Páč ono sa tentokrát po dobu mojej služby nič zvláštného nestalo, hlásim 😀

Když teda nebudu brát v potaz to, že jsme si užili moc hezkou sobotu. BYLOOOO NÁÁDHERNĚ! Tak jako únorově jarně a nádherně. A my jsme tuten den zvolili, že pojedem na chalupu nasypat ptáčkům zase a pak do Žatce na kávičku a taky pro kávičku. Brtnik mě kupodivu netahal z postele v nějakou nekřesťanskou hodinu, ale nechal mě pěkně vyspinkat do růžova. Mezitím si hospodařil na zahradě, kde se zároveň rasili ohaři mezi sebou. Moures tentokrát, jako třetí do mariáše, chyběl. V pátek mi psala vnučka paní sousedky, ať o něj nemám strach, protože ho právě přivezli od pana veterináře, kde byl na kastraci a budou ho tak pár dní mít u sebe doma.

Bylo to teda divný, že tam není. Člověk si na to pruhatý stvoření rychle zvyknul. I na tu službu vrátnýho. A tak jsem semo-tamo stejně celej víkend vždycky hodila oko na jeho pozorovatelnu, ešivá tam nejni 🙂 .  Po lážo-plážo snídani jsme vyrazili. Tentokrát jsem od začátku až do konce monitorovala pohyb klíčů od chalupy, aby nám ve finále nechyběly, jako minule. A stejně… stejněěěěě měl Brtnik s klíčema v kapse zase problééém! Nebyly to tedy ty chalupnický, ale po vystoupení z auta neměl najednou jak zamknout! 😀 😀 Asi nějaký kouzlo čičo. Eeenemže ženu má bystrou, takže když jsem zjistila, že se zase neščastně šacuje a tituluje, tak jsem mu – nikoliv lascivně – sáhla na pupik a – vijolá – byly tam. Opět v kapse klokaní na mikině 😀 😀 . Možná mu vyrobim cedulku na krk a na ní bude nápis – Hledáš klíče? Sáhni si na břicho. 😀  Popadli jsme zrní a šlo se. Bylo opravdu krásně, ohařiska si pobíhali koukolem a kaplička i s lucerničkou stály stále na stráži.

Nasypali jsme do obou krmítek, ohařiska proběhali louku a někteří, tedy správně řečeno –  některé…, že jo Tali… měly i tendence jít to prokontrolovat a proběhat i mnohem dál. Takže to jim následně bylo osvětleno, že se hluboce mýlí 😀 . Stejně tak jsem se mýlila i já, když jsem měla za to, že dneska krom krmení se věnujeme trošku i zahradě. Respektive že ostřiháme jabloně. Protože je nejvyšší čas. Ovšem v Brtnikovi se tomu bouřil pan stavitel, protože – já to chápu – měl nějakej plán a nechce se mu z něj uhýbat. A tak jsem se ale cestou k autu kousla a řekla, že já tam zvostanu a budu si číhat. (Starší ročníky doufám naskočily a vzpomněly si na scénku z Bakalářů, kde tuším J. Hanzlík „hlídal“ jakési malé robě, začten do čehosi. A ono robě mu neustále zpod stolu hlásilo: „Tatínku, číhám, já číhám…“ na což on vždy nepřítomně odvětil, ať číhá, ať číhá. Netušil jaksi, že robě číhá – ofšem číhá deštník nůžkama. „Bdělému“ otci uniklo, že robě ještě neplnohodnotně hovoří a špatně vyhodnotil situaci. Tím pádem pak v lijáku byl trošku problémek, když deštník byl rozčíhán 😀 ) . Prostě jsem se rozhodla, že ty jabloně ostříhám teď, když je krásně a když už jsem tady a nevidím jedinej důvod jet sem zase příští víkend, protože to je větší ztráta času, o kterej pan stavitel furt bojuje.  A mám-li pracovat venku, je pro to momentálně nejvhodnější počasí, podmínky a příležitost. Nechám si tu čokle a večer si pro nás může přijet. Mno, tak nakonec jsme tam tedy zvostali  fšicí a ve dvou jsme to opižlali mnohem rychleji. Nemám ani trochu ráda tuhle činnost, protože nám prostě nejde, nejde a nejde. Ať se snažíme sebevíc, jde to  proti těm stromkům, spíš jim škodíme. Jenže pokud to neuděláme, škodíme jim taky, takže……… no. Tak ale udělali jsme to, ani to netrvalo tak dlouho a nakonec jsme i do toho Žatce dojeli. 

A pořád bylo krásně, krásně, krásně. Takže jsme si koupili kávičku a já ještě navrch, na nerf opotřebovanej 😀 – i klasicky toho kardinála. A byl úplně právě čerstvě dodělávnej, ešče jsem s na něj musela počkat. Aaaaale ten byl teda! Nadýchanej obláček lehkosti. A k tomu kopa úsměvů paní prodavačky, která je neuvěřitelně optimistický  a milý stvoření, milující čokle. Takže byli vyzváni k okénku, k jejich nemalé radosti. Rumouš kdyby mohl, hodí za paní šíbru. I pod okýnkem zakvokal, aby si paní přivolal. A ta jim přinesla každýmu v ruce dobrůtku a… … Jo, takhle je tu rozmazlujou… přidali k mýmu kardinálovi ešče jeden malinkatej dortíček pro nebohý ohaříky. Takže se naše flekatá milovnice všeho sladkýho /typická ženská 😀 , tohle má asi jediný společný s Bubrdlí, ta se taky mohla zauzlovat z čehokoliv sladkýho/ mohla opět zvencnout z vidiny, že jí třebas něco kápne. Pochopitelně káplo.

