Ale jako teda totální 😀 .
V pondělí ráno jsme tedy coby mimopražský vstali těžce před úsvitem, obstarali všechno potřebný a následně vyrazili. Ohaříci dostali příkaz přísně střežit náš nový domov a nezlobit. Mnooo tak můžu prosím nahlásit, že se možná snažili, ale ani jedno jim tak nějak nevyšlo.
Začnu tím druhým – tím nezlobením. Páč – ten kdo nezlobí a je hodnej, tak rozhodně, ale rozhodně neleze kam? No? Ano, neleze do postele. A zatímco nikdá dřívějš by toto nenastalo, tak po našem návratu jsem dodatečně zjistila pravý opak.
Nejdřív jsem ovšem zaregistrovala mohutný štěkání. Hm, tak doufám, že tady neštěkali celej den proboha?? Spíš teda potřebovali nasimulovat to hlídání 😀 😀 . Že se mu nemohli věnovat je víc než jasný, jak jsem pak zjistila.
Ač mají k dispozici dvoupelíškový ležení v kůchni a pak každej to svoje křeslo v ložnici, aby chuderové netrpěli, tak jim to bylo málo a vyležený důlky je prozradily. Jakmile jsem tu dvouhlavou saň vypustila, došlo na šílený rotování. Byli jako blásni a poslední, co je zajímalo, bylo vyvenčit se. Až jsem nakonec vydala pseudopovel „čůrám, čůrám“ 😀 😀 (bože nesmějte se miiii, mně to nedošlo, když jsem to kdysi každýho jednotlivýho učila, že to bude znít blbě!) . Pak konečně se šli vypustit.
No a já se běžela honem převlíknout, aby mě v tom našem provizoriu zaprasili co nejmíň. Brtnik to má fajn, nosí furt ty kraťasy. Takže holý nohy, i když se zaprasej, se jen umejou. Ovšem co já chudera se svým pracovním autfítem, že jo. 😀 Ono stačí jen ty boty 😀 😀 . Moje mají povětšinou hůůůstej traktorovej vzor s vysokou podrážkou – kolega jim říká „hovnolapky“ 😀 . A má pravdu, člověk musí trochu koukat, kam šlape, z toho traktorovýho vzoru se tahle konzistence dost blbě dostává 😀 . A stejně tak bahno. Nu a náš pozemek je momentálně spíš tak jako jedno velký kaliště a přejít ho v botách do práce a mít boty co nejvíc čistý, tak to je, jako tančit sólovou labuť v Labutím jezeře 😀 😀 Jenom ta sukýnka mi chybí 😀 😀 .
Takže abych zůstala čistší až nejčistší vlítla jsem do baráku jak fúrie nějaká a hrnula se převlíknout. A v tom koukám – aha, ahá, ahááááá?? Co to jako je?? Mnou ráno ustlaná postel, překrytá dekou, aby se na ni co nejmíň prášilo (když topíme tím huhlím v kamnech a děsně to práší) doznala značných změn! Jeden obří – ne důlek – ale důl, rozrochanej, na polštáři a druhej značně skromnější ďolíček v nohou postele. Nedalo mi moc práce identifikovat kdo asi tak kterej vytvořil.
A dovedu si i dost představit, jak to celý probíhalo po našem odchodu do práce. Krátce na to proběhl přesun do křesel. A když se dlouho nic nedělo a byl oleženej nejdřív jeden bůček a pak už i druhej bůček, tak někoho – koho asi, že jo?? – napadlo:
„Žjofkaaa užofkááá – postel!!“ …………..a ten druhej na to nesměle:
„Se nesmí ale“
„A co jako, tyjo, dyk tu nikdo nejni!“
„No to nevadí, se nesmí prostě.“
„NoÁ? Mně je to fučik, maj tady bejt a hlídat, aby tam nikdo nešel. Nejsou tady, jejich chyba ne?“ a následuje šíbra z křesla přímo do hlavy postele.
