To jsme toho objeli!

Aneb středočeský road-movie 😀

Museli jsme ve středu dojet do Rakovníka s kvůli objednaným vzrokům dlažby. Takže jsme museli z prasé vypadnout o hodně dřív. Já mám napracováno díky společnýmu kovidovýmu cestování habakůk hodin, Brtnik si to bude muset napracovat, chudera, dodatečně.  Leč nebylo zbytí. Po druhý hodině jsme kopli do vrtule a ve tři byli v Rakovníku. Otočka a šup po nově otevřeném úseku dálnice na chalupu. Ta dálnice to trochu zrychlí pochopitelně, ale…….. já ji nemám úplně ráda. Nemám. Protože vede částečně lesem a musely kvůli tomu padnout stromy, včetně krásných buků na okraji a hlavně včetně starýho a statnýho dubu na špici. Toho je mi hodně moc líto. A bylo vidět, že ani stavbařům se do jeho kácení tehdy nechtělo. Pokáceli ho až úplně v nezbytným momentu. Já chápu, že ta silnice, která vede obcema, je poměrně dost vytížená. Však taky, když sedíte v Řevničově před vynikající pizzerkou, tak to tam hučelo jako blázen. Chápu to a je mi jasný, že se lidem neskutečně uleví. Ale………….prostě líto mi to je, a zatímco technicky vybavený Brtnik se z nový dálnice dokáže i radovat a najít na ní něco pozitivního, tak já ne. Ráda ji prostě mít nemůžu. 

Dojeli jsme k nám, píchli auto u nádraží a na chalupu se šlo pěšky. Nepříjemně fičelo a já nebyla tak nějak vybavená úplně dobře. Sice jsem si vzala na výměnu boty a venčící bundu, ale ten základ zvostal tak, jak jsem byla v práci. Tedy džíny tenčího karaktéru, než mám venčící a místo festovních dvou vrstev mikin, jen ohoz do práce. Ale tak co. Se votužuju. Hlavně, že jsem měla čepici. Ohaříkům to bylo fučík, že fičí a rotovali jako praštěný. Navrhla jsem, že bychom k chalupě mohli dojít polem pod tratí vpravo, protože nějak touhle dobou by mohl jet vlak, leč pole nebylo ešče úplně zmrzlý, takže jsme to odpískali a vrátili se na cestu vedle trati. Naštěstí nejelo nic a hlavně ohaříci se drželi na druhý straně cesty, než jsou koleje a šmejdili si ve stařině. Tali fungovala, takže to bylo taky cajk. Za kolejema jsme jim dali velkovolno a ona letěla polem zase jako ten magor. Hlavně, že se pak taky vracela 😀 a hezky sama od sebe. 

Ohaříci vtrhli nadšeně na naši louku a jali se to kontrolovat. My zkontrolovali kapličku a já z ní vzala lucerničku. Abychom pak při odchodu zapálili svíčku. To musíme, to musíme. Stejně jako jsme museli nasypat ptáčkům. Ooooolbřímí krmítko už bylo vymetený a v tom malým byl jen zbytek. Já šla dosypávat a Brtnik šel do dílny vyštrachat kruhový vrtáky, který potřebuje vzít do Domečku. Tali si pobíhala ukázněně na louce, na písknutí se vracela a posléze se dokonce chodila i hlásit sama od sebe.  Rumíček mi dělal společnost u krmítka. Čí spíše teda přepadový komando. Nějak do něj vjel ďasík a furt mě napadal. Byl horší než myšlenka 😀 . Páč vono když sypete z velkýho žoku slunečnici a semínka a někdo vás napadne………tak to vysypete kolem prostě. Tak jsem se pak rozhodla mu upustit páru tím, že jsem rozestavila překážky, který stojí u plotu a trochu jsme si zaskákali. Teda von. A nakonec nejen von, ale i Taliprtka. Odměnou jim bylo vždycky hození míčku, takže se pěkně vyběhali a zahřáli. Na rozdíl od nás, páč fakt docela foukalo. I když na louce míň, páč ta je v takovým lavórku jakoby, je trošku zapadlá pod okolním terénem. Zato u kapličky foukalo děsně. Tam ostatně nějak proudí vítr pořád, i když nefouká. Je to zvláštní místo. Opravdu je tam průvan. Dali jsme do kapličky lucerničku s rozsvícenou svíčkou a mazali zpátky k autu. 

