Zbývalo mi ještě hodně napracovaných hodin a tak jsem se rozhodla si je vybrat těsně před Vánočkama.

Taaakže v pindělí jsem vypadla z práce ve dvě hodiny!! Tyy jofkaaa, takovej lůkcus! Jdete domů a máte před sebou takovýho času! Záměrně jsem se plouhala, abych si to užila 🙂 . A doma jsem si pak užila ohařího vítání. Hlavně teda zrzatýho. Tali se teď týden chová jako……. no úplně jinak, než když jsem psala minule, takže máme nastaven zase takový trošku striktní režim, abych ji nemusela ubít. Rumouš jezdil bytem s oslíkem v hubě a dělal filutu. Rychle jsem se hodila do psích hadrů a do poslední chvíle nechala Tali na pochybách, zda s námi jde nebo ne. Ví, že si u mě rozhodila sandál, a tak ležela dle pokynů spořádaně na místě a dívala se tak, že byste jí bůra dali. Jenže v momentě, kdy to uděláte, jste tam, kde jste byli před týdnem. A místo pohodových předvánočních procházek vás čeká opruz. 

I proto Brtnik říkal, ať mu ji nechám doma, že ji vezme on a půjdou spolu do Hornbachu, že se aspoň bude socializovat. I jsem to původně měla v plánu. S tím, že ji vezmu ven jen na krátko vyvenčit, aby nemusela doma čekat se zkříženejma tlapkama. Když jsme se s Rumíčkem vybatolili před byt, vyzvala jsem nešťastnici, ať se dostaví ke mně a sáhla za dveře pro kšandy. Když jsem jí je nasadila, mohla se zbláznit radostí, že jde taky. Tak jsem ji pro jistotu rovnou sdělila, ať si nedělá marný naděje, že stále jedeme ve vojenském režimu. Takže pěkně pochodovala u nohy. A pak že to nejde bez připomínání – i slušně u nohy, bez vystřelování vypochodovala ven.  Teď odbočím – jedna z věcí, kterou prostě nelze po těch letech pochopit. S tím psem je pracováno, jako s žádným jiným, nestane se, že byste si netrvali na svým a přesto, i po těch letech, to nefunguje tak jak má, pokud ten pes není pod kuratelou. Kupř. právě tohle vycházení. Věc na které mi opravdu záleží, pokaždé trvám na tom – a neustále se to piluje a piluje a piluje – aby se vyšlo ven v klidu a společně. A ne, prostě ne, není schopná tak fungovat, pokaždý si to musíte „vynutit“ nějakým způsobem.  Nelze jít, zcela samozřejmě, jako s ostatníma našima psama, jen tak v poklidu společně ven z baráku. Kdyby mohla, vyletí jak dělová koule a cestou srazí každýho, kdo jí stojí v cestě.

No tak teď jsme nikoho nesrazili a dokonce byla ochotná i dobře fungovat. Nechala jsem ji, ať si rejdí u rybníčků a my si šli chvilku hrát s Rumíčkem a balonkem. Protože je v tom průšvihu, přišla se i sama nahlásit a připojit se k nám. (Proooč to takhle probohaaapsíího nemůže fungovat i normálně, proč na ni člověk furt musí tlačit jak remorkér??? Mě to nebavííí, fakt nebaví a otravuje) . Zároveň se k nám připojil ovšem i strakáč Bedřich. Když jsem mu položila svou obligátní familiérní otázku „Bedřichu, Bedřichu co to máš ve břichu?“ , zatlemil se na mě a šel skákat Tali po hlavě. Tak si tam  spolu dali pár koleček v trysku, zatímco páníček čekal v dálce u baráku. Snažila jsem se Bedřicha odeslat, protože jsme už chtěla jít, ale on se rozhodl, že půjde s námi. Hm tak co fčil s tebou, ty pako? Zase jsme kus popošli a nic. Nakonec páníček tedy sešel od baráků směrem k nám dolů a jal se ho dovolávat. Nakonec se mu to podařilo a my mohli jít dál směr pole. Všichni. Protože jsem se rozhodla, že tu krůtu vezmu s sebou, když relativně funguje. A zařekla jsem se, že se nenechám rozhodit.

