Ne, nebojte, žádný předvánoční nákupy ani výročí svatby, nic takovýho.

Ale ten den tak zářilo sluníčko do sněhu, že to prostě byl úplně diamantovej den. Už od rána bylo jasný, že bude krásně, takže jsem přestala dělat Pražáka a vykopala se z postele na společnou ranní prochajdu. A víc než dobře jsem udělala. Bylo skvostně posuďte sami, tenhle první diamant na nás čekal, když jsme se vysápali do poloviny kopečka pod kostelíkem:

To zas úplně vydechnete, a nejen proto, že jste vyfuněli nahoru, je to hlavně nadšením nad tou nádherou.

Nádhera byla i v tom, že Tali měla dneska spolupracovní náladu a to u ní není úplně častá záležitost, aby takhle sama od sebe. Přidala se totiž k Rumíčkovi, kterej se šmrdolil kolem mě a žádal si akci. Neměla jsem s sebou nic, jen utrženou šňůrku do balonku. Ale v nouzi prej dobrá i ta. Mrskla jsem mu to, popřetahovali jsme se a pak jsem mu to mrskla znovu a to už vstoupila do hry Tali, která se k nám přitočila, využila situace a šňůrku ukradla a bojovně hopsala kolem. Tož co fčil? Drapla jsem šňůrku a bojovala a druhou rukou ze sebe stáhla vodítko a mrskla ho Rumíčkovi do kopce. Vypálil za ním, já si vybojovala šňůrku a mrskla jí Tali do kopce. A takhle jsme to jeli, dokud se k nám nepřidal i Brtnik   a uvolnil mi tak trošku ruce. Házeli jsme a bojovali jsme,

 

až jsme se probojovali k místu, kde nechává Brtnik síťku s oříšky pro veverky. Vyměnili jsme prázdnou za novou a já přidala ještě lojovku pro ptáčky. Došly jsme na konec lesa, slezli dolů k pastvinám a já vydechla nad dalším diamantem. Nad údolím pod námi ležel mlžný závoj :

 

Krása to byla, že jo? Sešli jsme pastvinama dolů na louky a tam se zasejc řádilo. Posílali jsme ohařiska po sněhu dolů s kopce 😀 . Položili jsme je na bok a strčili do nich, až se rozjeli 😀 😀 😀 . Jo, chápu. Dětinský 😀 Ale byla sranda.

Pak jsme vyměnili další veverčí krmítko, zavěsili novou lojovku a po cestě v březovým lesíku jsem sebrala tři špalky. Ten největší jsem si vzala já, a zbylý dva jsem dala za úkol nést ohaříkům. Ať je to taky trochu o práci a ne jen o zábavě.  🙂 . S troškou upozorňování to oba svědomitě donesli až k brance. Šikovní byli.

A tak si zasloužili extra snídaňku, to je jasný. Nejdřív teplou syrovátku, na který si pošmáknul i Mouses, kterej se dostavil o chvíli pozdějš. A potom stehýnka. Pro Mousese zase kousek křidýlka a masíčko. No a pro nás zase chlebík obloženej s vajíčkem a majonézkou a hromadou zeleniny. Mouses pro tentokrát nechal stůl stolem, a zvostal dole v přízemí. Odměnou mu taky byl kousek vajíčka. A pro nás kávička. 

Brtnik šel pak stavět a na mě čekalo odvážení odřezků cihel. Ale ještě před tím jsem vypustila ven ohařiska, který se tam hrnuli, že doma nebudou, když je tak krásně. Mouses šel ven taky, pochopitelně. Nedivila jsem se jim a tak jsem se k nim taky přidala a šla rozřezat všechny ty klády a klacky, co jsme při venčení natahali na topení a opřeli o ořech. Kdyby se mi tam u toho ti dva ohařský šílenci nemotali, bývalo by mi to šlo rychlejš. Takhle jsem musela dávat pozor, abych je nevzala sekerkou nebo pilkou. A taky, aby mi moje dílo nerozkrádali a nenosili po zahradě, kde to rozkousali, nebo přinejmenším okousali. 