„Jojo, to je výýborný! To je panečku poleženíčko. Nebuď blbej, poooď!“
„Nene, nejdu, se nesmí.“ dí zrzavý preclíček, kterej trošku závistivě pokukuje po flekatým elementovi, jenž si hoví na polštáři. Pak už pokukuje trošku víc závistivě, ale pořád odolává. Enemže von opravdu nikdo nejde a tak když už nějakou dobu poslouchá to spokojený chrápání na polštáři , tak si potichu řekne, že:
„Jen na krajíček……….. a na chvilku jenom.“ a pak usne jako špalíček a chrápe stejně spokojeně jako ta flekatá hrouda opodál.
Až do doby, kdy klika cvakla, branka letí, pánčička je tu!
„Dělej, dělej řvi, řvi, už sou tady, měli sme hlídat!“ vymrští se flekatá hrouda z hlavy postele a zastaví se až o dveře do předsíně. Zrzavej špalíček zpočátku nechápe ničehož, ale řve stejně udatně, jako flekatá hrouda…..a………… no a dál už to znáte, to jsem psala na začátku.
Já je prostě přetrhnu, co řikáte?
🙂 🙂 …. vyležený důlky … 🙂 🙂 klasika, všichni známe.
V úplných začátcích psával Ondřej Neff o svém rotvajlerovi. Když jednou takhle nečekaně načapal Bárta spát v posteli, psék si okamžitě zakryl packou oči. Odtud také název webu – Neviditelný pes. Tvoji dva výlupci aspoň předstírali hlídání. 🙂 🙂
To psával pan Neff ještě o Gastonovi – o předchůdci Bárta – to byl německej vlčák. Pokud se teda nepletu a dobře si to po těch sto letech pamatuju. On i ten pes v logu spíš připomíná ušima ovčouna.
Každopádně Bártík by hlídal rozhodně líp, než tihle dva jelimani, Bártík byl ranař. Ostatně on ten rotík nemůže být žádný vořezávátko.
Jj, byl to ještě ten ovčák 🙂
Dík, tak si to pamatuju dobře. No jo, však taky na Neviditelným psu psavě od 2004, čtivě ještě o něco dýl.
No jasně. To jsem ale popleta! Ovčoun to byl. 🙂
Každopádně gesto kouzelné a odzbrojující – zakryje si oči a nikdo ho tím pádem v posteli nevidí. Na takhle mazaného vetřelce se člověk nemůže zlobit. 🙂
No jasně, že nemůže. Ostatně my se taky nezlobili,páč stejně je za á pozdě a za bé je to pro ně nový, však to je jen dočasně – dlouhodobě, ale dočasně. Ale byl ftipnej ten malej dolíček na kraji postele, kam se nasáčkoval poslušnej Rumoušek. A taky si za to můžu sama, že jo,protože na chalupě a doma v zadním pokoji na gauč můžou, takže…. se nemůžu divit.
Jsou to zlatíčka, vlastním tělem bránili – postel, aby ji nikdo cizí neobsadil 🙂
No jo! A já jim tady taklenc veřejně laju! Voni to mysleli dobře vlastně!! 😀
Tak už dvakrát jsem začala psát a dvakrát mi komentář zmizel.😢 Když jsem nechala jezevčíkům přístup do ložnice v době mé nepřítomnosti, mohla jsem si být jistá, že bude klid. Dulinka se zakutala pod deku, Alánek, který zakrytí nesnášel, zůstal na přehozu. Když jsem byla doma, oba provozovali gaučink.😃 Stejně pak v domečku Kora s Goliášem. Pelíšky byly v koupelně, psi vždy trvali na tom, že musí být se mnou v jedné místnosti. V nynějším bytě byly pelíšky v obytné místnosti, v části KK, tak se na gauč ani moc necpali. Teď, když je Goliášek sám, polehává různě po podlaze (podlahové topení). Na noc musím nechat otevřené dveře do ložnice, jinak škrábe na dveře. Do postele se necpe, jen kolem sedmé ráno přijde k posteli a šťouchne do mě. Pokud jde o „vypuštění“ všechny psy jsem učila na povel „vyčurat“, popř. „bobek“😉. Goliášek má na trávníku nainstalovaný balvan, na něm přilepenou figurku kočičky, takže funguje, i když zavelím „kámen!“.😃 Když nezavelím, jde postříkat habříkový živý plot.
