Venčili jsme Mourínka

Ano, prosím! Tak jsem konečně na pár momentů zažila to, co ešče nikdá.

Že sem šla ven se psem a kočkou! Ale než k tomu došlo,  stihla jsem ešče fůru věcí. Jako třeba se dobře vyspat. A když jsem se vzbudila, čekal na mě v kůchni rozespalej Rumoušek, páč Taliprtka jela s pánikem na chalupu. Pro sekačky, žebřik a hlavně pro moji armádu muškátůch. Už je zapotřebí je schovat a tak bylo nutno je převést. Tady se jim bude zimovat přeci jen líp, než když jsou opuštěný na chalupě. Pěkně jsme se s Rumouškem přivítali a já ho pak vypustila na zahradu, aby se vyčůral.  A protože jsem neprozřetelně řekla, ať se koukne, ešivá tam nejni Mourínek, lítal tam pak jako pometlo ešče dalších půl hodiny. Jsem se mohla aspoň v klidu umýt a zcivilizovat. A taky se pustit do přípravy snídaně. Tak trošičku opulentní. Zašla jsem do prostoru za dílnou, kde mám v současnosti špajz, vytáhla plato domácích vajíček, drapla dvě cibule, papriku, z lednice vytáhla špek a pár cherry rajčat a dala se do přípravy hromady míchaných vajíček. Rumíček se mezitím vrátil dovnitř, ale potřeboval pořád dělat tu drbnu a vyhlížet ešivá nejde Mourís.

Jako malej harant, fakt. Nicméně jsem tak měla volný ruce pro vaření, připravila jsem si to všechno na pánvičce tak, že pak stačilo přidat rozkvedlaný vajíčka a bylo.  Talitým dlouho nejel, tak jsem ešče stihla poklidit, ustlat a šli jsme jim naproti. Akorát, když jsem otvírala bránu, aby mohl Brtnik s autem a vozíkem pak pohodlně jen zajet na zahradu, slyšela jsem nad zatáčkou u lesa hrkání vozíku. “Aháá, to by mohli být oni.”, chtěla jsem říct Rumouškovi, kterej ovšem už mezitím somroval sousedům u plotu, ešivá ten Mourajs, že jo…. 😀 A Mourajs nic. Zato páníček s Tali se opravdu dostavili, můj zvukovej odhad byl správnej. Stává se ze mě taky výborná drbna! 😀

A též pomocnej életrikářskej dělnik. Protože mi bylo svěřeno střihání drátů. Pro zásuvky – to máme 3x dva a půlku a pro světla, to máme 3x jeden a půlku. Obojí po sto metrech. Zkoušely jste dámy manipulovat s klubem stometrovýho drátu??? Pánů se neptám, páč ti -pokud se tu nějací vyskytují –  už s tím do kontaktu určitě někdy přišli a kdyby i ne, tak zase mají dostatečný fyzický fond. Na rozdíl ode mne. Ono jako není problém to zvednout, nebo to kutálet. Nějak velký to nejni, ale při tom odměřování, kdy ten zatracenej drát furt vláčíte sem a tam a on navíc nespolupracuje, vy jste v polodřepu a máte odměřit třebas osmnáct metrů třicet……….., pak sedmáct a půl metru, šest šedesát, metr sedmdesát, pět metrů dvacet…. jako výborná zábavička, když máte ručičky jak špejle. Netrvá to dlouho, funíte jak idiot a bolej vás záda. A ten blbej drát nespolupracuje ani poté, co ho chcete svinout do patřičnýho kluba a označit si ho papírkem s naměřenou dýlkou, abyste pak věděli. Brtnik se mi na začátku smál s hladítkem v ruce a poté, co jsem se tvářila dostatečně výmluvně, kdy hrozilo, že mu hladítkem zamáčknu hubu do malty, se smát přestal. Mno, takže to mám naměřený ty zásufkový dráty a zbytek budu muset doměřit jindy, páč se ukázalo, že už je habakůk hodin a je zapotřebí udělat jídlo a taky hlavně vyběhnout s Rumajzlíkem ven. Ten byl oproti Taliprtce, která si venčení užila na chalupě, zatím jen na zahradě a nelze ho pochopitelně šidit.

