Když jste sama ženská v lese, šikne se, máte-li nějakýho ochránce.

I když třebas jen fiktivního 😀 😀 .  Jak jsem psala minule, vypadli jsme po odjezdu pana kontejneristy na prochajdu. Ještě před tím, jsem chtěla odnést Mousese k sousedům, ale jak se nesl v náručí a spatřil to obří auto, vysmeknul se mi a utekl. K nám domů 🙂 . Jo, jo…. svůj domeček sice i nadále – přes zvětšený vstupní otvor- bojkotuje, ale asi to vypadá, že to tady opravdu bere jako svoje doma. Tak jsem ho tam nechala s Brtnikem a my šli ven. Já, ohařiska a kachny. Ať se jen tak neflákáme cáráním, ale taky trochu něco děláme.  Louka patřila čmuchání a pobíhání a až dole jsem chtěla po ohaříkách nějakou tu práci. Hlavně kvůli Tali. Ona jinak má představu, že veškerý čas bude trávit s čumesem při zemi při sčítání myší. Což by nebylo úplně špatně, ale při týhle činnosti ji zázračně slábne sluch a tomu je zapotřebí zamezit a nahodit tu skutečnost, že se taky musí vnímat. A tak jsme si trošinku zaaportýrovali. A protože kachny byly dvě, uďáli jsme si to jak na honu. Žádný sem a zpátky s jednou kachnou. Pěkně pořádně. Sedí se, kachny se roznesou po okolí a poté je na vyzvání každý dotyčný povinen přinést plný počet kachen. 

Po skončení honu 🙂 jsme se lážo-plážo vydali směr les. Pěšina tam zpočátku vede těsně mezi pastvinama a krajem lesa. A já jsem na tý cestě prve zahlédla auto. Auto? V lese?? No asi myslivec teda, říkala jsem si při cvičení. A taky jsem si pomyslela, že pokud nás myslivec zaregistruje, uvidí aspoň, jak poslušní ohaři jsou. Pak auto ale dlouho nejelo a tak jsem měla za to, že odbočilo na nějakou cestu. Ale vono ne, najednou na mě vykouklo na křižovatce cestiček a rozhodně to nebylo auto myslivce. Jakási dodávka tam stála. Hmm? Někdo pro dřevo? Nebo?? Raregistrovala jsem, že od něj jdou najednou naším směrem takový dva týpci.  Ahá, ahá? Copak tady hoši děláte? A proč jste autem v lese a proč jdete od něj najednou pryč? A proč se včera tady někde střílelo? (jááá vim, konspirační teórie 😀 )

Stáhla jsem si ohařiska  k noze a pomalým krokem jsme pokračovali dál. Pánové nevyhlíželi tůristicky, v hubě měli každej žváro a prostě nepůsobili tak nějak úplně přátelsky. „Ahá, ahá. Tak to se nám úplně nelíbí jako. Co když jsou to pytláci a my jsme v nesprávnej moment na nesprávným místě?“, meldovala jsem si v duchu. A poté velekrutěhruběpřísným hlasem zavelela K noze!  a ustoupila na kraj cesty. Ohaři jak když střelí se mi usadili u nohy. A byli v pozoru. Drapla jsem Tali za kšandičky a natáhla ruku, aby to vypadalo, jak náročně ji držím 😀 😀 . Tím pochopitelně toho psa vyšponujete, to je jasný a s tím se počítalo 😀 . Přidala jsem k tomu ještě důrazné a opět krutopřísné. „NE! NESMÍŠ, NEESMÍÍŠ, ZŮŮŮŮSTAŇ , NESMÍŠ!“ 😀 😀 a když kolem procházeli, trošku jsem ji přitáhla a to způsobilo, že se ona naopak natáhla dopředu. Výborný dívadlo jsme tam spolu sehrály. Nechala jsem maníky poodejít, a pak jsem zavelela – VPŘED. Tali-jak se dalo předpokládat udělala zvědavej krok směrem, kudy pánové odcházeli a poskytla mi tak vynikající příležitost k tomu, abych mohla pronést větu: „Okamžitě na to zapomeň a dělej!“ To jí otočilo zpátky za mnou a mohli jsme tak jít dál. Monitorovala jsem si pohyb těch dvou a ti se tak jako poflakovali koukolem, pak někam zalezli. Směrem do vesnice nešli, po loukách taky ne. Hm. 

Tak jsem odbočila z trasy, kterou jsem původně chtěla jít a prozkoumat to v lese dál, zjistit, kam to vede a šli jsme pro tentokrát doleva dál krajem lesa podél pastvin. Ještě než jsme se tam vydali, zapíchla jsem se chvíli na místě a procvičili jsme si s ohaříkama hledání kachny v terénu. Odhodila jsem vždycky každýmu jeho kachnu do lesa, tak aby neviděl a poté je postupně vysílala, ať hledají. Auto pořád stálo osamoceně v lese a maníci nikde. Pohnuli jsme se dál a já mohla zase jen žasnou. Cesta se tu zařízne do úžasnýho  a hlubokýho rigolu. Po pravý ruce stoupá stráň strmě nahoru do lesa a po levé se zvedne výrazně níž, ale na hraně ji lemují stromy, které se svými mechem porostlými a tlustými kořeny plazí po té hraně a vytváří neuvěřitelný obrazce. Tak trochu pohádková cesta. Čekáte, ešivá tam pod kořenem nebydlí třeba skřítek. 