No jo aby nebyl klid, když se povalujou v duchnách 😀 😀 to jsem taky v klidu 😀 😀
Ohařiska taky musí být tam, kde člověk je, proto mají vícero pelíšků. Doma-ještě doma – mají v předsíní hlavní bydlení – a druhý bydlení v kůchni, aby byli uprostřed dění. A Doma – už doma. Mají v kůchni pelíšky socijální, kam musí napochodovat, když přijdou z venku, aby tam trošku oschli a pak teprv můžou na pelíšky, který původně teda byly určený pro nás – na křesla. Zatímco oni uondání lítáním po loukách pak zalezou tam a slastně mručej, tak my dva muklové sedíme tak akurát na židlích a nebo se můžem svalit na postel.
Goliášek pupíček malinkej, počebuje společnost, tomu rozumím. My na to čůrání máme- teda já mám, Brtnik to radši nepoužívá 😀 – to „čůrám, čůrám“ zavedla jsem to kdysi dávno u Ešínka a pak následně to sice chtěla převést na něco jinýho, ale huž mi to nejde, takže prostě hlásím po okolí, že čůrám, čůrám 😀 😀 . No ale s tím kamenem, vím, že už jsi to psala, ale asi jsi mě inšpirovala, to by mohl být dobrej nápad. Jen ho udržet v makovici.
Pani domaci, jste si jista, ze nekrivdite Flekaty? Ono nekdy i maly preclicek muze byt oprsklejsi nez flekatice, ktera treba taky muze vytvorit pididulek. Dukaz by to chtelo, kamerujte anarchisty! 🙂
Jo to může, ale …. mám důkaz místo slibůch. Obří tlapajzna se otiskla, takže tady není sporu vůbec a jasně, že i malej pejsáček může vytvořit velkodůlek, ale tohle byl kráter, jak do sopky a Rumíček buď spí na preclík a tohle by prostě nevytvořil a nebo je nataženej, ale tohle bylo opravdu od stočenýho psa navíc s obří tlapou, která kráčela postelí 😀
A vono je to stejnak fučík, čék jim nic říct nemůže, i proto, že prostě je to změna, takže to jde všechno jinak a jsem prostě benevolentnější (a pak si kuwa budu drbat hlavu, že se mi to vymstilo 😀 😀 )
Náš první pes, labroš šmrncnutej ohařem, se dostal k nám domu už jako dospělej, a to v době, kdy jsme neměli dveře :-), páč na ně ještě nebyly finance. Průvan jsme řešili starými dekami přišroubovanými do provizorních futer, takový jako zateplující závěsy. A to prostě nezamkneš ani nezavřeš. A jemu se moc stýskalo a byl tam sám. Postele dobýval opakovaně, pak měl ale špatný svědomí a ocasek mu pod břichem omluvně přiznával, že je v průšvihu. No nikdy jsme mu za to nic neudělali, jen jsme zkoušeli závěsy do ložnice zatarasit soustavou banánových krabic, což samozřejmě nepomohlo, jen pak měl problémy ložnici před naším příchodem opustit. První strakáč takhle okupoval jen gauč (už jsme se zmohli na dveře), a ten rozhodně špatné svědomí neměl. No a strakatá Indy nám v životě do ložnice nevlezla, respektuje tamní dveře i když jsou dokořán, a jsou to jediné dveře v baráku, na které nikdy nebuší packou, že je potřebuje otevřít. Jenom když už jde někdo spát, tak se přemisťuje na svůj pelech před ložnicovými dveřmi. Na gauč dostala povolení až nedávno, ale ona tam stejně netouží být sama samotinká, má pelechů plnej barák, chce tam být s námi, ideálně ve chvíli, kdy už je tam plno i bez ní.