Vykýblovali jsme se ven. I s kachnou aportýrovací. Rumíček provedl kontrolu terénu, zda se zde nachází či nenachází jeho kočičí přítel a když jsme došli na konec sousedovic zahrady, přijelo auto a vnučka paní sousedky přivezla Mourísovi dlábes. Stačila jsem jí akorát pozdravit a říct jí, že jsem tentokrát mňoukavce ani nezahlídla a uuuuž se valil přes dvorek. Pozná jejich auto a je mu jasný, že se veze papání. Zároveň, ale zahlídl Rumíčka a evidentně přehodil priority. Žrádlo neuteče, ale ten podivuhodnej snadkámoš by mohl zmiznout. A protože o společnost teď má tu nouzi,  tak se za ním vydal a my tak mohly pozorovat jejich další kroky v seznamování a pokusy o vzájemnou komunikaci. Oba se otrkávají čím dál tím víc. Mají takovou zvláštní hru – po úvodních seznamovací tanečkách, který se vždy opakují, přijde moment, kdy Mourís prostrčí tlapičku a zašmrdlá s ní na Rumouše. Ten se vždycky lekne, zvlášť pak v případě, že Mourís udělá hnedle rovnou i výpad. Pak zase prostrčí tlapičku plotem Rumíček a snaží se Mourínka dotknout. 🙂 . Dobrá telka pod širým nebem. Zatímco ti dva spolu takhle blbli, stihly jsme my probrat jak je na tom paní sousedka. Už se snad bude moci příští týden konečně vrátit domů. 

Abychom ale moc nezdržovali, odvolala jsem pak – přiznám se, že horko těžko teda 😀 – Rumíčka. Ani příslib toho, že budeme blbnout s kachnou se nezdál dostatečným 😀 . Tak halt musela ke slovu přijít přísnost a výhružka toho, že ho nasekám do nudlí, pokud se ke mně okamžitě nepřipojí. Nechtěla jsem k plotu moc chodit- přeci jen je lepší si se sousedy popovídat s nějakým odstupem. Abych mu to příkoří vynahradila, pořádně jsme si na lukách zařádili. Nosil jako blásen,a taky si jen tak lítal si a čuchal. A já vždycky toho momentu využila k tomu, že jsem kachnu odhodila do dálky tak, aby nevěděl, kde je. Kus jsme poodešli a teprve potom jsem ho poslala hledat. Moc ráda se dívám, když takhle do dálky pracuje a dělá svou ohařinu. Byla poměrně hustá mlha, kravky na pastvinách nebylo vidět, ale zato slyšet. Odhaduju, že jak se nevidí, o to víc spolu musí “mluvit” . A když tak stojíte a pozorujete ohaříka a zároveň posloucháte, jak to tam bučí, uvědomíte si, jak mají ten svůj jazyk taky pěkně barvitej 🙂 A taky si jen tak mimochodem uvědomíte, že ta paní, které odborně zkoukla moje zateplený gumáčky a pravila, že mi v nich bude zima, měla pravdu. V zateplení bude nutno přidat. Ale zatím to ještě jde. 

Při návratu – jak se dá taky očekávat – jsme museli zaparkovat u Mourínků. Nikde nikdo, tak jsem jen zavolala “Mourínkůůů!” a uuuž se ze strany od silnice řítila šedivobílá kulička. Jáákou von měl ale ráádooost! Hnedle se mi šel otírat o nohy a musela jsem ho pěkně hladit. Pak se pokusil k mému – a nejen mému 😀 – údivu otřít taky taky o Rumíčka. Ten byl ovšem zcela nepřipraven, zaskočen. A v obavách odskočil jak blecha. To zase zaskočilo Mourínka odskočil taky. Jak cirkus dvou blech 😀 . Mourís mi pak začal procházet kolem kotníků a občas došlo k letmému kontaktu zrzavýho a šedivýho čumáčku. Radši jsem ani nedýchala. Pak jsem se zkusila dát do pohybu a oba hošíčci se přidali. A šli tak jakej kus bok po boku, jak dva opravdový kámoši. Nešla jsem nikam daleko, jen dozadu za zahrady. Kucí ťapali pěkně vedle sebe do momentu, kdy se Mourís rozradostnil a hravě se rozběhl. To rozradostnilo Rumíčka a rozběhl se taky. To ovšem ale zase Mourís už nevědíl, ešivá to je bezpečný, nebo ešivá nejni lovenej, hodil otočku a zaprskal a zasyčel v oblouku na Rumíčka, ať si dá odpal. 😀 “Se z vás picnu, vy dva jemeni.” sdělila jsem jim a otočila jsem to nazpátek.