No a protože dostali jako civilizovaní čoklové i tentokrát dřevěnou lžičku, tak se kolemjdoucí bavili a smáli při pohledu na dva ohaře, co jedí lžičkou. Pár, co kupoval dorty chvíli po mě, se pak u nás i zastavil a chvíli jsme si povídali. Vrcholem našeho vystoupení pak bylo odnášení odpadků, kdy Rumíček zabodoval dokonale, protože odnesl, vyskočil a vyhodil. Tali se to možná za sto let taky doučí, prozatím zůstává ve fázi donesu, upustim, vyskočim na koš a čučim. Pospojovat to dohromady jim s Brtnikem nejde. Možná i proto, že on stále očekává vižlí inteligenci, kdy se  se psem prostě domluvíte. To u germánů nějako nefunguje. Asi jim do toho po čase vstoupím nenápadně a s Tali to docvičím. Hlavně bych s ní měla docvičit poslušnost teda 🙁 . Páč se o chvíli pozdějš vycajchnovala 🙁 . Budiž – ne omluvou, ale spíš osvětlením, že teda byla rozpumprdlikovaná předchozím obdivováním, ale……. i tak. Když jsme pak už odcházeli náměstím a ona zblejskla ten pár, co si s  námi povídal, tak celá rozjuchaná letěla za nima 🙁 . A musela jsem si pro ni dojít. Jojo, sláva, když stoupne do hlavy, je to špatně 😀 .

Domů jsme se vrátili na pozdní oběd a poté se oba vrátili ke svojí zájmový činnosti. Brtnik na stavbu – vyrábět odpad a přívod vody pro bidet a já do kůchně a posléze jsem měla v plánu mohutný úklid Domečku. Protože ono to topení uhlím je příšerný na špínu a prach.  Zrovinka jsem patlala ohařům vločky s masem z políftky, aby bylo připraveno na večer, když tadáá tydlifoun. A k mojí velký radosti Ajšová. A že pojedou kolem a že mají za  sebou čerstvý testování a že se teda můžou stavit. JOOOOO!! Můžeme jim vokázat Domeček. Už sto let jsme se neviděli – přesněji řečeno vlastně od loňského léta, kdy jsme měli těsně před převzetím Domečku, nebo podepsáním smlouvy, nebo tak nějak.  To jsem měla ale radost, vlítla jsem za Brtníkem a mezi dveřma zahulákala , že: „Ajšovi přijedooou! Za chvíli sou tadyyy!“ třískla dveřma a letěla zpátky do kůchně rychle dohňoucat ty vločky. Na plánovanej úklid už nedošlo, páč akorát, když jsem odnesla věci do popelnice, tak vidím-jako správná drbna 😀 – že před brankou parkuje auto. 

Joj, to jsem byla radostná, drmolila sem jak kafemlejnek na baterky Duracell 😀 a vedla návštěvičku do Domečku. Ohařiska bouřící v kůchni, jsem prozatím nechala zalígrovaný, páč to by z tý prohlídky nebylo nic. Milujou návštěvy. Šli jsme hnedle za Brtnikem a přepadli ho vprostřed nějakýho boření, nebo tak nějak. Stavební práce se zastavily a šlo se vokazovat. „Tadydle budem spát, tadyle bé vana, tadydle je šatna………“ Prostě klasika.  A abychom to shledání a prohlídku zapili, skákla jsem pro něco dobrýho. Jednak pro ořechovici a druhak pro naše nealko panákový pití zázvorový. 

No a potom jsem zavedla návštěvu do útrob Domečku, aby taky mohli zaobdivovat naši podivuhodnou kópelku dole ve sklepě 😀 . To už Brtnik za námi vypustil chytře ohařiska a tak došlo na další vítací vlnu. Tentokrát psí. Aaaa Rumooooušek byl nadšen. Ajšovou miluje, stejně tak jako Ešátor a když může, ovíjí se jak lijána a……. líbe jako ten Brežněf. A teď teda řádil jako černá ruka. Stejně pak i nahoře, kde jsme si sedli chvíli na pokec. Moooc příjemný to po těch sto letech bylo. Probrali jsme šécko a když pak už Ajšovi odjížděli, tak akurát se u branky zjevil pán z Rohlika a doveznul nám objednaný naše oblíbený nealko kvasnicový pivíčko. Tak ešče na ochutnávku muselo dojít a pak už museli frčet.

No my jsme to pro ten den už zapíchli. A do práce se vrhli až v neděli. Já jsem vygruntírovala Domeček od sklepa až po ložnici a navrch stihla ještě nějaký pomocný stavební práce a vyvenčení ohařisek. Když jsme se vrátili, měl už Brtnik dostavěno, takže jsme si ještě dali podvečerní kávičku a pak už vsedli na kůň a jelo se domů. Dobře bylo o víkendu, moooc dobře.