Pupíček malej, jak se teda šel vždycky udat, pipinkááá. To je moc hezká kombinace – ohař s labrošem, musel mít super povahu, měl? Fotka by nebyla? jak se k vám dostal?
A koukám, že naše provizorium je proti tomu vašemu těžkej lůkcus (čehož jsem si vědoma a i proto mám náš Domeček tak ráda, že se tam dá vlastně v pohodě bydlet uprostřed rekonstrukce (jasně, když budu princezna na hrášku, tak to nedám, to je mi jasný, ale já nejsem princezna na hrášku, takže cajk) a jsem mu vděčná Domečku jednomu, že je takovej šikovnej, stejně jako paní majitelce, že o něj co to šlo pečovala.
…ideálně ve chvíli, kdy už je tam plno i bez ní…..
😀 😀 ano ano, na to mám takovou tu větičku: „Proboha, kde je vás víc, poďte ešče někdo další sem, je nás tu málo!
Jak se k nám dostal? No chtěli jsme psa, plemeno vhodný pro začátečníky, a ideálně dospělýho, aby zvládal být doma sám hned od začátku. V útulcích jsme si zrovna nevybrali, tak jsme jeli k rádobychovatelce, jen se podívat na vrácenýho ročního labradora. No a už jsme si Jimiho odvezli, což od nás tenkrát nebylo moc chytrý, nebyl absolutně zvyklej bejt sám, protože kolem měl furt hromady jinejch psů, neuměl chodit na vodítku, a měl za sebou nějakou nehezkou zkušenost od prvního odběratele, protože se ze začátku zatraceně bál nápřahu. No a když jsme pak u veterináře vytáhli očkovák, tak nám k popisu plemene vedle labradora připsal slovo kříženec. Což se časem ukázalo jako pravda, předek měl od černýho labroše, a zadek byl hubenej ohaří. V nejlepší kondici měl 24 kg, doma to byl zlatej labradoří vtěrnej mazel, venku to byl lovec. Když běžel, tak to byla hra svalů – černý panter. A venku on teda lítal, lovecký pudy jsme nikdy neměli pod kontrolou, až když byl starší, tak se tvářil, že toho bažanta nevidí neslyší. Jinak jsme ho hledávali hodiny, ať už uteklýho při vycházce, nebo když překonal plot a běhal za svojí favoritkou na zálety. Ale doma byl zlatej a byl to jedinej pes, u kterýho jsem věděla, že nic neudělá dětem, a to ani náhodou. Starší syn s ním vyrůstal v pelechu, když ho moc prudil, tak mu tlamou jemně odsunul ruku, ale byli tam spolu. Dcera taky vyrůstala v jeho pelechu, ale to už chtěl Jimi mít svůj klid a když ho moc štvala, pelech dobrovolně opouštěl. To bych si u strakáčů neriskla, pro Alexe byli pod jeho rozlišovací schopnost a vůbec ho nezajímali, Indy je naopak miluje, ale je moc střelená a mohla by je srazit či škrábnout omylem.
Jee, on byl takovejhle chůva, pan Jimi 🙂 , to je háský! To se mi hrozně líbí, když je pes takhle moudrej.
