Byly vlastně dvě tenhle víkend. Každej den jedna, ale já si je při psaní chci znovu užít, tak vám je popíšu jednotlivě, jo?

Překrásný byly totiž nejen tím, kde jsem se pohybovala, ale taky tím, jak skvěle Tali fungovala. “Žiš psíbóoože!” volala jsem zase někam do prostoru. To byla taková krása, jen tak jít a neřešit 😀 (nebo skorem neřešit, ale to už v případě Tali znamená, že prostě je to paráda) . Pro sobotu jsem zvolila novou trasu. Tudy jsme ještě pořádně nešli. Jen jsem tím směrem nakoukla ještě v době, kdy jsme o koupi domku uvažovali. 

Je to cesta, která vede kolem hřbitůvku a posléze kolem koňských ohrad. Koníků je tady docela dost a z obou stran. A v tomhle úseku je cesta soukromá – je to tam i na ceduli. A tak jsem si poté, co jsme začali v Domečku přebývat, řekla, že si od majitelky vyžádám dovolení, že tam můžu procházet. Taky bych to ocenila, kdybych byla v její situaci. Navíc, když tam člověk prochází se psy a na volno. Nespletla jsem se, ocenila to a ocenila i “výpalný” v podobě lahve prosecca. Doteď jsem objevovala v jiných směrech a tak jsem se tam poprvé vydala až teď. A hned tady mi Tali udělala radost. Vedla jsem je za silnicí u nohy a jít u nohy delší dobu, je pro ni někdy až moc náročný 😀 . Ano i po tolika letech, ale ona to v tý makovici má prostě rozstřelený. Nicméně teď šlapala moc hezky  a když pak proti nám z pole vyjely dva traktory, okamžitě po povelu sedla a ukázněně seděla. Páni řidiči mi gestem poděkovali a já mohla oba ohaříky moc pochválit a hned za posledním kůlem od ohrady je vypustit do prostoru. 

A že ho tady ale je! Cesta vede mezi loukama, pěkně dole kolem kopce kde je schovaný můj oblíbený kostelíček. Louky jsou tady často rozdělené alejí starých stromů, remízkama, či starým sadem. Je tu klid, ticho. A vůbec nikde nikdo. Jen vy, ohařiska, sluníčko v mlhách a…..sluka. Jo, sluka! Vážně sluka! Vůbec jsem netušila, že se s ní lze v naší zemi potkat. Na sluky se přece chodí v anglických detektivkách, nebo ruských románech. Leč – jak jsem zjistila, občas se tenhle tajuplnej ptáček vyskytne i v našich krajích. A u nás – tedy teď myslím- přímo u nás, v okolí Domečku, mají ideální prostředí. Musím si o nich něco víc nastudovat. Měla jsem z toho velkou radost, když jsem z toho překvapení vzpamatovala. Je to pravděpodobně jeden z opozdilců, protože jak jsem se dočetla, někteří jedinci odlétají až v půlce listopadu. Což sedí. Po setkání se slukou nás cesta zavedla do starého sadu.  Tady je těch sadů, či jejich pozůstatků docela dost, jak jsem tak koukala. A to je dobře, moc dobře. Člověk jde, utrhne si poslední podzimní jablíčko a jen si tak stojí a chroustá si ho. Ohaříci se pinožej okolo a hledaj si jablíčka po zemi. Případně, pokud se koruna dostatečně sklání k zemi, si i natrhají. A na rozdíl ode mne si můžou dát i hrušky. Ty už nahoře ve větvích pochopitelně nejsou, ale na zemi se ještě nějaká najde a tak tam stojej a fedrujou se padančatama.

Nadávala jsem si, že jsem si nevzala s sebou telefén. Bylo opravdu nádherně podzimně a ty výhledy do protějších strání! Cesta dál mírně stoupá a ohaříci si pobíhají velmi, opravdu velmi poklidně kolem. Za celou dobu nastala jedna jediná situace, kdy jsem si musela na Taliprtku “vyšlápnout” a houknout moje oblíbený  “A DOST!” To už je jasný, že je v ohař v průšvihu. Taky jsem ji cvakla na vodítko, přicvakla ji ke starý trnce a poodešli jsme s Rumíčkem trhat šípky. Mohla si tak meldovat na téma – Kdo je tady blb, co je zatčenej. 😀 Asi to vymeldovala dobře, protože když jsem ji pak odcvakla a ona popoběhla napřed, obratem se vrátila zpoza křovíčka zpátky, protože mě neviděla 😀 😀 . Škoda, že to takhle hozený nemá pořád. Ale pro tentokrát to bylo opravdu jediný, kdy jsem zahudrovala. Jinak jsme v poklidu kráčeli krajinou tak dlouho, až cesta skončila před rozoraným polem.

