíli seděl zas u dveří a hulákal to svoje “Mrrrňááu”! Abych ho na chvíli zabavila, vypustila jsem ho do předsíně a……….ehm nevšimla jsem si, že je otevříno na stavbu. Takže byl páník na telefénu přítomen naháňce na kocoura, kterýho jsem se vlídně snažila přesvědčit k tomu, že na tý stavbě vůbec nechce bejt. Šlo by mi to bejvalo rozhodně líp, bez těch dvou věčnejch asistentů. Nicméně dobrý, vykýbloval se ze stavby a šel společně s námi ostatními zpátky do kůchně. Kde…… kde jsem byla jediná, kdo nenechal na koberci šedivý ťapičky, protože jsem se zula. Taak to bychom měli  a můžu uklízet znova. Eeešče že je ta technika 😀 . Škoda jen, že tu nemám svýho přítele pana Emila Broučka, ale nerada bych si ho tady odrovnala, takže došlo na starej dobrej vysavač. 

A protože Mouses se pak zase hnal ven, vykopla jsem je tam všechny tři. A za chvíli, když jsem dodělala tu políftku a dala péct kuřecí stehna na slanině se zelím a fazolema, jsem dorazila za nima. Šla jsem to ven taky poklidit. Páč je na čase zlikvidovat zimní výzdobu, jaro už mlátí na dveře. I když to pravda zrovinka dneska nevypadalo teda s tou sněhovou pokrývkou 😀 . Ale to neva, jaro si lze přivolat. Vyprázdnila jsem všechny ty svý nádoby a květináče a nafedrovala to postupně do kamen. Tímto se mi podařilo zdárně vytvořit v našich dvou místnostech pěkný vedro, páč vždycky když blafly ty polosuchý větve, vypuklo pochopitelně v kamnech inferno 😀 . A tak jsem mohla rozšafně otevřít do předsíně a vytápět to i tam. 

Aspoň mi tam nebylo chladno, když jsem se pustila do přesazování. Ohařiska s Mousesem se vyvalovali venku na venkovním pelíšku z palet a starých matracích a občas jsem slyšela jak dusaj kolem, když rozjeli nějakou honičku. Já tak mohla v klídku přesadit pažitku, petržel a bazalku, který jsem si jarně rozjíveně koupila. Jo, já vím, že tyhle marketovky moc nepřežijou, ale co, aspoň to chvíli bude dělat parádu na okně. Zelenou parádu.

A taky jsem se rovnou postarala o parádu venku. Nejdřív jsem si ozdobila svoje srdce z proutí, co jsem umotala tuhle a oblíkla ho do jarně žlutých barviček. Pověsila jsem ho hnedle na branku, aby nás vítalo, když pojedeme domů. A vedle dveří jsem si udělala březovou dekoraci. V lese jsem si nasbírala březovou kůru a tu jsem  nalepila na sklenici od okurek. Tu jsem postavila do košíku a do sklenice zapíchala březový větývky, který jsem zatím zlehýnka ozdobila. Zlehýnka proto, že mi došla dekorace, tu musím přitáhnout časem z Prahé, tak zatím je to takový skromnější, ale je. 

Pozametala jsem pěkně  i na zápraží, otřela stůl na kterým stojí Mousesova pozorovatelna, aby to tam měl pěkný a vůbec jsem to tam celý srovnala. Krása, hotová krása. A ještě jsem i v mezičase stihla upéct štrůdlík. Nebo teda štrůdlík….. v remosce se tomu štrůdlík říkat moc nedá, neb tam tu rouru prostě musíte smotat do podkovy, ale to je fuk, vypadalo to výborně a ke kávičce to bude epesní.