Tu stráň po po pravý ruce jsem trošku využila, abych ohaříkům těla utužila, protože jsem jim tady kapánek aportíkama do kopce – či spíše po strmé stěně 😀 – zaházela. Rumíček byl z tohodle místa nadšen, prorože to byste nevěřili, jak rychle tady běhá kachna kopcem dolů 😀 😀 . Tak jsme si tam my dva chvilku hráli s posíláním kachny nahoru a dolu a Tali důležitě chodila po hraně úvozu a monitorovala okolí. Nechala jsem ji, však ať nás hlídá, to se vždycky hodí. Nelze strávit (teda podle mě, podle Rumouška ano) celé odpoledne v úvozu kopáním a následným pouštěním kachny nahoru a dolu, tak jsme se po nějaké době vydali dál. A to už hloubš do lesa. Křižovatka cest v něm, mi nabídla tři možnosti kam dál. 

Vybrala jsem si tu do kopce. Mám za to, že touhle cestou se určitě dostanu k tomu rybníku u kterýho jsme byli na podzim. Telefén jsem pochopitelně s sebou neměla, abych si to ověřila, aleee myslím, že se nemýlím. Na to, abych došla až tam, nebyl dostatek času, protože se zanedlouho měla stmívat a já se ještě musela vrátit. Ale pěknej kus jsme tam toho prozkoumali. A musím říct, že jsme si všichni tři užili taky ohařinu, protože kachny nezahálely. Měla jsem radost i z toho, že když se zrovna s kachnama nic nedělo, tak si je oba ohaříci svědomitě nosili lesem. I ta Taliprtka.  Byla to taková předvánoční pohodička. A Tali byla hodně, hodně na příjmu. A tak jsem si řekla, že zkusím, ešivá se nám nepodaří naučit se štěkat na povel. Ona má hlas jako zvon a umí řvát jak hladová jordánská kráva, ale na povel nenene. A já to s ní radši zatím moc nezkoušela, aby si v tom nějak moc nelibovala. U ní člověk nikdy neví, co z čeho udělá.

Ale teď nějak mi přišlo, že je pro to už správnej moment. Využila jsem toho, že mocinky moc a nejvíc chce tu kachnu  a na poslední chvíli ji před hodem schovala. Aaaale to sem jí teda nas…štvala 😀 . Proti jejímu očekávání jsem jí pochválila a pak kachnu hodila. Po chvilce jsme to zkusily ešče jednou a pak dost. Nerada bych, aby si to nějak blbě a po svým vysvětlila. A taky nechci hlučet zbytečně v lese. Na druhou stranu bych ji ráda štěkat na povel naučila, abych mohla v případě potřeby demonstrovat úúúplnýho psa baskervilskýho 😀 . Někdy se to může hodit. 

Aby to nebylo Rumíčkovi líto, i on si střihnul jedno štěknutí a tentokrát, asi inspirován Taliprtkou použil taky silného hlasu. Tak! Mám s sebou dva psy obranáře! 😀 Nemám ráda hlučet v lese, nebojte. Nicméně ale nebylo od věci, aby ty divočáci, co to tam nahoře čerstvě rozryli, věděli, že tam jsme. Nerada bych se nějak napřímo potkala. Ale je tam moc hezky. Došli jsme do proluky, kde jsem nad špičkama mladých boroviček v dálce viděla náš Domeček. No, to jsme ušli kus cesty teda. Odhadovala jsem, že jsme tak za půlkou trasy k onomu rybníku. Doma jsem si pak v mapách ověřila, že jsem měla pravdu. Vraceli jsme se pohodovým krokem, a když jsme došli do úvozu, viděla jsem v dálce, že se to zaparkovaný auto dalo do pohybu. Nevracelo se, jak by člověk mohl předpokládat, když ho předtím ti dva opustili, ale ploužilo se lesem směr vesnice, kam předtím ti dva zamířili pěšmo. Divná dvojka teda. Hele já vím, že to zní děsně jako kovbojka, ale ono se opravdu pytlačí ve značném množství, však to není tak dlouho, co jsem na chalupě našla vyvržené srnčí v poli. A prostě člověk dneska kulovaný ví, na koho narazí. Mohli tam jet třeba krást dřevo, co já vím, každopádně při setkání se netvářili nějak vstřícně a někdy je lepší dát na intuici – i kdyby teda přeháněla. 

Tak jsme si ještě chvíli kempovali v tom pohádkovým úvozu. Tali šla zase nahoru na hranu dělat rozvědčíka a stála tam důležitě s kachnou v kušně a Rumoušek si tu svou s radostí pouštěl srázem dolů na cestu, kde jsem mu ji vykopávala zpátky. S dostatečným odstupem za zmizelým autem jsme se pak vydali z lesa ven na louky. Zavedla jsem nás k místu, kam chodím na šípky a kde jsem chtěla uvázat lojový koule pro ptáčky, který tam v roští vždycky haraší. Ti ve vesnici mají svoje krmítka, těmhle nikdo nic nedá. Tak je budem zásobovat my. Vyměnila jsem starou prázdnou síťku od té první lojovky a zavěsila další. A budeme chodit kontrolovat, kdy je zapotřebí vyměnit. Zásoby zatím mám a venku jsme furt, tak co to nevyužít, ne?

Ohařský ochránci si zatím poletovali kolem a pak jsme volným krokem se soumrakem zamířili zpátky do Domečku, kde už na nás čekal Moures. Celej den prospal u kamen a já hned po návratu dostala vynadáno, kde se couráme, že má hlad. 🙂 Abych si ho udobřila, uuuutykalaaa jsem mu hnedle nandavat 🙂 . Aby nepřišel zkrátka, ne?