Vydechla jsem ve středu večer v autě. A snažila se vydejchat ten žinfárkt, kterej mi v těle pulsoval. Díky Mousesovi, blbínkovi bláznivýmu. On totiž, když jsme odjížděli domů, vyskočil tak jako jindy na zídku, jenže s tím si tentokrát nevystačil a asi hodlal naše auto doprovodit. 

Tak jako před tím doprovázel Brtnika. Ten musel jít na Úřad dohodnout cosi a vypravil se tam poté, co přenosil do Domečku naši epesní novou dlažbu, zatímco já vytáhla ohařiska ven, ať ještě stihneme světlo. A to jsme stihli, to bylo parádní. Neb se nám ten den již opravdu natahuje. Sníh už sice hodně odtál, ale i přes to, ho ještě dost v prostoru zbylo a tak ………..anoo, anooo, výkopovalo se. Uznejte ale, že prostě to mu dopřát musíte, tomu rezatci bláznivýmu :D. Bylo fajn. A to o to víc, že Tali fungovala úplně krásnějš , až skorem nejkrásnějš. Ano hárání se jí blíží, tak se podle toho chová. Byla moooc hodná, opravdu, měla sama ze sebe radost, jak nám to spolu jde a nejen, že poslouchala. Co bylo hlavní – vnímala. I teď mám na hubě úsměv, když si na to vzpomenu. 

 No a akurát, když jsme se vrátili a já ohařiskám otřela tlapajzny, poslala je na místečka a pustila se do vytírání zašlapaný chodby, otevřely se dveře a vešel nadšenej Mouses. Ocásek hrdě vztyčenej a spokojenej sám se sebou. I by se chtělo napsat, že byl vytlemenej. Ale nevim ešivá kočka bývá vytlemená 😀 . Nicméně spokojenost samotný ze sebe z něj přímo sálala. Hned za ním v uctivý vzdálenosti 😀 vstoupil Brtnik a pravil: „Je to vůl!“ „Kdo? Mouses?“ optala jsem se. „Jo, Muríňo.“ Tak ho totiž pro změnu tituluje Brtnik. A poté mi sdělil, že jakmile jsme odešli, dostavilo se jeho mouratstvo a pečlivě s ním odnosil všechny krabice s dlažbou. A jakmile se následně Brtnik vydal směr Úřad, vydal se s ním i Muríňo. Tak, jako kdyby to byla ta nejpřirozenější věc, že kočka jde na Úřad. Nevěděl si s ním  Brtnik rady, protože jako za starostou ho vzít nemohl, tak co teď ? Mouses to vyřešil za něj. Usedl a dal najevo, že zde počká. Brtnik vše vyřídil, odhaduji, rychlostí blesku a venku pak skutečně narazil na čekajícího Mousese. Prostě co se divit, že jo? To je naprosto normální, běžný, že kočka čeká u Úřadu, až něco vyřídíte a pak jde zase s vámi zpátky. Aby svou abnormálnost ještě zdůraznil, tak se milej mouratec pranic nestaral o to, že kráčí proudy vody řinoucí se po pěšině, kterou se vraceli k Domečku. Ne, on opravdu není normální kočka, on je napůl pes. Je vodou fascinován jako naši ohaři a rozhodně se jí nějak neštítí a nevyhybá. Na zahradě je ochoten honit proud z hadice se stejným nadšením jako Rumíček. 

Když dorazili, byl na sebe tím pádem, náležitě hrd, jak to šécko pozařizoval 😀 . Smlsnul si s nadšením na tvarohu, který jsem všem třem rozdala do mističek a pak se usalašil na svým polštářku. My si dali kafe a protože už bylo dost hodin, chystali jsme se k odjezdu. Jako vždycky jsem mu do zásobníku dosypala granulky, že kdyby byl třeba hladem, aby si mohl dát. A on se do nich jako vždycky pustil. My jsme nasedli do auta a on se pak jako většinou objevil na té zídce. 

Jéénže tentokrát se s tím právě nespokojil. Asi pod dojmem toho výletu, kdy dělal doprovod, v tom chtěl pokračovat i teď. A když se naše auto pomaličku rozjelo, tak ten blásen vešel do silnice!! Zrovna v momentě, kdy se blížilo jiný auto! Všechno se to odehrálo ve vteřině a já jen stihla křičet v autě. Viděla jsem jen šmouhu, jak skáče těsně před blatníkem na druhou stranu silnice. A bála se, hrozně bála. Jestli opravdu skočil, nebo letěl. Naštěstí skočil! Pak hnedle přiběhl k našemu autu a tam si vyděšeně přičupnul. Vylítla jsem za ním a celá vyklepaná, stejně jako on, jsem ho šla odvést domů, do jeho zahrady. Byl rád, že jsem vylezla a dělala teď doprovod já jemu. Cupital vyplašeně přede mnou až k plotu. A já doufám, musím doufat, že je natolik chytrý, aby si  z tohodle vzal ponaučení. On si myslí, že je všehomíra pán, ale je to pořád jen malinkej kocourek a já mu to nedokážu vysvětlit. Ach jo, ach jo, ach jo, musím poprosit někam nahoru ochránce všech koček, aby na něj dávali pozor, protože on sám to nedělá.