Já s malou zastávkou, protožee, protožeee jsem se prostě předtím moc napila. Nezmiňovala bych tady tuto záležitost, kdyby……………kdyby se to hovado flekaté, v momentě, kdy byli s Brtnikem napřed a ona si poletovala v poli, nevšimlo, že jsem se opozdila. Protože jí to dalo možnost se zase rozletět, vypálila zpátky za mnou a taky o mě bohužel zabrzdila. Hm, dovedete si představit, jak jsem byla nadšená 😀 😀 O to víc, že při tom stihla i rozkopnout plechovku s vrtákama, kterou jsem nesla a já to musela sbírat. Neni mrtvá teda, ale málem byla 😀 . Velmi svižným krokem jsme došli do auta a já se zapřísahala, že dneska už ven nejdu 😀 😀 .

Jenže, když máte ohaře? A když máte Domeček obklopenej loukama? Tak to zkrátka musíte. I kdybyste nechtěli. A vono stejně nakonec chcete. Páč jak často a jak dlouho vám počasí naservíruje nádherně zasněženou krajinu?? No? Zvlášť, když jsme stihli dojet do Domečku po půl pátý a to ešče bylo světloooooooooooooooooo. Protože co?? Protože cooooo??? Protože se nám už prodlužuje den! Tak to by ven nevyrazil jen úplnej lemrouch. (Mimochodem, zcela mimo téma, ale musím, protože mi s tím posledním slovem v předchozí větě přišla právě na mysl tadle větička, která mě v době pubertální málem stála život – je z nějakýho asi historickýho děje či, co, nebo ešivá si to někdo vymyslel, nevím, ale historicky to působí: ….a políbíla mu lem roucha jeho…. 😀 😀 😀  tyýý vadoooo pomooooooooooooooooct, když si to řeknete nahlas 😀 😀 😀 . Pardon, pardon, už se vracim zpátky do děje )

Zkrátka navlíkla jsem si přes pracovní hadry asi tak dalších třistapadesát vrstev – kecám, vzala jsem si jen dvě mikiny klustý. Nicméně nabalená jsem už potom byla tak, že jsem nemohla pořádně sklopit hlavu 😀 😀 😀 a šlo se. U branky už skákalo flekatý jojo, který se teda po krutopřísným pohledu posadilo na zadek a pak už jsme vypadli konečně teda ven. O Tali jsme se s Rumouškem nemuseli moc starat a tak jsme si tam spolu čutali sníh. Je to fakt blásen a fanatik, kterej nemá problém naběhnout si na botu. Pročutali jsme se loukou za Domečkem a šli úvozem dolů.

Bylo světlo, tak jsem mohla až k lesu. Enemže tam fučel vítr a sníh tak, že to bylo nepříjemný pro oči. Tak jsme se  placatili na louce. Rumoušek to měl jasný, musim vykopávat, vykopávat, vykopávát. Tak, že mě pak na druhej den bolely pekelně nohy, dobrý cvíčko tohleto.  Tali se šmrdolila s rypákem ve sněhu opodál a nebylo nutno ji v podstatě ani kontaktovat, ale protože to zase není můj styl, tak jsme si trošku občas prosvištěli přivoláváníčko. Někdy s radostí, někdy ne úplně s ochotou. Tak jak to u ní je. Důležitý je, že se dostaví. Halt ne vždycky u toho spartakiádně jásá 😀 

Když jsme se vraceli mazali ohaříci napřed, jak kdyby se těšili do tepla a domů. Což jako i jooo, jeenže nebylo to domů, ve smyslu už zůstáváme, protože jsme se museli vrátit domů do Prahé. V Domečku jsme si jen dali s Brtníkem kávičku, ohaříci si dali plný hrstě játroví a já smutně konstatovala, že Moures dneska zase nepřišel. Ale, je třeba u babičky v teple. Doufám. Pokaždý, když ho nevidím, šimrá mě v břiše obava. Optimisticky ji vždycky zaplaším a tak i tentokrát. A doufám, že se v pátek večer přihrne a já mu zase budu muset dělat posluhu. Však mi to zas až tak nevadí 😀 .

13 komentářů u „To jsme toho objeli!

