Ta následovala hned za tou sobotní a kdyby se mě někdo ptal, která byla hezčí, nedokázala bych to rozsoudit.

Tali byla zase za hodnou a navíc byla i za ohaře a já si tak mohla po delší době užít to, co mám ráda, co mi dělá moc dobře na duši.  Že jdu se dvěma ohařema a ne jen s jedním ohařem a jedním kretýnem 😀 😀 Vzala jsem jim totiž s sebou vystřelovací kachnu, která sice už dávno nevystřeluje, ale krásně se s ní dělá naše pseudoohařina. Už když jsem ji připnula na vodítko, který nosím přehozený přes rameno, mohli se oba zbláznit a nejradši by mi jí utrhli. Bylo tím pádem nutno je krapítek uklidnit a mohli jsme vyrazit.

Směr byl tentokrát jasně daný. Protože jsem krom kachny, která se mi bimbala na boku, vláčela v ruce ještě pytel s kaštanama. Do krmelce, který je cestou směrem ke kostelíčku. Urodilo se jich letost na chalupě habakůk a já si řekla, že jich tady pár můžeme taky dát. Proběhla pravidelná kontrola u Mourínků a pak jsme přešli silnici a loukama se vydali  k lesu. Už tady přišla ke slovu milá kachna, která se moc nezastavila, jak se ohaříci střídali. Tali tentokrát byla nadšená a neměla takovou potřebu věnovat se myšoďurkám. Takže jsme si pěkně zaházeli, zaaportýrovali a pak pokračovali směr les. 

Krmelec je kousek za křižovatkou, kde se cesty dělí buď dolů ke hřbitůvku a k nám, nebo na loučky, kterýma jsme přišli, další vede do lesa, kudy chodívá Brtnik, no a pak ta poslední míří do krpálu a ke kostelíčku a kousek vedle týhle cesty stojí krásný krmelec. Už teď je v něm něco na zub, tak si třebas někdo dá i ty kaštany. Nasypala jsem je ale vedle krmítka, abych nezabírala místo pro to, co zase přinesou myslivci. Ohařiska si tam šmejdili nadšeně sem a tam  a já musím pochválit Taliprtku, že toho v žádným případku  nezneužila a když byla povolána, tak se taky dostavila. A pochválit ji můžu v podstatě – až na jednu nevýznamnou epizodku – za  celou tuhle procházku, byla moc hodná a vůbec to nepokazila. Ba naopak, jak říkám, byla za ohaře, takže jsme si tady mohli dát další cvičící etudu. Na pravý straně cesty je rokle a toho jsem využila k tomu, že si tady zapracujeme. Rokle je plná listí a taky různých klacků, takže dobře nepřehledný terén, kde se dalo pěkně cvičit nejen to aportýrování, ale taky hledání. Což je oba baví hodně. Jasně běžet za aportem je fajn, ale když si ho ještě musí najít, je to mnohem lepčejší. Makali oba opravdu moc hezky. A já si to užívala s nima, protože to jsem psala už stokrát, že mě děsně baví, když oba takhle jedou a dělají to, pro co jsou stvořený. A když vidím to nadšení, kdy je naopak musím oba krotit, aby nevyběhli, když pracuje ten druhý, protože mají takovou chuť do práce. 

Vystoupali jsme pak nahoru ke kostelíčku a já se zase s nadšením rozhlížela a ščastně vydechla. „Taky je tak krásně!!“ Vyšla jsem na louky, které jsou před ním a dali jsme se cestou, která tudy vede a míří do lesa. Tady si Tali ucpala uši a chtěla se věnovat myšoďurkám. Enemže poslouchat se, dámo, musí, takže když nic, tak nic a pěkně si tě cvakneme na vodítko a půjdeš jako ten blbeček. I se jako blbeček tvářila 😀 . Na kraji lesa jsem ji pak odcvakla a šli jsme všichni zkoumat nové obzory. No obzory ne, ty v lese nejsou, ale to je fučík, je tam kráásně.  Je to přesně cesta, kterou šlapete na výletě o dovolený. Já budu vlastně furt na dovolený! A skoro jako v Novohradkách – protože přesně tak to tam vypadá. Taková pohoda!

Došli jsme na lesní křižovatku a já dumala, ešivá se vydat doleva – kam to asi vede?? Podle mě, je to směr vedlejší vesnice, ale jestli se tam dá dojít, to zatím nevím. To bude úkol pro příště. Prozatím jsem to stočila doprava a říkala si, že uvidím, kam nás nohy zavedou. Šli jsme si tak svobodně a bylo to úúúúúúžasný! Tady se mi to nikdá nevochodí a já děkuju kamsi komusi, že mi to takhle naservíroval všechno dohromady – lesy, louky, krásnou přírodu…….. je to velkodárek a já si ho děsně vážim. A vážila jsem si i toho, že ta flekatá potvůrka byla fakt moc hodná. Nemusela jsem moc mluvit, jen jsme si šli a………….došli obloučkem zpátky ke kostelíčku. Ahá! To je skvělej okruh! Člověk se vysápe do krpálu a pak už si lážo plážo pěkně jde po vrcholku jako pán. Na louce, kde jsme vyšli jsme si zase chvíli hráli na ty ohaře a já jsem pak volným krokem pokračovala dál, stejně jako Rumíček. Tali si tam čmuchala a rejdila a já si řekla, že jí tam necháme a uvidí se………… Chvíli se nedělo nic, a pak se začlo dít. Zvedla čumes, rozhlížela se zmateně jak tetka na rynku a pak se vyřítila za námi s výrazem „Poooočkejteee na měěěěě!“ Musela jsem odskočit, aby mě nepovalila. Což by, vzhledem k tomu, že jsem stála na kraji kopce, byla asi legrajda. Zas bych byla rychle dole, to je fakt. Takhle jsem zablácenou cestičkou našlapovala zatraceně opatrně, abych nežuchla. U rokle jsme si zase zablbli s kachnou a pak už šup sadem ke hřbitůvku, zkontrolovat Mourínka a domů. Domů doslova, protože sice byla neděle a v pondělí jsme šli do práce, ale……..protože v úterý bylo volno, řekli jsme si, že tentokrát zůstaneme a pojedeme poprvní odsud rovnou do práce. A ohaříci to tu budou hlídat.