Jsem  měla v plánu pokračovat zdárně ve svým cihlovým projektu.

Enemže z technologických důvodů na to v podstatě nedošlo. Tu trošku, co jsem stihla udělat, než se Brtnik pustil do vrtání a vybrušování děr na kabely a odpady a zásuvky a vypínače, tak ta se nepočítá. Je to děs. Nejdřív bouráte a vyvážíte bordel, pak vysekáváte a vyvážíte bordel. Pak se konečně staví, aby se pak heeeeergot zase bouralo a vysekávalo do těch krásných a nových zdí a vyvážel bordel. No ale asi to bylo lepší, že na mou misi vlastně nedošlo, protože jsem se z venčení vrátila stejně zničená, jako jsem zničila ohaříky.

Bylo krásně, krásně. Já jsem i lákala Brtnika, ať si uděláme tu dovču ještě, ať jde s námi, ale s workahůlikem je někdy těžká řeč. Nenene práce volá. Aspoň teda, že více-méně plní to, co si sám zadal. Že v šest šmidra a padla a jde se umýt a už nic nedělá a nechá se obsluhovat s jídlem a pochutinama. A že mě nechá nanosit to huhlí. Teda takhle nechá…. musím ho nanosit vždycky, když je zabraný do práce, aby neviděl. Drapnu vždycky uhláky a mastím s nima to uhelny. Tam co nejrychlejš naházím to uhlí a snažím se moc nedejchat, páč jako vono to moc dobře čéku nedělá. A pak to vláčím přes dvůr honem  do Domečku (hahahahááá, honem 😀 , voni jsou ty plný uhláky dost jako těžký a navíc ve sněhu a s kopečka…. 😀 ) .

No, takže na pláně, louky a do lesa jsem vyrazila sama. Teda sama…. sama s ohařema a s naditým batohem. Jablka, mrkev a oříšky jsem vlekla. Aaaa taky aportíky droníky. A hlavně, a hlavně!! Dvě suprdrupr nový krmítka na lojový koule. Nechci už kupovat lojofky v síťkách, páč ble – zase plast. Takže jsem si koupila za šedesát káčées tři zásobníčky na lojovky v Hornbachu. Jedno jsem pověnovala Brtnikovi, kterej ho umístil na svý ranní procházkový trase a dvě jsem si nechala. Stejně jako minule byly všechny síťky prázdný a v křoví to festovně čiřikalo. “Poočkejte pernatci, něco vám nesu, supr novinka bude!” sdělila jsem tomu koncertnímu tělesu, co vyřvávalo ve větvích šípků a bezinek. Sebrala jsem síťky a umístila krmítka. Nejsou ani vidět. A i kdyby se tam, kudy chodím já, vyskytl nějakej tydýt, kterej by to nutně potřeboval ukradařit, tak ať mu nejdřív ruka upadne, ale mě to nezruinuje. S jarem to zase seberu, když to tam bude a uskladním na příští sezónu.

Vyfunět tentokrát přes les ke krmelci byl výkon. Batůžek mě v tom hojně napadaným sněhu mojí cestu ani krapánek neusnadňoval. Dosápala jsem se nahoru a celou svou zásobu nasypala do krmelce. Nešetřila jsem, bylo toho fakt hodně. Oříšky jsem měla tentokrát naše – místní, použila jsem síťku od cibule a nasypala do ní vlašáky. “Si dejte holky veverčí.” popřála jsem jim v duchu.  Z minulý dávky už tam zbyly jen rozinky a ty časem taky zmizí, to vím.

My taky zmizli od krmelce hnedle obratem. Ať tam moc nerušíme. A zamířili jsme mladou bučinou dolů na louky. Chtěla jsem hlavně jen tak jít a kochat se, enemže to by čék musel mít pekinéze a ne ohaře, že jo. Takže to zase stejně skončilo tím, že jsem vytáhla ty aportíky droníky a blbli jsme si s nima chvilku pod lesem. Tak jsem se kochala aspoň mezi házením a………..ano vykopáváním. Nad hlavou nám zakroužil dravec. Je takovej hodně světlej, už jsem si ho tady – myšleno nejen u Domečku, ale tady obecně v tomhle kraji-všimla několikrát a nejsem schopná vyzvědět, kdo to jako je. Nejlíp mi z toho vychází nedospělá káně lesní, ale……… nevím, ta hlava mi přišla víc kulatější a ptíca opravdu hodně do bíla. Doteď jsem nikdá takovýho fógla neviděla. Je ale pravda, že jsem nikdy neměla možnost ho pozorovat déle, jen jsem kolem něj vždycky projela v autě a nebo se kolem mihnul on. Třeba na to jednou přijdu. 

Prozatím jsem svědomitě plnila svůj úkol a pořádala ohařský zábavičky. Pak jsem zavelela: “Halt a dost, upadnou mi haxny a ruce, děte dělat psy!” Tak si šli čmuchat a počítat myše. Počkala jsem si, až se pořádně začtou a pak uuuuuuutykalááááá, co mi nohy a sníh dovolil. Netrvalo dlouho a uuuuž mě štvali vobá. Rumíček nejdřív, páč ten si mě pořád hlídá, Tali se přidala vzápětí. Takhle jsme si štvanici několikrát střihli a to už jsme se dostali na poslední louku před úvozovou cestou. A tady jsme si dali pauzičku a já jen tak stála a nechala ohařiska, ať si dělaj co chcou. Výsledek vidíte tady.

 A protože Rumoušek je pejsek činorodej, tak po chvíli se dožadoval, ať se zase zapojim, tož jsem mu házela sníh a sněhový hroudy, ať si skáče, ščastnej jako ta blecha. 

Pak už jen oba spokojeně ťapali úvozem nahoru a uuuž jsme byli na naší louce a za chvíli u Domečku. Tam ohaříci odpadli na pelíšky, když si předtím zahřáli pupíky teplou syrovátkou, stejně  jako Mourís, kterej dorazil chvíli po nás. Chystala jsem se vrhnout na ty cihly, ale protože bylo stále bouráno a prášeno a hlučeno, zakázal mi Brtnik vstup. A tak jsem nečekaně nabytého času využila k tomu, že jsem ukuchtila lívance 🙂 , uvařila čaj s medem a citrónem a vytvořila tak aspoň domácí pohodičku, až ten šílenec přijde.

Když přišel, měla jsem za to, že dorazil nějakej strarej pán, kterýho neznám. Byl pokrytej stavebním prachem tak, že by od vteřiny mohl vystupovat nějaký reklamě jako mívá Hornbach 😀 😀 . Každopádně poté, co se osprchoval, přišly lívance docela vhod. A ohaříci byli tak vyřízený, že si ani nepodali žádost, že by rádi taky ochutnali 😀 .