Tady jsme to švenkli loukou nahoru k lesu, v kterým se schovává další cesta, kterou už známe, protože jsme po ní šli tehdy společně s Brtnikem. Šli jsme si tak úžasně na pohodičku, že já vám to prostě musím furt psát dokola. Jen jsem si tak funěla do kopce a občas hodila okem, kde je kterej ohaří kožuch. Sluníčko bylo už ospalý, jen tak mírně svítilo do zad a všude panoval klid a mír a já ho nemusela přerušovat nějakým dohadováním se s Taliprtkou. Když to takhle klape vidíte i na ní, že jí je výrazně líp, že si to taky užívá. A pak to zas po čase musí něčím velkým zaseknout 🙂 . Teď ale ne, teď nám bylo všem dobře, já si je občas cestou zastavila, posadila a výcvikem jsem maskovala to, že funím jak čtyři 😀 .

Zalezli jsme pak do lesa a já se začala rozhlížet, jestli někde neuvidím popadaný smrkový větve. Chtěla jsem si udělat výzdobu na branku. Aby bylo jasný, že už tady fakt jako bydlíme. Doma v Prahé už mám nějakou tu podzimní výbavu a tady nic? No, vostuda sem! A tak jsem šmejdila očima a byla ráda, že je nemusím mít připíchnutý na flekatým kožuše. Ten si, stejně jako ten rezatej šmejdil pěkně okolo. Pak se zasekla v místě, kde se vždycky něčeho bojí  a nechce se jí tam moc procházet. Pořád si jistí s vysokým nosem a člověk ji musí přemlouvat, aby se dala do pohybu. To vím od Brtnika, který tímhle místem v lese chodí s ohaříkama pravidelně ráno. Já jsem ji nijak nepřemlouvala, prostě jsem šla a ona si odehrála svou scénku, kdy odběhla na loučku, tam stála a čučela a posléze za námi doběhla. U starých skruží jsme si zase trochu protáhli mozkovny cvičením, ale i  tady bylo vidět, že je nesvá, to ovšem v tom směru, že by si ráda bývala vyrazila zkoumat křovíčko ve stráni. “No, tak prtky, to máš holka smolikof, cvičit se bude!” Trochu práce mi to dalo, ale nakonec se povedlo. Stejně, jako se mi povedlo najít skoro na konci lesa ty smrkový větve. Aji se šiškou! Na cestě jsem k tomu sebrala pár nádherně vybarvených javorových listů a základ byl. 

Došli jsme na křižovatku cest a sešli starým sadem ke hřbitůvku, přešli silnici a tadááá, muselo se běžet zkoumat Mourínkovo, ešivá von tam chlapec někde nejni. A to se ví, že byl! A tentokrát svou pozornost namířil na madáme Flekatou. Ta se kupodivu chovala poměrně umírněně a tak došlo – sice přes plot- ale došlo, na těsný kontakt. Vlastně dva. Ten první byl mírovým poselstvím, kdy Mourínek zlehýnka ťuknul pacičkou Taliprtce do čenichu a ona vyšpulila oči jak šnek 😀 . Ten druhý rozhodně mírovým poselstvím nebyl, páč ho asi nějak rozčůlila, či čo a takovou vám jí fláknul po držce, až na něj udiveně zařvala, že je kretén 😀 a šla pryč. Hihňala jsem se velmi. Kdo se nehihňal byl Rumíček, který byl velmi zklamaný, že je na druhý koleji. Ale………. a to teda netušil, užil si to o pár dní pozdějš. A to hodně. Teď, protože už se zase smrákalo, jsem je odvelela domů a vrátila se do pracovního procesu. Ešče před tím jsem honem narychlo svázala ty větve a listí, zapla tavnou pistoli, zaběhla k brance utrnout plod mochyně a v cukuletu vyrobila ozdobu na branku. Tak, A už tady fakt bydlíme! 🙂