Moje narozky jsme letos slavili trošku netradičně.

Místo večeře v restauraci jsme vypadli do lesůch Kyšických. Už je o krapítek dýl vidět, tak se nemusí tak utikat. Když  teda………. nejste momentálně zavostalý a nezapomenete si vzít s sebou mikinu a nevenčíte tím pádem jen ve dvou tričkách. Jako bundu jsem si vzala, to jo 😀 😀 . Ale ta mikča trošku chyběla, to se přiznám. Na druhou stranu – pojala jsem to jako otužováníčko. Obzvláště pak v úseku, kdy jsme šli podél vody, tam byla taková klendra, že jsem se otužovala dostatečně. 

Na druhou stranu – s ohařema nemůžete nějak lemrařit, to se stejně hejbete pořádně. Aspoň já teda, páč s nima furt něco kutím. Pro tentokrát se to nějak rozložilo, že s balonkem se věnoval Brtnik Rumíčkovi a my si blbly s Taliprtkou.  Jí totiž děsně baví, že si jen tak neházíme, ale že jí čutám a při tom se i schovávám za stromy a utíkám jí a hrajeme si na lov. A to s ní Brtnik jako neprovozuje vůbec.  Pak jsem teda musela nechat Brtnikovi v gesci ohaříky oba, protože jsem měla důležitý vobchodní jednání! No, podařilo se mi prodat kotoučák po mámě. Za celý dvě stovky 😀 😀 😀  Tomu řikám bezva kšeft 😀 . Počítala jsem tak pětikilčo, ale to prej je moc. Ale tak lepší, než to hodit do konťasu. Páč co my s tím, že jo. Pouštět si ty dvě pásky, kdy na jedný je nahrávka Ein Kessel Buntes 😀 a Boney M 😀 😀 a na  druhý moje maličkost recituje: „Aničko stůůůj, auto houká, na něm f pytlich bílá mouka. Auto mouku rozváží z vééélikýho nádraží!“ , (což je ještě větší řachanda, než Boney M), tak to si prostě pouštět asi nebudem. Stačilo jednou a dostatečně. 

Vyřízeno a mohla jsem se opět věnovat ohařskejm povinnostem. Jako je třeba házení míčku do stráně, aby si ho tam ta koza flekatá mohla ulovit a nebo výkopování balonku zpět Rumíčkovi, kterej mi ho právě poslal dolů. A posléze došlo trošku i na bruslení. Neb cesta lesem dolů byla nejen rozbahněná, ale v jednom úseku i zavřená ledovou krustou. Tak to jsem pro jistotu i ty balonky sebrala. Páč představa, že nás Tali ve svým svatým nadšení při chytání balonku sejme, tak ta se mi pranic nelíbila teda. A víte co je dobrý? Že už i ona se naučila dávat balonek do nastavenýho pytlíku, takže na to nemusíte vůbec sahat, což je výborný. Není při tom teda tak úplně nejšikovnější, takže jí to někdy vyjde až na postý, ale pochopila wo co go. Což je při tý její průvanovitý hlavě mega zářez.

Prošli jsme kolem tichý a setmělý hospůdky U Netopejra a zatočili na cestu podél chatek. A tady jsem dala do placu zase jinou zábavičku. Balonky zůstaly schovaný, páč kdo by je v tý kose chtěl lovit z říčky, kam by natuty zahučely. A tak jsem tak porůznu vysílala ohaře nahoru do strání a přivolávala je zase dolů, běhali kolem stromů doleváá a dopraváá a vokoloo a byla jsem moc ráda, že Tali to baví stejně tak, jako to baví Rumouška. A že vyběhne nahoru do stráně a tam, místo aby si hledala svou zábavu, čeká na pokyn, co má dělat. Mocinky výborný. A tak jsme si tuhle narozeninovou prochajdu i přes to příšerný bláto, myslím,fšicí užili. Brtnik teda trošánek asi míň než my, páč on je ten pochodovací, není ten typ člověka, co se psem furt něco provozuje. Prostě jde a jde . Takže občas na nás musel trošku čekat, ale…….co! Dyk mám přece ty narozky 🙂 . A já jsem moc ráda, že jsem si zas po dlouhý době užila vlastně to, jak na jsem procházkách – a to i těch společných s jinýma psolidma – fungovala vždycky se všema psama. Fšicí dvounožci byli napřed a čokle – a i ti „cizí“  – vzadu se mnou, kde jsme něco provozovali.