U sousedovic plotu se kucí zase rozparádili, ale protože to ještě pořád není vyladění, zajel  Mourís radši mezi plaňky a tam zase pacičkou zlobil Rumíčka. Asi někde zmáčknul nějaký zvukový tlačítko, páč ten se rozeřval a to opět  a logicky katapultovalo Mourínka k jabloni a ešče si pro jistotu vyběhnul nahoru. Nebo možná taky proto, aby odtamtud strouhal Rumíčkovi mrkef 😀 . Nakonec se zase oba sešli v rohu zahrady, kde proběhlo cosi, co člověk nemá šanci rozklíčovat. Mourís usedl pod keř a hleděl. Rumouš hleděl z druhý strany plotu a pak prostrčil tlapku skrz směrem ke koucourkovi, kterej taky natáhnul tlapku a pak zas na sebe hleděli. Ešivá takhle uzavřeli pakt o neútočení to nevím, ale musela jsem jejich konferenci rozpustit, protože jsem potřebovala taky jít zabalit, abychom se mohli vrátit domů. Však na konverzaci budou mít čas zase příště a třeba s námi příště zase Mourínek půjde loukou podél zahrad. 

21 komentářů u „Venčili jsme Mourínka

    1. Tak to jsem veleráda, že se to daří přenést. Mrzím mě vždycky, že to nezdokumentuju, ale jednak teda ten telefén- toje moje úhylova pata a pak bych asi stejně nestíhala, páč čučim a usmívám se na ty dva. Jsem za to sbližování se moc ráda, kvůli oběma. Rumíček vždycky chtěl kočičku a Mourís je teď sám a i on psí společnost vyhledává, takže je to přínos pro obě strany. Vlastně …pro všechny tři strany, páč já si to užívám s nima.

  1. Hezky se to čte. Rumíček bude mít kamaráda. To, že se o něj nebojácný Mourínek chtěl otřít, je dobrý počátek sbližování. Moji kóčové se tak vítají s Tobíkem.

    1. Raven – taky si myslím, že to tak bude, musím se naučit číst kočičí mluvu. 🙂 To bude oříšek.

  2. Nechtěla jsem Petře kazit povídání o mezidruhovém spojení smutnou zprávou, ale na web k fotkám s Texíkem mě počítač nepustil a vy tady stejně nejlíp pochopíte mé rozpoložení. Kdo jiný než “my hoši co spolu mluvíme”

    V pondělí jsme kocourka pochovali (selhání ledvin) a já se pátý den motám jak vítr v bedně, brečím, uklízím jeho věci, hračky, pelíšky, všudypřítomné chlupy a je tu pusto a prázdno. Útulný domov se po odchodu Texíka změnil ve studenou kuču. V bytě hmatatelně chybí jeho energie, ladnost a krása, smysl pro lumpárny. Chybí mi jeho láska a přízeň, rezatý kožuch, pacičky kolem krku, vlhké a studené pusinky kterých stopy jsem otírala tak aby neviděl a neurazil se. Chybí mi společné rituály a ranní pozdravení, jeho zvědavý nosík u všeho co se v baráku šustlo…… do háje i s kočkou, nikdy bych nevěřila, že mne odchod malého parťáka tak rozseká. Už žádné zvíře, nikdy!
    Včera jsem se dala do mytí oken a zase vodopád slz, bo sklo celé umatlané jak ty okna razítkoval čumáčkem. Ach jo, Šéf to nezařídil nejlíp, jsou s námi tak krátce.
    A ke všemu mi dochází neurol. Tož tak.