Že je venku nádherně naznal i Brtnik a navrhnul, že si dáme ešče jednu kávičku a to venku. JOOOOOOOO! Řičela jsem nadšením, to je výbornej nápad. A okamžitě jsem šla vyrobit jedno presíčko a jedno kapučíno. Za včelínem jsme si udělali posezení a já vybaletila ven s podnosem na kterým jsem nesla kávičku a marmeládovo-jablíčkový šátečky. Tooooo byla taková vám krása. Další diamantík! Vzduch lehce mrazivě jiskřil, sluníčko svítilo – jaaaakoooooooooooooo na horáách, když máte dovolenouuu a dáte si někde u stánku kafe! Vono ten včelín v podstatě i ten stánek evokuje 😀

No jo, ale ani jeden z nás dvou moc dlouho neposedí, to je fakt. Takže když pak Brtnikův pohled padnul na ten nemocnej ořešák v rohu zahrady, rozhodnul se, že teď a nebo nikdy. Když se k tomu doposud nedostal. Došel pro žebřík, uříznul kus lina a aspoň provizorně zakryl tu obří díru, do který tomu stromu po léta prší. A zjara dole vyvrtá otvor, aby to mohlo vyschnout a pak to zapraví, aby už to dál nehnilo. Já jsem mezitím blbla s ohaříkama a pískací kachnou. Zatímco Rumošek na ni hraje mocně jako inglišskej dudák na dudy, tak Tali ji tak lehce požvejkává a tím pádem tak jako spíš poprdává 😀 . Mouses si chvilku hrál s Rumíčkem na honěnou kolem včelína a přepadal ho a pak ho vodil po okraji zahrady a důležitě mu balancoval nad hlavou po plotě a koukal na něj blahosklonně dolu, jako na chudáka nějakýho 😀 . Je obratnej, jak kočka má být, protože plot je takovej z těch dřevěnejch planěk do špičky, tak musí chodit opatrně. Nebo spíš ofafrně, jak říkává Fifi 😀 . Nicméně, šlo mu to pěkně a myslím, že tím dával Rumouškovi těžce najevo, jak von je trapně přízemní tvor, když nemůže chodit po plotě, jako on sám. Pak mu odešel někam do kšá a tak si Rumouš šel ukradnout tu pískací kachnu a jal se dout na dudy 😀 . Ještě než ale Mouses odešel, tak se stalo něco, za co ho musím pochválit. Jak se tak motal kolem toho včelína, tak pochopitelně zaregistroval i položenej podnost s kávou a šátečkama. A uuuuuž se tam hrnul. Ale! Jak jsem houkla mocně “Mousesi NE! “Tak poslechl. Krásně a hned.  To je výborný, řekla bych, ne?

No a po kávičce šup s chutí do prasé a vozit odpad. A posléze jít udělat vodu 😀 Neboli se systémem zvaným vágrys – což je soustava dvou zkumavek a hadice – dělat v podstatě takovou veeelikou vodováhu. Umožní vám to najít rovinu nad podlahou po celém prostoru a jsou k tomu zapotřebí dva. Jeden stojí se svou zkumavkou a hladinou vody a ten druhý se pohybuje prostorem, dycinky se někde zastaví, srovnáte si hladinky 😀 – jako správný alkehůlici 😀 – udělá se čárka a jede se dál. Pak se body pospojujou a máte základ na tu rovnou podlahu. 

Posléze jsem byla propuštěna ze služeb a vyrazila s ohaříkama ven. Pro tentorkát jen tak nalehko, nic jsme s sebou nebrali, jen jsme si šli tak na hodinku obejít náš loučnej rajón. A protože Tali byla přehodná, byl to další z dnešních diamantů. Sluníčko už sice tak nejiskřilo, ale to, že jsme šli takhle na pohodu, jiskřilo o to víc. Pak jsem si všimla, že Rumíček trošku ulevuje přední nožičce a hned mi bylo jasný, odkud vítr vane. Sníh už byl dost namrzlej a tak jeho ťapičky – a nejen jeho, i Taliprtka měla trošku potíž – dostaly co proto. Tak jsem nás nasměrovala honem do míst, kde byla převážně tráva a tam si zase mohli pěkně ťapat a hlavně zkoumat myšoďurky. V Domečku pak oba odpadli a chrápali jako pařízci 🙂 . Když se pak mělo už jet domů, naprosto nechápali, proč se mají zvednout a jít, proč nemůžou spát? A stejně dotčeně se pak tvářili i doma, když jsem je po večeři tahala na večerní prochajdu. Dle nich naprosto zbytečný, když dneska byli venku celej den.