Aneb jedna krátká advenční a nekynologická.

V pindělí po 1. adventní neděli jsem vypadla z práce dřív, abych si stihla ozdobit venkovní truhlíky za světla. V pátek jsem jen stihla zapíchat větve a mazalo se s Rumíčkem na veterinu a pak rovnou do Domečku. Vytáhla jsem si ven krabici s ozdůbkama a světýlkama a dala se do práce. Zcela nesystematicky jsem se pohybovala tu u truhlíku u dveří, tu u těch dvou u okna do kůchně a  nebo mezi oknem obývákovým a květináčem se stromečkem. Nějak  se mi ty nádoby poslední dobou namnožily a tak to zdobení trochu trvá. Aby mi to šlo dobře od ruky a nebyla mi taková zima, uvařila jsem si k tomu kafe s pseudovaječňákem. neboli jsem do hrnku s horkým kafem dolila smetanu, přidala vanilkovej cukr a šplíchla trochu rumu připravenýho na přípravu skutečnýho vaječňáku.

Už jsem skorem končila a smrákalo se, když se sídlákem rozezněl řev. Uuuuuukrutnej a neščastnej řev. Evidentně naprosto neutišitelnej a blížil se k nám.  Zesílil v momentě, kdy pod balkon došla mladá  maminka s kočárkem plným dvojčat a malým trpaslíkem v čepici s obří bambulí , kterej hlasitě dával světu najevo, že se mu stalo nějaký obří příkoří. Maminka si k němu čupla na bobek a pravila mu: Určitě najdeme nějakej jinej, ne? „Neee, žádnej už nikdy nebude takovej dokonaleeeeej!“bulelo nedětsky to robě. Zželelo se mi matky i roběte a protože někdy pomůže, když do děje vstoupí nečekaně někdo cizí s něčím novým, pravila jsem: „Neplakej, broučku, podívej světýlka.“ a rozžnula jsem světýlka v květníku. Podíval se na mě na vteřinu pohledem, že jsem se hodlala jít  zakopat sto sáhů pod zem za svojí naivitu, ba až skoro debilitu a on znova neščastně spustil :“Neee, už žádnej nebude takovej dokonaleeej!“ A už mi nevěnoval ani pikosekundu svý pozornosti. Jako prostoduchej imbecil se světýlkama jsem jí ani nebyla hodna. Tak jsem se radši tiše vrátila ke své práci :-).

Za nějakou dobu jsem periferním okem drbny zahlídla, že k našemu vchodu zase míří maminka s dvojčaty a oním trpaslíkem. V ruce třímala obří větev, či spíše kmen sosny nějaký, výškou tak jako berle pro Mikuláše a tloušťkou tak jako moje paže. Zasmála jsem se a pravila, že to vypadá, že už našli důstojnou náhradu a že se to bude hodit do táboráku v obýváku, až si udělaj. Zasmála se taky a než mi stačila něco odpovědět, ozval se trpaslik, že on má kámen. Měl. Taky značných rozměrů. Chlapec bude asi na velkou ránu 😀 . Držel ho oběma ručičkama a sděloval mi, že je jen jeho. Tak jsem mu řekla, že je šikovnej, když našel takovej pěknej kámen. Dodal, že je pěknej, lesklej a na něj teda ale docela velikej 😀 😀 To měl pravdu teda. Divím se, že ho udržel. Ale když musíš, tak musíš, to je jasný. 

Nicméně vzpomínka na ztrátu toho klacku ještě nevychladla, protože mi opět sdělil, že už žádnej klacek ale nebude tak dokonalej, jako byl tamtem. Navrhla jsem mu, že by třeba mohl napsat Ježíškovi, aby mu přinesl klacek novej. To jsem asi neměla dělat ale. Protože jestli jsem předtím byla za imbecila, teď dospěl k názoru, že moje kví kvé se měří jedině v mínusovejch hodnotách. Taktně mi značně shovívavým tónem sdělil, že přece Ježíšek klacky rozhodně nenosí! „No nenosí, to máš asi pravdu, ale třeba by mohl udělat výjimku?“ snažila jsem se z toho nějak vykroutit a přes chladné teploty mi začlo být trochu jako horko.  😀

Trpaslík dospěl k názoru, že s takovým jelitem nemá cenu vést dialog, ujistil mě, že fakt klacky teda nenosí a mamince sdělil, že paní je velká popleta. Tak už jsem radši nic neříkala, páč jsem si byla vědoma toho, že bych se mohla dozvědět i nějaký nelichotivější věci a šla si radši po svejch 😀 😀 😀 Jsou věci, který se o sobě člověk dozvědět nechce 😀 😀