Když jsme pak stoupali zpátky ke Kyšicím začla být Taliprtka značně dopředná a bylo nutno ji furt stahovat zpátky, což značně rozdurdilo Brtnika. Byl ovšem podle mě dost nespravedlivej. Tali to valila dopředu protože tam někde v okolí čula prasata. Nos nahoru a furt jistila. A evidentně už chtěla bejt pryč. Abychom ji furt nemuseli stahovat zpátky, vzala jsem si ji k sobě a „procvičovaly“ jsme si chůzi se mnou. Skorem nahoře jsem ji pak nechala jít a chtěla vědět, kdy si uvědomí, že jde sama. Vypadalo to, že dojde s čumesem u země až do Prahé 😀 😀 . Nakonec to zaregistrovala a běžela za mnou a Rumouškem, který jsme čekali notně vzadu. Po krutopřísným dotazu, kde hergot sakra je?!! 😀 , se posléze už nevzdalovala a ťapala s námi až k autu. 

Popojeli jsme do Unhoště a skákli si do kavárny pro kafe a prosečko a taky pro perníčky a levandulový sušenky. Bože ty jsou!!! Ťukli jsme si na zdraví v autě. Já tím prosečkem a Brtnik kafem. Cestou jsem objednala výbornou pizzu a skákla pro prosečko do Lidlu. Když oslava, tak pořádná, ne? Prostě v tom suchým čtvrtletí bude jeden den mokrej 🙂 . Doma jsem se rychle, než Brtnik utřel čoklidy – a že to teda byla šichta, protože i přes pobyt v pelíšcích v autě, kde částečně opadali, byli jako prasátka – hodila do šatů a sáčka, ať má ta večeře nějakou štábní kuldůru, ne? 😀 😀 Vyleštila jsem sklínky na víno, do jedný nalila vodu a do druhý na přípitek, nikoliv prosečko, který jsem šoupla do mrožáka, ale Brtníkovo víno. Ještě jsme nechutnali a já byla zvědavá, jak to letos vyšlo. A…. vyšlo to zase líp. Víno je to lehký – škoda, že čék neví název té odrůdy hroznů – mohla bych dělat důležitou 😀 a je dobrý. Ešče chvíli a bude z Brtnika velkovinař 🙂 . 

No a protože už v autě na Brtnika padla únava, byl odeslán štandopéde do peří. Ešče před tím jsem ovšem rozbalila dárečky, který tam na mě od rána čekaly. Taková sem já dobrá, že jsem to vydržela je nerozbalit. Dostala jsem supr nemrznoucí holinky, přesně takový, jaký Jéžišek naježil Brtnikovi pod stromeček a který jsou neskutečně lehký a opravdu teplý. Ešče teplejší, než Ty, který právě Jéžišek naježil mně. Pak jsem dostala supr kotníkový černočervený tenisky, který jsem tudle objevila a děsně se mi líbily. A pak taky batůžek. Žlutej, abych měla k epesním žlutejm botám vysokejm. Výborný!!  Tooo jsem se poradovala. No a pak už jsem si teda slavila sama s ohaříkama a bylo to prima. Páč jsme si hráli děsně nejdřív a potom jsem jim přitáhla ručník a oba si ho na střídačku rozrorolovávali po kůchni a vyzobávali si dobrůtky. Ať si to slavení taky užijou, ne? Následně se se mnou nasáčkovali do obýváku, já si nalila prosečko a pustila si svou oblíbenou zábavu pro dementy – Partičku 😀 . A aby měla ta oslava takovou nečekanou tečku, tak jsem – ještě než jsem šla spát, v rychlosti číhla do telefénu na Zrzavce a tam byl tak milý příspěvek od Míly z Prahé, že jsem musela nastartovat počitadlo a odpovědět jí, protože to byl taky takovej malej dárek a udělal mi radost. 

Takže supr to byl narozeninovej den, tohleto, supr. 🙂

P.S.Omluvuju se za neučesanou  úpravu  ale tvořím v telefénu s velmi omezenými  možnostmi.