Svítilo sluníčko a byl přesně čas vyrazit si na malej vejletík po okolí, jak jsem měla v plánu. Jenže.. nedělejte si plány, když jste v majetku Mousese, to je velká životní rada, kterou vám můžu dát. Páč to jelito pruhatý se pro dnešek rozhodlo – že půjde s námi! Zatímco jindy se dohodneme kousek od zahrady, že on zůstává a my pokračujeme, pro dnešek měl evidentně jinej názor. Asi 6x jsem ho vracela domů z čehož jednou jsem ho brutálně procedila krz plot a krutopřísně mu nakázala, že tam má setrvat. Stejně krutopřísně jsem upozornila ohaře, že makáme a demedemedeméééé nezastavujemeééé, abychom mu stihli zdrhnout. Abych o pár metrů dál zjistila, že ten jouda za náma opět běží.  “Tvl Mouresi, ty seš takovej vůl! Nemůžeš s náma jít, chápeš to?” ohradila jsem se.  “Chápu, no……… ale je mi to tak nějak jako celkem i jedno. Kam dete? Du prostě s váma!” čučel na mě.

Ne, nemůžete roztrhnout někoho tak roztomilýho jako je Mouses, takže prostě ………..”Vejlet nebude a budem jako blbečci na louce za barákem. ” poinformovala jsem ohařiska. “Fakt jo?? No to je supr!” zaradovali se a nadšeně zaryli šňupáky do hlíny. “Ale děte už fšici do háje!” poslala jsem je tam, kam jsem v podstatě chtěla jít, že jo. A šla jsem si aspoň trochu postěžovat drahé půli do telefénu. Brtnik se smál a pravil, že aspoň zvostanu doma a budu vodpočívat. Vod čeho asi?? Vodpočinu si nejlíp venku – jako pořádně venku, v lese. A ne že tady budu sčítat myší díry, jako nějakej debilitní statistickej úřednik.

Nicméně jsem byla evidentně jediná komu to vadilo. Mouses se dílem povaloval po pažitu, dílem útočil na kohokoliv z nás a dílem lítal na strom. Naspídovanej jak nevim co.  Ohařiska bloumali mezi myšíma dírama a co já sakra? Tak jsem aspoň sáhla po aportech a že se bude chvíli pracovat. Pracujte s Mousesem, kterej, blb jeden mouratej, útočí na aportující ohaře. To se ne-dá! Zrovna, když už jsem se smiřovala s tím, že zbytek dovolený se budu placatit na louce za barákem, se milej mouratec rozhodnul, že jde prozkoumat dolů cestu v úvozu. Chvíli jsme počkala a pak hnala ohaře “svinským” krokem. “Zdrháme, dělejte, Tályje slyšíš hergot?” pobídla jsem opozdilkyni. Podařilo se to. Ve špičce louky jsem ještě pro jistotu jukla, ešivá ten exprt nemastí zase za náma, ale zjevně ho někde něco zaujalo a my tak mohli zmiznout. 

No, nebude to na nic velkýho už, spoustu času jsme prozevlovali, ale tak aspoň na louky proti pastvinám………. pak k lesu………..kouknem do krmelce?…. tak a co kdybycom to zkusili tou cestou nahoru k silnici? Kdyby tam na druhý straně pak lesem vedle poblíž nějaká cesta, mohli bychom to švenknout tam…….. a pak se třeba někudy nějak vrátit…? Uprostřed stoupání jako kráááva 😀 mi zvonil telefén. Nerada telefonuju, když jsem s ohařema venku, ale s Evou, od který jsem měla Ešínka, se už nějakou dobu naháníme a nedaří se nám se propojit. Tak jsem zavelela Čekej a zvedla Evě telefén, abych v krátkosti zjistila co a jak. 

