Takže – velký Kyšice

Kupodivu jsem nevyspávala na Pražáka, takže jsme mohli vyrazit pěkně brzo.

I přes to jsme si ještě stihli dát kávičku a nějakou tu pohádku.  To prostě k Vánočkám patří, stejně jakooooo, jakooo vytrhávání stoličky a posílání tatínka do polepšovny. Já vim, člověk to viděl už stokrát.  Ale prostě – možná jsem prostoduchá, ale některý věci se mi nikdá nevochodí. Je to totiž děsná pohodička. A ať chcete nebo ne, tak přes to, že stejně jak Brtnik budete nejdřív nespokojeně funět, že “Už zase?? Dyk to dávaj furt dokola!” , tak nakonec, když se svalený na gauči díváte, stejně se usmíváte, aniž si to uvědomíte. 

No ale! To si nejdřív to svalení se na gaučík musíte zasloužit. Takže hybaj ven.  Tentokrát už bez gumáčků, protože moc hezky přituhlo. Zato ovšem s plným batůžkem, jenž obsahoval brsalát, kužížek, svářo a taky dobrůtky pro lesní zvěř. Stejně jako každý rok. No a pochopitel-ně balonky pro ohaříky. 

Nevyráželi jsme tentokrát až z Poteplí, jako jindy, ale už rovnou z Kyšic. Takže jsme si to trošánek prodloužili. Ale z Kyšic do Poteplí k Netopejrovi je to s kopce, takže to švihalo poměrně rychle a “zdržovalo” nás jedině balonkování. U Netopejra, který byl nezvykle a smutně opuštěnej, jsem balonky zabavila, protože nás čekalo trošku pochodování po silnici. Sice ne frekventovaný, protože vede dozadu k chatkám, ale přeci jen. I jedno auto nakonec projelo. Pod silnicí ve výběhu byli dva koníci a já s tím jedním hodila řeč. Šel pak spolu se mnou celou dobu, až ke konci ohrady a povídali jsme si. Byl to takovej ten koník, co je spíš člověk v koňským kožíšku. Moudrý a komunikativní stvoření. Vypadalo to, že kdyby mohl, půjde s námi na procházku. 🙂

Kousek za ohradama už silnice končí a začíná hezká lesní cesta. Škoda, škoda, že není sníh, je to tam jak na horách.

Ohaříky jsme nechali pobíhat a mohli jsme se kochat. Tali sice není v tom nejlepším módu,  ale teď docela fungovala.  Došli jsme k lesnímu jezírku, který teď v zimním čase nepůsobí tak bažinatě.

Kousek za ním je odbočka, kterou, když se člověk vydá, výrazně si cestu zkrátí, ale………. k čemu, že jo. Když je venku tak krásně. Lehounce mrzne a v lesích skoro nikdo. Píšu záměrně skoro, protože jak tady jindy na lidi nenarazíte ani náhodou, tak tentokrát jsme tu tak opuštění nebyli. Jedni z prvních, koho jsme potkali byla klasická rodina s malými dětmi. Musela jsem se smát, protože maminka taky evidentně pamatovala na žaludky strávníků a zrovna, když jsme je míjeli – i proto bylo lepší, že ohaříci pochodovali ukázněně u nohy, páč jako vona by Tali asi těžko odolala nějakýmu svátečnímu pikniku 😀 – vytáhla krabičku s něčím na zahnání hladu. 

Já se taky těšila, jak si někde na vhodným místě uděláme piknik. “Kupodivu ” hlad se zatím nehlásil. Ono taky, ty snídaně bohatýrský, že jo…. a taky cukroví ke kávičce, že jo….. , to pak člověk moc nehladoví. Na rozdíl od ohaříku, který mají pocit, že by se mohli futrovat od rána do večera. Však jsem jim taky s sebou vzala jejich vánoční játroví. Občas ho měli jako odměnu za povedený výkon nějaký, ale častějš prostě jen tak. To tedy hlavně Rumíček, který se chodil hlásit sám od sebe, zatímco Tali si jela to svoje. No a někdy jsem jim ho hodila tak, aby si ho museli najít. 

My si pak taky našli. Takový pěkný místečko u cesty. Pařez přesně na piknik  připravenej. A tak jsme ho využili.

Jen teda konzumace byla taková složitější, neb jsme sice měli dlábes, ale nebylo ho, čím jíst. Já zapomněla vzít vidličky 😀 . A tak ale když člověk chce, vždycky si nějak poradí, takže jsme jak čuníci nabírali salát řízkem a podle toho taky vypadali 😀 . K radosti ohaříků navíc občas něco sem tam spadlo, takže ani oni nepřišli zkrátka. I když jsem jim s sebou vzala jejich dobrůtky, co jim přinesl Jéžišek. Já jsem jako neřidič měla tu výsadu, že jsem si mohla dát výbornej svařáček, kterej se mi podařilo vyrobit. Už jsem profi svařvařka! Můžu jít na trhy. Víno doplníme nejen o koření a pomeranč, ale taky… o trochu medoviny a to byste koukali, jak výborný pití vyrobíte. Jen troooošku, opravdu, ale dělá to s chutí divy. Pokud přijdu o práci půjdu prodávat svařák! 😀 . Zatímco jsem popíjela tu dobrůtku, čutali jsme ohaříkům balonky.

