Ano, čtete dobře, skutečně to byla pětistovka za hovno.

Útlocitní čtenáři musí prominout, páč kdybych napsala pětistovka za exkrement, či za bobek, rozhodně by to nemělo tu vypovídací hodnotu. V pátek jsem domů dorazila dřív, protože jsem si chtěla nazdobit truhlíky venku na balkoně. Na to potřebuju světlo a to ve všední den po práci nemám, páč běžím s ohaříkama. Takže jsem dorazila domů natěšená a úsměv mi rychle zatuhnul na rtech. Vítal jen jeden ohař-flekatej a ten zrzatej se tak nějak pinožil v pozadí. Ani nešel venčit plyšáka kolem výtahu, což je náš denní rituál. Jakmile odemknu, jsem přepadena ohařím komandem, kdy jeden má v kušně velrybu či medvěda a ten druhej třeba soba. Teď šla proti mě jen velryba a Rumíček nic. Takže to mi bylo jasný, že něco je špatně.  Šla jsem ze sebe honem shodit věci, ať okamžitě vyrazíme ven, kdyby měl nějakou střevní potíž. 

Vyběhli jsme, já musela tradičně srovnat Taliprda a šli jsme k rybníčkům.  Rumíček se vyčůral a nic. Žádnej průjem se nekonal. U rybníčků jsem si všimla, že se mu třese zadní část tělíčka. Tak to taky není dobře. Odvelela jsem velmi rázně Taliprtku od rybníčků a šli jsme nahoru na louku, že se vrátíme domů, když je Rumíček v takový nepohodě. Ten pak nahoře naznal, že si to chce ještě trochu obejít. Čůral normálně, pak se i vybobkoval  a díky tomu, že člověk po psu uklízí, tak jsem věděla, že vytvořil velmi tuhlé hovnoty. „Tak to bylo asi vono,“ říkala jsem si, „potřeboval prostě tlačit.“ No ale oko registrovalo, že pes se sice se zájmem pohybuje prostorem, ale….. něco tam neštymuje. Obešli jsme to koukolem a šlo se domů.

Ohařiska na pelechy a já na balkon. Zapíchala jsem do truhlíků větévky a šla si pro ozdoby a při tý příležitosti podrbat ohařiska na pelíšku. Rumoušek vibroval – resp. zase spíš tak jako jeho zadní část a tvářil se neščastně. Kruci! Zavolala jsem Brtnikovi, že mažeme na veterinu, slíbil, že tam za mnou dorazí. No jít na veterinu v týhle době je taky takový zvláštní. Protože se tam objednává. Jenže tohle na objednání nebylo, ale pan dochtor nás pochopitelně vzal. Popravdě jsem byla ráda, že tam je jeden z pánů dochtorů, protože po zkušenosti s Bubinkou, mladý paní doktorce moc nevěřím. Nic špatnýho, to ne, ale prostě nemá tolik zkušeností, jako oni a tak nemohla možná ani tušit tehdy, co s Bubinkou je a odhadla to špatně. Pravou příčinu pak zjistil pan dochtor, co je v majetku hopíkatý Ený Dochtorový. 

Teď si nás vzal do práce jeho kolega, který tehdy uzdravoval Bubinku, když měla střevní potíž. A moc se mi líbilo, jak ji vyšetřoval. Že ji i očichával, kontroloval věci, který vás úplně nenapadnou. A tak i teď stejně důkladně vyšetřil Rumíčka. Vysadila jsem Zrzavečka na stůl, vysvětlila o co jde, jak se pes chová, že jsem – vzhledem k tomu, jak se pohyboval po schodech venku vyzkoušela, zda si třeba stoupne na zadní a tak a on mu prohmatával páteř milimetr po milimetru, zkoumal mu nožičky, pupík a pak mu šel měřit teplotu. Sdělila jsem Rumíčkovi, že musí být šikovnej pejsek, přes to, že se budou dít nedůstojné věci 😀 . Pan dochtor se zasmál a pravil, že ho krom měření teploty čeká ešče větší nedůstojnost, protože mu chce vyšetřit prostatu. Zaftipkovali jsme spolu na tohle téma, pan dochtor si obul rukavice a pustil se do vyšetřování. Pravil hned na úvod, že to je divný, že tam má Rumouš nějakej tvrdej bobek. Že to vypadá, že měl asi kosti. Ne, teď v posledních krmeních kosti nebyly, to není možný. Pan dochtor vytáhnul bobek na světlo boží a objevil v něm spoustu „semínek“ Neměla jsem brejle, tudíž jsem se nemohla podívat, ale zase – věděla jsem, že semínka žádný nejedl, jedině, že by to byly slunečnicový semínka, co dává Brtnik do chleba, ale to by zase bylo jen pár. Navíc pan dochtor pravil, že slunečnicový to nejsou, že to vypadá jak půlený broky. Já neměla ty brejle, takže jsem viděla doslova to houno. „E???? No nevim teda! Rumíček nic nikde nežere, já mu žádný semínka nedávala. Tak …. co to sakra je?“ Nevybádali jsme to. 

Každopádně pan dochtor pravil, že to bude buďto od toho pupíku a mám dávat pozor, ešivá se teď ešče Rumíček vyprázdní a nebo od zad. Pokud se mu teď neuleví, mám mu dát  v sobotu v průběhu dne prášek na ty záda. Každopádně Rumíček se sice jeho zásahu vzpěčoval, ale jinak nám oběma přišlo, že se mu ulevilo, i si líp sedal. Tím pádem se ulevilo i mě a když pan dochtor řeknul, že mám zaplatit čtyřista-něco-něco, pravila jsem, že to je pětiskofka úplně za hovno 😀 😀 😀 . A začli jsme se oba smát. Já jsem dodala, že bych klidně za to hovno dala i litr, hlavně, když Rumouškovi nic vážnýho není. A ten ščastně hopíkal ven k ordinace, kde na něj čekal páník. Páník osvoboditel 😀 😀 . Ještě než jsme odešli zavolal si ho pan dochtor, ešivá on třeba nebude vědít, co to z Rumíčka vyšlo. Nevěděl. A ani nemohl, jak mi pak došlo dodatečně, když se mi informace pospojovaly. To nebyly semínka. To byla ta konopná vláknina, co jsem jim dala k večeři do žrádla. A to Brtnik nezná, takže to nemohl vědět, na co to kouká. Nedávám to ohaříkům často, ale nikdy se mi nestalo, že by jim to způsobilo nějakou potíž. Každopádně pytel s vlákninou letěl do koše. A já jen sledovala, jak se Rumíčkovi daří. Vzhledem k tomu, že se po zásahu pana dochtora hnedle po odchodu z ordinace ještě 2x vybobkova a vzhledem k tomu, že jsme poté jeli hned do Domečku, kde na něj – a taky trochu na nás 😀 – čekal Mourínek, tak rychle zapomněl na nějaké zdravotní potíže.