Měla na mě prosbu. Ešivá bych nemohla dát konzultaci paní, která by si ráda pořídila psího parťáka. Původně chtěla vižlu, ale vzhledem ke kovidímu magorství nikde žádní psi nejsou. I rozhodla se, že tedy sáhne…….. po germánovi. Navíc nemají nikde fenku, jen psa. Ahaaa, aháá, tak konzultaci paní pak ráda dám a velmi živou. Když jsme spolu domluvily, pokračovala jsem ve výstupu a musím pochválit ohařiska, že oba se zdárně drželi povelu Se mnou (Pravda, Tali díky tomu, že jsem jí trošku vjela do sandálů předtím na loukách, ale to je fučík, se holt nedá nic dělat, tak to prostě je, že po většinu vycházek jí musíte nejdřív zjezdit brka a pak funguje. Bez toho ne. Pokud na to nejste nastavený, je to fakt únavný) . Nicméně vyfuněli jsme – no ne, teda já vyfuněla, voni nic, že jo 😀 😀  – lesem nahoru skoro k silnici. Posadila jsem ohařiska kus od ní a šla zkoumat terén. 

Výýýbornýý, hned dvě cesty tady za silnicí jsou, to je super! A už jsem i tušila, kam nás která povede. A taky jsem se nemýlila. Zavelela jsem, že Chodníík! Ohařiska předpisově přelítli přes silnici do lesa a já za nima. Cesta byla děsně rozbahněná a tak jsme šli podél ní mezi stromama. Pohodička, pohoda a já si po pár krocích byla jistá. Míříme ke kostelíčku. Ještě jsem si zašla ke skupince bříz a sebrala si tam dvě vhodný větývky a spokojeně jsme si to štrádovali vpřed. Netrvalo to dlouho a vyšli jsme na loukách před kostelíčkem. Zatímco před tím v lese padal sníh ve formě polystyrenových ostrých kuliček, tak tady se vyjasnilo a bylo nááádherně. Aaach to jsem se nadechla. Pořádně a z plných plic, co to šlo. Pořádně se properte, moje milé plicní sklípky, máte toho zapotřebí. Vzala jsem vás vyvenčit na dobrý místo!  😀 . Ohaři nadšení. Až tak, že si dokonce i Tali řekla o aportík. Jen jeden jedinej, ale pěknej zase. 

U kostelíku se začuchala a tak jsme jí s Rumíčkem vzali dráhu. Obratem se dořítila. Nakázala jsem, že pomalu se musí jít, neb cesta dolů byla víc než bahnitá, takže jsem na rozdíl od nich musela postupovat obezřetně, pokud jsem si to nechtěla sjet po zadku. Když jsme vyšli z lesa na hranu louky pod ním, koukla jsem směrem na naši louku a……… ty vadooo. Von tam vzááádu u toho stromu, co sešel do úvozu, sedí ten jeliman pruhatej. Taková malá bílá tečička. Noo, tak to ne, to ne. To se nemůžem vracet, jak jsem měla v plánu, pěkně přímo, to nejde. Páč by nám taky mohl utíkat naproti a to by bylo přes silnici. Halt a doprava! švenkla jsem nás na stranu. Ohaři nic proti zacházce nenamítali a tak jsme to vzali obloukem kolem krav. Ovšem, když jsme došli tím obřím obloukem až na naši louku, tak tečička už byla fuč. Asi mu došla trpělivost a šel na některý ze svých stanovišť.

Taky jo. Trůnil na svý hromadě prken u jejich domu a když nás zblejsknul, okamžitě nás letěl přepadnout a pak přes zídku hup na naši zahradu a čekal za brankou. Tam si střihli honičku s ohařema a já mezitím došla pro uhlí a přinést jim všem vodu na napití. A ještě chvíli jsme se pinožili po zahradě. Zanedlouho se začlo šeřit a tak jsem šla do Domečku rozsvítit šécky ty svoje světýlka a svíčičky, aby až přijede Brtnik bylo doma, k tomu kafi se štrůdlikem útulno. Zvěřinec se pak nasáčkoval dovnitř taky a tak jsem poté mohla toho mouratýho dobrodruha odnést paní sousedce na ošetření a zalígrování. 

My si pak dali tu podvečerní kávičku a já sdělovala, co šécko jsme za tu mojí malodovču stihli pozařizovat. A nebylo toho venkoncem až tak málo. 🙂