Ve vojenském režimu  jsme my dvě spolu dopochodovaly do polí a přišlo velkovolno. Tažní ptáci jsou proti ní letci na krátkou trať, jak se rozletěla. Nechala jsem jí letět oraništěm jako magora, ať si vybije frustraci z vojenskýho režimu 😀 a pak jsem pískla. Otočka a trysk zpátky. Fajn, tak si to dáme ešče jednou a ešče jednou, vono ti to voraniště, milá flekatá, trošánek ubere aspoň energie. A my si čutali s Rumouškem balonek. Před stařinou jsem jim pak pískla čekej a sedni a velela cesta. Když se toho madáme držela, zašli jsme pracovně do stařiny. S dummíkem. První přinesení super, to další, když se vystřídali s Rumíčkem už vočadila. Dummíka zahodila a hodlala si jít po svých a vrazila čumák do myší díry. Tak tohle teda fakt už ne. Vlítla jsem do ní a pak si velmi rychle rozmyslela, jestli budeme spolupracovat a nebo ne. To je přesně to, co mi tak vadíííí. Že bez toho to  nejde a posléze předvádí tak radostnou práci, že by to mohl kdekdo závidět. No nic, tak jsme šli posléze stařinou dál a madáme nadále předváděla vzornýho psa, kterej se drží poblíž vás a výrazně se nevzdaluje. 

Za pěšinou jsem zaregistrovala paní s černým velkopsem na volno. Neznáme se, tak jsem psům pískla sedni a čekej a oni oba vzorovaně uposlechli. Říkala jsem si, pokud bude zájem ze strany paní a pokud pes bude pohodovej, domluvíme se a dám jim volno. Paní nic, šli dál, tak jsme počkali, ať mají náskok a pak se do týhle části stařiny zanořili taky. A já jsem v kapse nahmátla cosi v pytlíčku. Vyndala jsem to a zjistila, že to je obří a tlustý kus skořice ze svařáku v Unhošti, kterej jsem si schovala. A okamžitě mě napadly dvě věci. Jednak to, že poprvý nechám skořici Rumíčka hledat venku a druhak to, že pak zavolám Brtníkovi, že bychom si mohli do Unhoště zajet na kávičku a svářo. Vynikající nápady dostávám! 😀 .

Tali jsem nechala, ať si čuchá, Rumíčka si posadila a šla umístit na kraj cesty tu skořici. Krááásně, krááásně našel. Jen nám nejde to označování, protože to jsem zatím nevypilníkovala. Má tendenci to brát do kušny, nebo na to ťapičkovat. Budu se na to muset nějako zaměřit, abychom to takhle nešudlali. I když pro mě je důležitý to, že to najde, ne až tak, jak to označí. A teda hledal moc hezky. Ráda se dívám, když ohař pracuje čumesem. 

No pak jsme si zase dali trochu práce s dummíkem a Tali předvedla zas to stejný.  A už hned v prvním kole. Čůza jedna flekatá. Ešče, že ten Rumoušek člověku vždycky svou prací spraví chuť. Došli jsme k haldám a tam jsem Tali nechala být pod podmínkou, že se bude držet u nás. Ať má tedy prostor pro svoje čmuchání, my si budeme s Rumíčkem hrát na haldách. Tentokrát mi to čutání vyloženě šlo, tak si nemusel běhat po haldách sám. Šlo mi to dokonce tak výborně, že jsem posléze předvedla výkon, kterej by mi leckterej fotbalista mohnul závidět. Tali totiž po nějaký době projevila zájem, že by taky jako chtěla lítat po haldách. I zapojila jsem ji a prostřídala to. Při jednom výkopu pro ni, se mi podařilo dát jí lůůůkcůůsní dvojitý dudy. Neboli jsem balonek čutla tak, že jí projel jak mezi předníma, tak mezi zadníma nohama a navrch rovnou tak, že to Rumíček z první chytil do kušny. Profesijounální výkop. Tali to naprosto rozhodilo a vůbec nechápala, co se stalo. Balonek přece letěl.  K ní! Na vlastní voči to viděla a tetkon tady nikde néni? 😮 . Točila se tam na haldě jak hajzl při povodni a my se s Rumoušem oba řehtali. Hrozně moc a moc a nejvíc.  Vůbec ničehož nechápala. Což nás dva ovšem nemohlo překvapit 😀 😀 😀 .

