Mám, mám, máááám!

Konečně mám kočičího přítele -snad teda. A pánčička taky.

Ale myslim, že mě má Mourínek o chloupek radšejc. Páč víte co?? Von za mnou utíknul ze zahrady i když tam měl svoje lidije! Choději tam za ním, aby tam nebyl tak sám se slepicema jenom.  No a to my taky, takže úplnou samotou netrpí.

Ale pochopitelně za společnost je dycky rád. Tudle vzal za vděk dokonce i Taliprdovou. Jenže, že jo….asi to nějak zvlášť vysvětlovat nemusim, ne? Jak jsme se tetkon v to pindělí, kdy jsme bivakovali doma sami, pak vraceli z odpolední procházky, tak byl Mourajs na dřevě venku před zahradou. A protože Taliprd je tuponos, tak po tom nose jednu koupila. Pískla a metelila přikrčená za pánčičkou. Ta jí řekla, že holt je svýho štěstí strojvůdkyně a nemá se co divit. A že jí příště ešče klidně jednu přidá.

To my to s Mourísem už máme jinak. Chodíváme spolu dokonce bok po boku a pomalu upevňujeme svoje přátelství. Zatim se mi teda nepodařilo mu vysvětlit, že když von se rozutiká a já utikám za nim, tak že si chci hrát.  To se mi ešče nepovidlo, to se vždycky otočí a zasyčí ve voblouku na mě. Ale ty svoje sekáče nevytáhne.

Von je vám tak milej. Já ho mám rád, rád za nim chodim a povidáme si tiše přes plot. Von sedí a v poloze sádrovýho trpaslíka kouká a tiše přede. Já stojim z druhý strany plotu a tiše taky koukám. A pak von se protáhne a prolete plotem za mnou. Někdy mi i ťukne čumesem do čumesu a nebo se o mě lehce otře. Tak jako se pak běží otřít o pánčíčku, která ho hladí a povídá mu, jak je močikovnejkosourek. A on jí chodí kolem nohouch vosmičky. A já ho u toho doprovázim. No ale tudle právě uďál něco, co ešče nikdá ne! 

To sem byl překvapenej. Stejně jako pánčička. Vo to víc, že na zahradě s ním byli jeho lidi. Ale on utíkal za námi, proleznul plotem a přišel za mnou. Otřel se o mě a pak!!! Tyyyjofkáážjofkáá! Buchnul s sebou na zem na zádíčka a laškovně máchal tlapkama. Úplně mě tim dostal a musel sem mu dát hubičku. Pánčička se smála, že ho budu pucovat jak koťátko. Taky jo, sem chtěl. Že mu přepucuju kožíšek trochek. Enemže to von, že ne, že už nejni malinkej. No malinkej, malinkej. Do velikýho kosoura má ešče daleko. I když je pánem svojí zahrady, to je pravda.

Pak s sebou buchnul ešče jednou a trošánek sme se opatrně pošťuchovali. Pánčička si povídala s jeho mladou pánčičkou a při tom dozorovala Taliprda, aby si čmuchala myše a nepletla se nám do toho. Mourís se pak zase rozutikal a když sem běžel za nim, zas mi vynadal. Nevim, jak mu to vysvětlit, snad si zvykne. A to by bylo, týýý jofkáá, dybychom se spolu honili. Zatim ale nic, každopádně se teda ale vydal, že půjde s námi na procházku. To pánčička prohlásila, že nejni dobrej nápad, že má jít domu. Ale von nechtěl, ani když ho volali! Tak jsme ho museli jít vrátit. Truhlanta jednoho. To je ale co?? Konečně mám kočičího kámoše. Jak já si ho dycinky přál!! Tendle Domeček, to je dárek pro nás šécky.

I pro tu Taliprdovou, páč se jí tady o něco líp funguje (ne dycky, pravda, ale kolikrát jo) Tetkon taky. Měli jsme zase s sebou kachnu a když jsme došli loukou kus od Mourínkova, začalo se pracovat. A pěkně profi, žádný flákání se. Kdo je vodloženej, čeká, kdo je vyznám, aprotýruje. Nejlepčí aportýrování je, když pánčička mrskne vobloukem kachnu za sebe. To přesně kopíruje realitu a my letíme a drapneme ji většinou ešče než dopadne na zem. Bavčilo nás to s Taliprdovou voba. A jakou dobu tentokrát. Pak jsme zašli na louky u pastvin a tam jsme měli velkovolno se střídavým cvičením. Já bych mohnul cvičit porád, ale pánčička říká, že bych se strhnul jak péro v hodinách a mám si jít jen tak pobíhat, jako Taliprdová. 