No on jak labroš, tak ohař lovečáci zkrátka jsou a je zapotřebí je naučit, co ano, co ne. Což pochopitelně začátečník těžko ví. On i ten labroš sám o sobě je lovec, však k lovu se používají, takže když si lidi představují, že labroš si tak bude jen capat kolem, tak pak bývají i překvapený. Jo, má jiný akční rádius než ohař, ale pořád je to lovecký plemeno s vlohama, který je zapotřebí navést. Musely to být nervy, ho hledat. Mně to stačilo jednou s Tali, když jsem byla u mámy na návštěvě v sanatoriu a Brtnik mezitím vzal ohaře ven. Tali tehdy se stopkou, jenže ji nechal s tou stopkou lítat a ona mu vzala čáru. 🙁 To nebylo hezký, to nebylo hezký ani trochu, lítat tam a hledat a volat. Pochopitelně došlo k tomu, co se stát nikdy nemá – proto nemám ráda psa se stopkou na volno. Sekla se někde o kořeny a naštěstí ji tam našel klučina co byl s tátou na procházce a zaujalo ho tam v okolí něco. Potkala jsem je pološílená, když ji vedli a že pojedou do útulku. Strašný pro mě, strašný, fuj uuuuž nikdá.
No my jsme zvládli ten strach z nápřahu, s tím nám hodně pomohli na cvičáku, a Jimi pak i miloval obrany a rukáv, ale ne navážno, jen formou hry, i ho používali na ukázkách, figurant si s ním troufl dělat různé blbosti a Jimi při tom vypadal úžasně a měl při tom tak rychlé reakce, že by to člověk nečekal. Separační úzkost zvládl, až když se dostal do domu, ač to původně měl být zahradní pes, a časem k ní ani neměl důvod, protože pořád byl někdo doma. Ale to lovení a fenečky prostě nešlo. Z tohohle úhlu teď máme Indy skoro za odměnu, sice nějaký lovecký pud má, ale hodně pokroucený, takže když onehdá narazila na nutrii, tak před ní začala hopsat stylem „haló, paní, poďte si hrát“. A nutrie jen údivem poulila oči a cenila žlutý zuby. Člověk si sice v lese musí pořád dávat pozor, aby četl z pohybu, co mu signalizuje a uklidňoval ji, že nikam nemusí běžet, ale je to v klidu. Ba naopak, když vyběhne stádo srnek, tak je vděčná za přidržení a moc ráda se nechá za klid odměnit, protože je jich přece moc…
Mirka
….“haló, paní, poďte si hrát”. ….
😀 😀 😀 tak tohle taky úplně vidím 😀 . Jo určitě to je po lovci velká úleva mít psa, který to zvládá v pohodě. Aaaa teď mě napadá – jak jsou strakáči uštěkaný, či hlídací? Řeším teď s jednou paní pořízení pesana a strakáč byl ve výběru – brzda tam je ta případná epilepsie a pak to, že prý jí říkali, že strakáč je štěkavec a hlídač. Je? jací strakáči jsou – znám v podstatě jen Bonču od Zdeny a jinak ostatní pesany jen letmo, takže nemůžu soudit. A paní nad ním uvažuje hodně, chce obyč parťáka
Oba dva strakáči si dávali moc dobrý pozor, aby je někdo neukradl. Když cítili potřebu štěkat, tak většinou zdálky, ledaže by vyhodnotili, že dotyčného podezřelého už opakovaně zahnali, to si pak troufnou blíž. Nemyslím, že by štěkali víc, než jiné plemeno, ale možná to ani jeden z našich prostě neměl v povaze. Alexovi sourozenci jsou bytoví a na začátku dost ničili věci, ale asi moc doma neřvou, s majiteli jsme doteď v kontaktu. Indy řve hlavně, když je nažraná, to je takové to „heč, já jsem plná masa, kdo z Vás to má?“. Jenže ani jeden z našich strakáčů nebyl přes den doma sám – courali z domu na zahradu a kdyby řvali moc, tak je někdo z domu „vypne“ nebo zavolá dovnitř. I mi připadá, že někdy Indy štěká strachy – šťastně zalítne po otevření dveří dovnitř. Druhého strakáče už máme ale taky kvůli lidem kolem nich – spolek ČSP je úplně super.
Jee, strakacove. Znamej je mel (asi porad ma) a to byli fajn pejskove. Vymetal s nima zavody, vetsinou v nizsich poslusnostnich kategoriich vyzral prvni mista. 🙂