    1. Kus Kus, ne ne, to nemůže být pravda, nechce se mi to věřit.!!!! Texík brouček, takhle z ničehož nic!!! Vím jak to hrozně bolí a moc ráda bych pomohla nějak než jen psanim prázdných slov, který nepohladí,nepofoukají bolavou duši. Je dobře že jsi napsala, a právě sem. Já tu sedím a přemýšlím, že bych moc ráda napsala, že právě kdyby časem přišel další kočičí přítel, pomohlo by Ti to, a třeba Ty bys zase pomohla jemu, některýmu, který by to potřeboval, ale vím,že to teď člověk takhle nevnímá a nemůže.Měla jsem to taky tak. Myslím moc na Tebe, není to fráze, posílám aspoň na dálku pohlazení.

    2. Kus kus možná má Fifi pravdu s tou stamprdličkiou. Můžeme si dát na dálku společně, budu hlídat telefonu, kdybys psala že jo.

  3. Ach, Kus Kus, nene. 🙁 Neznam tebe, neznala jsem kocourka, ale znam moc dobre ztratu zvireciho kamarada. Drz se a hodne sil. Nebo dalsi davku Neurolu. Nebo stamprdlicku.
    “nikdy bych nevěřila, že mne odchod malého parťáka tak rozseká. Už žádné zvíře, nikdy!”
    Never say never. Tohle rozsekani je bohuzel dani za souziti se ctyrnozci ci dalsimi zviratky. Treba bude casem lip a nejaka kocka nastrci drapek…

  4. Kus kus-je mi to moc,moc,moc líto
    v jedné básničce se říká-a najít slova,kterými bych uměl uzdravit k smrti smutnou duši….
    nemám ty slova,
    jen vím,co je to za bolest-díra jak hrom,vzduchoprázdno,na všecko pohled jak přes mlhu a pocit-tak ted už nic horšího být nemůže
    přeju ti,aby časem bylo líp a líp,a líp,protože jen čas,případně nový kamarád zvířecí pomůže,posílám obejmutí,přitulení-je mi to líto…..
    Texík byl fešáček!ach jo……

  5. Moc vám všem děkuju za slova útěchy a povzbuzení, potěšila. Kam se hrabe neurol, nebo rum od loňských Vánoc. Já už myslela, že jsem nějaká vadná protože v reálu kolem mě převládá názor ve smyslu “neblbni, vždyť to byla jenom kočka”. Hm…. tak proč to tak bolí, chytráci.
    Jsem ráda, že se můžu uchýlit tady, mezi chápající spřízněné duše.

    1. Chápu Tě velmi. Zvířátko není žádné “jenom”, je to parťák, který nějakým způsobem sdílí a ovlivňuje, převážně pozitivně, náš život. Mně před měsícem odešla Korinka, minulý týden maminka, obě mi chybí moc. Ještěže mi zůstal Goliášek.

    2. Jo, to jsem uz taky slysela. “Dyk to byl jen pes, co blbnes!” Nezvireci clovek to nechape a nepochopi. Drz se.
      Nejhorsi jsou stereotypy, letama navykly cinnosti. Kdyz se mi smecka snizila ze 4 na 3, x dni jsem jeste automaticky vyndavala ctyri misky, pamlsky lamala na ctyrikrat, jablicko krajela na ctvrtiny… Achjo, neumim si predstavit byt v tu chvili bez psa, jakoze nemit zadnyho, ze by odesel jedinej. Takze si neumim predstavit, jak je ted tobe, kdyz te kocourek opustil. At to nejhorsi preboli co nejdriv. Duo Cerna s Pruhatym ti posilaji blemcos.

  6. Kus Kus, Kimi – na vás obě jsem celej tenhle víkend pořád myslela, opravdu. To prázdno je hrozný. A je úplně jedno, jestli ta milovaná bytost, co odešla byl člověk, nebo chlupáč či opeřenec. Bolí to a člověk musí prostě jen čekat. A pomáhat si tím, že ten milovanej, kterej odešel, se alespoň už ničím netrápí, nic ho nebolí a my jsme ti stateční, co to uneseme. Uvědomila jsem si s Ešínkem, že jsem radši stotisíckrát příšerně smutná a bolavá, než aby to bolelo jeho. Dokud to člověk nezažije, tak neví a neví a ni to, že opravdu jen ten čas může léčit a aspoň trošku zahojit, protože nic jinýho na to není. Jen možná trochu pomáhá obětí někoho, kde se člověk může v tom obětí vybulet. A tak aspoň takhle virtuálně to obětí posílám. A sílu k tomu. Vám oběma.