Zrovinka, když jsem se jala fedrovat cukrovím, procházel kolem nás starší manželský pár. Popřála jsem jim vesele krásný svátky a taky do novýho roku a rovnou se zeptala, ešivá taky nechtějí cukrovíčko. Dali jsme se do řeči a bylo to takový hezký popovídání. Jak jsme zjistili pár nebyl postarší, ale paní bylo sedmdesát a pánovi sedmdesát pět. Na to kde se nacházeli- tím myslím vzdálenost od civilizace – to jsou frajeři. 

Ještě než jsme se pak vydali na cestu, zašel Brtnik naservírovat zvířátkům hodobóžovou večeři.A mohli jsme pokračovat dál. Čekal nás ještě slušný kus cesty. O kus dál od pohodovýho pikniku předvedla Tali zase jeden ze svých výkonů a tenhle teda stál zase za to. A musím poctivě říct, že mě nažhavila do běla. Není teď totiž jediná procházka, kdy by něco nezazdila a nepokazila to tak všem. Ono už i to, že zase musíte jet v zupáckém módu není úplně o vánoční pohodě.  Takže jsem to pak docela dlouho vydýchávala. A nejen já. Pochopitelně to otráví i toho druhýho a Rumíček z toho taky nejásá nadšením.

Jediný pozitivum to pak mělo, že po kázeňským pohovoru už nebylo nutno na ni ani mluvit. Stačilo se podívat a už se srovnala. Jen bohužel se prostě musela rovnat. Došli jsme lesama až k silnici a stejně jako loni jsme se vydali utajenou a  mnou objevenou zkratkou, abychom nemuseli značný kus po tý silnici pochodovat. Je to takovej strašidelnej pohádkovej les. Vůbec by vás nepřekvapilo, kdyby někde vykouknul hejkal nebo nějaký jiný podivný stvoření.

Zkratka nás dovedla zase zpátky na modrou a do míst, kde se pohybujeme častěji. To už jsme se blížili cestou ke koňským ohradám a k chatkám před nimi. V jedné z krajních chatek bydlí černý voříšek, který udatně hlídá svěřený majetek. Ne před lidmi, ti mu jsou ukradený, ale jak vidí psa, může se protrhnout. Tentokrát seděl zády k plotu a asi nad něčím důležitým meldoval a vůbec nás nevnímal. A Tali ho šla pozlobit. Ne nějak provokativně, vůbec. Jen tak šla a v tichosti u plotu přičupla a náležitě se tam podepsala. Následně to vypadalo, že černej nebožák dostane infarkt, jak ho to rozhořčilo. A ta mrcha flekatá s potutelným úsměvem (bez nadsázky!) se na mě podívala a v jejích očích byl jasně čitelnej nápis: “Vidělas?” “No viděla, tak padej, nemusí mít kvůli tobě zkaženej den úplně každej v tvým vokolí!” odvětila jsem jí a zamířili jsme ke koňským ohradám. 

Na úzké cestě mezi vstupem do ohrad a chatkama, byli u ohrady uvázaní dva psi. Retrívr a kříženec ovčouna. Když nás uviděli, začali oba vyvádět. Dali jsme si ohařiska k noze a procházeli co nejvíc na druhý straně. A tady si vybral svou chvíli Rumíček. Je to jinak veleposlušnej pán, ale nemá rád, když se někdo vzteká. A vzhledem k tomu, že jak se vztekali ti dva hafani naráz, tak tam došlo navíc k přeskokovýmu jednání a kříženec ovčouna vlítnul do retrívra. A ten jouda zrzavej to šel klidnit!!!!!!!!!! No, tak to se přiznám, že nenechalo naopak klidnou mou maličkost a zařvala jsem na něj, co to šlo. Hrábla jsem po něm a chytla ho za tu jeho roztomilou kušnu a řekla mu svoje. Byl dotčenej, protože přece nic špatnýho nedělal, chtěl to jen urovnat. Což ovšem není nejlepší nápad z mnoha důvodů. Jedním z nich bylo, že tak, jak byli oba psi rozjetí, tak poslední, co by mohl čekat, bylo, že situaci uklidní. Udělali by z něj rozhodně trhací kalendář. Ťapal pak opodál a pořád se na mě otáčel, ešivá se zlobim. Se nemusel ptát, to viděl 😀 . Každopádně povel k noze je jeden z těch na kterých si trvám a to z mnoha důvodů. I když by k jeho neuposlechnutí vedly ty nejlepší úmysly toho nejhodnějšího z hodných. Dole u brodu jsem je oba poslala, ať si vyráchají pupky v potoce a pak už se švihalo do auta. A domů…. na gauč ke kávičce, cukroví, vaječňáku a povalování se u stokrát shlednutý velryby. Po tak dlouhým výletě jsme si to i zasloužili. 

2 komentáře u „Takže – velký Kyšice

  1. ona je ta zima aspon bez poprasku smutna, ze? krasna hodobozova vecere pro zviratka 🙂

    to jste si stoprocentne pak ten odpocinek zaslouzili:)

    1. Přesně tak, sníh k Vánočkám a zimě patří. Já dostala v Domečku malou náplast, protože tam ten poprašek a na severních stráních i trošku sníh byly.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..