  1. Hoj Peti. Jak to bylo s lemrouchem mi kdysi dávno objasnila teta. Je to z pověsti o Oldřichovi a Boženě, myslím jejich první setkání, doma nebo někde na návštěvě, to si fakt už nepamatuju, visel jejich obraz. Teta byla veselá kopa, od jejího výkladu je mi naprosto jasné, co že ta Božena Oldřichovi políbila :-).
    No a když se u nás řekne, že si třeba Mikina líže lemroucha, tak obě s mamčou víme, co si to ten Mikina líže …

    1. Čůůs Peti! Tak Božka to byla, kdo líbal lemroucha! Díkec, já už nevím, kde jsem to sebrala, ale dyycinky, dycinky mě to dostane. Vidíš, tetu si- jak byla nemocná- neumím takhle představit. Tooo je dobře, ale, že jsou k ní přifařený takovýhle ftipný vzpomínky.
      No jo, aby si Mikina neblemcal lemroucha, když je to takovej žhavej pán 😀

      1. Jestli on ho nemá spíš žhavého od té soli, co ji tady všude máme. A nebo od toho prorážení hlůbokého sněhu (po moje kotníky).
        Teta nebyla zapšklý invalida, ona byla naopak moc fajn a veselá a docela společenská. Líbila by se Ti…

        1. Jo, kule na soli, to je bohužel aktuální 🙁 Sníh mě nenapadl, to je halt u toho malýho trpaslíka asi pravda.
          Nějak vnitřně vím, že teta musela být fajn a asi silná osobnost. Škoda, že ji člověk nemohl poznat.

  2. Lemrouch, to mi připomnělo reklamu “vyhrajte sesony”. Slyšela jsem ji v kuchyni, televize byla ve druhé místnosti a dlouho jsem si lámala hlavu, co to ten seson může být.

    1. 😀 😀 😀 😀 sesóóón!! Pomooooct, to je vynikající 😀 😀 😀

      Já jsem jako dítě milovala hrátky se jmény 😀
      “Dobrý den, já sem Prokop Buben.”
      “No tak si ho zaplaťíte”

      “Dobrý den, já sem Ťukal.”
      “Omlouvám se, ťukání jsem přeslechla!”

      dokázala jsem vymyslet neskutečný hovadiny 😀

      1. Taky realita 🙂 – “Jmenujete se?”
        “Možná.”
        A nelhala, zas jiná teta, Lenka z Brna :-).

        1. 😀 😀 😀 Možná.
          Já si pamatuju na chuderu paní, která se skutečně jmenovala Včela Mužová a byla v telef. seznamu.
          A my – kreténi lehce postpubertální dvacetiletý, při oslavě Silvestra v kanceláři jsme jí volali a já se opilecky představila, jako :
          “Rý deen, taji Trubec Ženskej!

          a debilitně jsme se tomu smáli. Za pár let jsem se nebohé paní v duchu stokrát omluvila, kdyby v seznamu byla, tak jsem jí to řekla do telefénu, ale zcela logicky se nechala vymazat, páč jsem stopro nebyla jedinej kretén, kterej jí v životě volal.

          1. Jo a taky ten blbej telefonát do zeleniny, kde tehdy prodávali mák. …
            Dbrý den, máte – škyt – mák?”
            “ano, máme”
            “A….škyt – a to je ale zrníček , co?”

            😀 😀 😀
            zabít, prostě zabít, no.

    2. Jo :-). A taky “už měkoně sedlají…”
      Jak asi to zvíře vypadá, že se na něm dá jezdit.

      1. Měkoň je v jakýsi písni, že jo? Stejně jako ten výbornej Boriš, co umí po skalinách 😀 😀 😀

        1. V jakési lidovce, napřed ho vyvádějí a pak sedlají!
          Můj měkoň mě včera dost dobře povozil. Opotila jsem se až na zadku, navzdory sněhu a čerstvému povětří. Vyjely jsme si s Katkou a milášek se cestou domů rozveselil a vůbec jsem ho neměla v moci. Nemělo to brzdu, ale nebyl ani prostor, tak jsme cválali na místě, klusali bokem a tak. Naštěstí si z rozvernosti nevyhodil, to by mi nepomohlo ani to sedlo…Asi budu muset vyjíždět na sedle častěji, než 1x do měsíce. On je pak vždycky celý šťastný, že budeme hopinkat a ja hopinkat nechci, bo na to nemám kondici. Jak mě by se hodila dlouhá louka do kopečka…
          Doma byl pak za miláška největšího a jako projev důvěry největší si vyžádal očištění lemroucha…prostě rezavé zlatíčko :-).

          1. Jojo už měkoně vyvádějí 😀

            To je ale chytrej měkoňík, když si to takhle rozliší, že – jedu navostro, tedy bez sedla = mám rozum, a se sedlem si můžu poskočit 😀 😀 . Škoda, že jsme tak daleko, u Domečku luk do kopečka habakůůk, tam by se vám to drandilo!
            Nikde nikdo, tak nebyl stydliv? 😀

Napsat komentář: PetraK Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..