Pak jsme přešli cyklostezku a já chtěla zpočátku, aby šli oba spořádaně po cestě, žádný poletování stařinou. Noo jenže. Zatímco Rumíček to dodržel, tak madáme co? No ano. Takže jsme si dali další kázeňskej pohovor a pak už mi šly u nohy švýcarský hodinky v originálním provedení, žádný šméčko z Číny 😛 😀 . Takže když jsme si ukázaly, jak to má fungovat, přišla naopak fáze, kdy jsem je cíleně do té stařiny posílala na levou, nebo pravou ruku. A světe div se, nebylo nutno volat zpátky, madáme se vracela sama od sebe. Hm.. jak říkám, je to opruz, tohle fungování, já bych si ráda tu předchozí fázi totiž odpustila. Jenže bez ní to krucinál nejde! Těsně před myší loukou jsme zašli do stařiny společně. To jim vždycky udělá radost. 

My jsme s Rumouškem vyšli na louku první a Tali nás pak doběhla. Když jsem měla přehled o situaci, šla jsem zavolat Brtníkovi. Nejsem ten venčič, co jde, neví, kde má psa, co se kolem něj děje a telefonuje si. Potřebuju mít situaci pod kontrolou. Hlavně kvůli okolí, protože volně loženýho psa některých majitelů nemusí být zrovna terno potkat a člověk pak rozhodně nemůže mít telefon v ruce. Byli jsme tu sami, tak jsem Brtníkovi cinkla, kde se zrovna pohybuje a už byl skorem doma. Navrhla jsem mu, ať nás tedy vyzvedne autem na konci polí a že si sjedem vánočně do Unhoště. S nadšením to přijal a když jsme sešli kolem koňských ohrad dolů, akorát přijel. Výbornej nápad jsem prý měla. 

Já už si tak jistá nebyla, když jsem si uvědomila v čem tam jedu. Čert vem psí ohoz, ale ty boty!! 😀 😀 V  tuhle dobu mokrý trávy chodím v kotníkovej gumáčkách zateplenejch. A ty sami o sobě rozhodně nevypadají nějak ehm, civilizovaně. Obzvláště, pokud jsou, jako teď, totálně zaprasený. Ajajjaííííí. To je fakt echtgold vohoz, to co mám . Čučela jsem si neščastně na nohy. Jestli v tomhle půjdu do kafárny, je to hardcore, teda 😀 . Jako už nás tam znají, protože se tam často z venčení v lesích stavujeme, ale gumáky??? No nevim.  😀 😀 . Jenže jsem si neuvědomila, že nemusím nic moc řešit. Protože je přeci zavřeno a u okýnka nikdo nebude zkoumat, co mám za vzhledný lodičky 😀 😀 .  A přesně tak. Koupila jsem si svářo, Brtníkovi kávičku, páč je ten řidič a ešče jsem nám k tomu koupila perníčky. A uďáli jsme si v autě vánoční posezení 🙂 . Cestou domů jsme koupili pizzu, doma jsem k tomu špuntla prosecco a mohli jsme si hrát na večeři v restauraci 😀 .Brtnik pak vysmahnul do Hornbachu pro stavební nákup, který plánoval udělat s tou Tali původně. A já si pustila koledy, zapálila svíčky, podpálila purpuru, abych se držela tradic a šla zase zabalit nějakej ten dárek. Docela se mi to podle holek na diskuzi povedlo. 

A ešivá Brtnik zase řádně nevocení, jak jsem si s tím já – Matla Evropský – pohrála, tak mu ty nůžky už do toho stehna letos vetknu. Už jsem ho na to připravila. Ešče mu musím vymyslet nějaký oslavný řeči, kterejma bude ty balíčky komentovat, až bude rozbalovat a naučí se to zpaměti 😀 . Jinak nepřežije 😀