Jen si nás občas zavolala a nebo sme hráli na bábu. Dobrý to bylo. Pánik s námi chodí ráno enem tak, kdy si pobíháme, čmucháme a děláme čokle a pánčička nás odpoledne tuží. Ale ne furt, to ne, taky chodíváme jen tak a bádáme nový území. A že tady je co bádat!  Když jsme se pak vraceli, byl už Mourís na zahradě sám a helejte došlo na další mezidruhovej kontakt. Mourís je sice malej, ale má to v makovici dobře sečtený, takže se zase zaměřil na Taliprda a dali si přes plot čumes na čumes. Voooona byla celá hyn a běžela k pánčičce hnedle pro odměnu (jak kdyby to byla její zásluha snad!) . Taky jí ale dostala. Já nepotřebuju, já sem rád, že sme s Mourísem kámoši, na odměny nemám čas, nechci, aby mi vodešel. Když se Taliprd vrátila k plotu, použil Mourís opět metodu cukru a biče a protože cukr byl v prvním kole, tak v tom druhým jednu Taliprdovi navařil, aby si moc nezvykala a nemyslela  si. Jak řikám, von ví, co dělá. A dělá si z ní taky teda šoufky. Enemže, že jo. To vona nikdá teda neprohlídne. To nehrozí. 

Tak jsme si tam s Mourísem pokecali fšicí, pánčička ho pěkně  pohladila přes plot, před Taliprdem, aby viděla, že patří do rodiny a pak jsme šli domů za pánikem. Protože nastal prej čas, že musíme domů. Jak domů? Tady sme přece doma, ne? Uvelebil sem se po večeři na pelíšku a odmítal se zvednout a jít do auta. Dyk je tady přece tak dobře a kam jezdit takhle na večer? Enemže co naplat, zvostal bych tu sám a to sem teda nechtěl. Tak sem šel. Ale těšim se, až tu zas budem a půjdu za Mourísem kámošem mým velikým!

13 komentářů u „Mám, mám, máááám!

  1. To je ale krásná mezidruhová komunikace. Arinka by se ráda kamarádila s kočkami, ale ty zdejší pro to nemají pochopení a zdrhají. Ale jednou jsme potkaly paní a ta venčila kotě. A to bylo radosti, kotě se rozpláclo před Arinou, vytrčilo bříško a Arina ho radostně očuchávala. Ale pravda, trochu jsem se bála já, aby náhodou nezměnila názor, tak jsme se rozloučili.
    Jen jsem ještě chtěla napsat, že se to moc pěkně čte, jak si spokojeně žijete a domeček vám moc přeju. Kolem mne jsou teď spíše rozhádané dvojice a to dost ošklivě a tak to vaše soužití je takové pohlazení na duši. Tak ať se vám všechno daří…

    1. Děkuju Asteris a budu se snažit co nejvíc, aby se dařilo. Ono když je krize, tak to prostě mezi těma dvěma tříská – ale jde o to, zda ty dva chtějí tu krizi ustát. V době kdy přišla Tali, a odcházela máma, to bylo u nás taky – řekněme taktně živější 😀 😀 . Ale jsem moc ráda, že prostě oba víme, že nám stojí za to se kousnout a nějak to pořešit. A doufám, že se nám to bude dařit i nadále. Moc si vážím toho, že jsem dostala od života a osudu takovej dárek. Malej dvoumetrovej a neskutečně trpělivej 😀 . Ne, že by nebyl občas na ………. na poslání do kouta klečet, ale kdo nejsme, že jo. A jsem taky ráda za to, že mě život postupně učí, jak být v tom páru aspoň trošku lepší (páč máma magor, otech cholera – co tak může z dcery asi být, že jo 😀 )
      A jsem ráda, že se Rumoušek konečně dočkal nejen plyšových přátel, ale taky toho kočičího. Mourínek je taky rád, tak si kluci dělají společnost. A občas se i nějaká ta holka přidá.
      Je to těžký u některých, co? Odhadnout, zda se věřit dá a nebo ne. Já se hrozně bojím, abych to nevyhodnotila blbě a Moures to neodnesl. Tali přeci jen prostě není normální. Ale zdá se opravdu, že on dobře ví co dělá. Je to takovej malej generalissimus. Staline bychom mu mohli řikat. 😀

  2. Ještě to nevíš, ale máte kocoura! Jen otázka času kdy se přestěhuje.
    Si totiž nemlich jako Marička, taky přitahuješ veškerou havěť z okolí.
    Hezký Advent všem.

    1. Kus Kus – na Maričku nemám, to je moje modla. Ta má neskutečnej dar, lásku, laskavost, trpělivost a obětavost. To já v jejích dimenzích zdaleka nemám.
      Já se bojím, že s Tali na žádnýho kocourka nedojde. Ale tak uvidíme co čas přinese 🙂

      Taky přeju aspoň trošku hezký advent. Bez přehánění – opravdu každý den si vzpomenu. Na Tebe a Kimi a nějaká ta myšlenka letí k Vám. Nevím sice jak to je mezi vámi dvěma daleko 😀 ale myšlenky naštěstí cestují dost nalehko, takže to se zvládne, že jo?

      1. No jo, však Marička taky JE opravdickej anděl a ty asi si něco jako Frantík z Assissi. Mourís si dobře vybral.
        Já už jakž takž funguju, nedělej si starosti broučku, jenže to znáš…. člověk myslí, že je z nejhoršího venku, ale vrací se to ve vlnách, stačí nějaký zvuk, vůně, letmý pohled a prásk, bolest tě znovu srazí k zemi. Tyhle fáze si holt musíme odžít každý sám. Asi mi hrabe, ale po nocích jasně slýchám nárazy skříňky do zdi jako když na ni skákal Texík. A to nepiju a neurol došel dávno. 🙂

        1. Já dycinky chtěla bejt spíš jako Popelka, než Frantik. Ne kvůlivá princovi, ale měla Juráška, Rozárku, Tajtrdlíka a Mourka. Tak Mourka už mám, Tajtrdlíky rovnou dva, zbejvá už enem Jurášek a Rozázka. Juráška jsem měla houpacího, Rozárku mi suplovala plyšová kachna, kterou jsem cpala do budníku na odpadní roury, co je v paneláku za záchodem 😀 😀
          Já nebyla z nejhoršího venku hrozně dlouho. Pro Brtnika něco naprosto nepochopitelnýho, si myslel, že jsem blázen. Třeba u Murphíka, po kterým nenásledoval tři roky žádný pes, jsem byla i po těch třech letech schopná oslovit černou hromadu prádla na zemi připravenou na praní. Já si myslím, že Ti nehrabe, přišel se rozloučit, Texíček.Taky jsem Ešusa, kde to přišlo jako rána z čistýho nebe, ten jeho odchod, slýchávala.

    2. Kus Kus – ano mělas pravdu, ještě jsem to v ten den nevěděla a měli jsme kocoura! Jen jsem to nechtěla psát předčasně do komentářů, aby vyšlo to dnešní překvápko. A tak jsem se tiše usmívala pod fouky 🙂 On je fakt výbornej.

  3. Kuskus-to je normální-seš normální
    já sem taky dlouho slyšela naši kočku,když už nebyla mezi náma,jak skáče v noci na okno a tuká čumáčkem do okna at ji otevřu….

    1. Zvláštní. A myslíš, Mirko, že se těmi zvuky projevuje v prostoru jejich energie (než se i ta časem vytratí), nebo mám regulérní halucinace z toho jak moc si v podvědomí přeju aby se vrátil? Spíš to druhé, viď? Jak si nás ten mozek vodí….

      Bože, ať se troubínek místo skákání na skříňku raději reinkarnuje v ohaře a přišmrdolí se třeba na zahradu k Domečku Petry. Bych měla po starosti. 🙂

      1. Já si myslím, že to je ta energie, co s námi nějakou dobu zůstává. A až ji pustíme – myslím, skutečně, uvnitř sebe, až dojdeme k tomu smíření se s tím, tak pak jsou volní. udělala jsem to po určitý době s Ešusem. Došla jsem do míst, kam jsme spolu chodívali dělat ohařinu a zapálila tam svíčku, představila jsem si ho, jak letí tím polem, což je navíc jeho úplně poslední fotografie, patnáct dní před jeho odchodem- letí ščastně polem a takhle jsem ho chtěla vidět a uchovat si ho. Řvala jsem u toho jako kráva a řekla mu v duchu “Běž broučku, chci abys byl svobodnej, nechci Tě u sebe držet!” A řekla jsem si, že když se pak na to místo vrátím a svíčka nejen nezhasne – foukal vítr, byla to čajovka, ničím nechráněná-ale bude celá dohořelá, budu vědět, že je svobodnej, že se to povedlo. Vrátila jsem se tam po týdnu, pole bylo zoraný hluboce rozaný, opravdu veliký hroudy. A na jedný z nich ležela bokem ta moje svíčka. Celá vyhořelá. 🙂

        …Bože, ať se troubínek místo skákání na skříňku raději reinkarnuje v ohaře a přišmrdolí se třeba na zahradu k Domečku Petry. Bych měla po starosti. ….

        To je jako výbornej nápad todleto 😀 , ešivá bude mignutej po makovici jako Taliprdová, tak Ti ho štandopéde nastěhuju domů. Jako lék na bolavou duši je to výborný, mám to vyzkoušený 😀 pak Tě totiž bolí tu noha, tu ruka, záda… 😀

  4. Kuskus-no,já su trochu na to ezoterično
    a mě bylo řečeno,že je to tí,že jsme si Pepíčka nepohřbily…
    ale nevím,my měli v Blansku x koček,vždy po roce nám je přejelo auto,dokud jsme něměli psa tak vždy 2 kočky a od mých desti let co byl první pes-Kim,tak tak vždy jedna kočka,no a Pepíček se dožil nejvic 13 let,my jsme kočky nepohřbívaly,jen pak pejsky
    takže tím to asi nebude,
    a halucinace určitě nemáš!
    prostě jste se měli moc rádi….
    poříd si nový zvířátečko-bude ti líp….
    osvědčená pravdivá rada-až to trochu přebolí-myslím na tebe!!!!

    1. Mirko, děkuji za milá slova, ale nikdy (a to vím zcela jistě) už neponesu parťáka uspat na veterinu, málem jsem tam zůstala s ním.
      Maximálně na dálku podpořím kusem žvance místní tuláky. 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..