  7. Kus Kus – ještě takový dovětek, ke kterýmu jsem se dopracovala před chvíli na Zvířetníku, když jsem tam psala komentář . Sama jsem, když mi odešel Ešus, byla taky rozmasakrovaná a nedokázala si představit a nechtěla dalšího psa, pro tu obrovskou díru, která mi zela v srdci. Ne nějaká obava, z toho, že by to bylo vůči němu nespravedlivý, nebo že bych se bála, že to zase jednou budu absolvovat, ale prostě ta díra sama o sobě byla tak veliká, že nedovolovala nic, ale zároveň si mě nechávala pro sebe, nedovolovala se s tou bolestí nějak vyrovnat. Měla jsem v sobě takovej kráter, že jsem nemohla nic. A zpětně jsem neskutečně ráda za to, že do toho vstoupil Brtnik a já vlastně kvůli němu kývla na to, že ano. A shodou okolností se objevila ta malá zrzavá meducínka s flíčkem na hrudníčku. Moc, moc bych si přála, Kus kus, aby se taková meducínka objevila i pro Tebe a abys měla po čase sílu jít jí naproti. To že odejdou tak brzo, je daň za tu výsadu, že smíme žít v jejich společnosti. Vím jak strašně Ti je, jak strašně chybí. Ale taky na vlastní kůži vím, že jedinej, kdo skutečně pomůže s hojením duše je chlupatej lékař. Nikdo jinej to tak neumí. A já věřím, že Ti jeho Veličenstvo dá tu šanci, protože to oni to řídí. Ne my. Jen tu šanci musíme vyslyšet.

    Kimi – jsem moc ráda, že máš po boku Goliáška, že si vzájemně jste oporou, protože to, čím si procházíš teď, to je něco hroznýho. Znova se budu opakovat, že bych moc ráda pomohla něčím víc, než jen slovama “na papíře” .

    1. Víš, milé Koláče, já si opravdu někdy připadám jako ta trhlá Taliprdka – myslím v sociálních vztazích. Byla jsem nehlazené dítě a první moje slova zněla jásama jásama a to mi zůstalo. Vyrostl ze mne sobecký spratek. Ne, že by mne máma neměla ráda jen otěhotněla v osmnácti a za rok se narodil brácha a pak po nějakém čase další…. otec workoholik se doma většinou nevyskytoval a máma praktikovala za oba rodiče poměrně tvrdou výchovu a ruku měla pádnou…. a pak se rozvedla a byla ještě přísnější a začasté důvodně. 🙂
      Já (až na dvě kratší epizody) žiju sama, děti nemám a tak jsem se na stará kolena upnula na Texe. Celé dny jsme trávili spolu, byl moje rodina. Možná trochu patologické, ale jaké si to uděláš….. milovala jsem ho (a jsem si jista, že on mne taky) víc než leckteré příbuzné a vím docela určitě, že to byla moje první a poslední kočka. Žádný jiný mňoukavec už nebude tolik trpělivý, empatický a něžný a já se obávám, že ke druhé kočičce bych si již nedokázala vytvořit tak láskyplný vztah. Milovat Texíka, veskrze krásné a laskavé stvoření bylo snadné, protože byl skutečně výjimečný a děkuji za těch necelých (nesmírně obohacujících) společných pět let.

      Po novém roce, esli dožiju a Šéf a korona dovolí, bych ráda na operaci. Potřebuju nutně vyměnit obě kolena, bo sotva dolezu na poštu pro důchod. No a za nějaký čas bych si možná z útulku vzala na dožití malého staršího pejska kterému by mu postačil na venčení rozlehlý park u nás před domem kde bychom se (dva důchodci) šourali spolu a posedávali na sluníčku. Teď hlavně přehlušit tu bolest v srdci a něco udělat s bolavejma haxnama.

  8. …..Teď hlavně přehlušit tu bolest v srdci a něco udělat s bolavejma haxnama…..

    Kus kus – na pomoc s bolestí v srdci jsme tu trošku i my . S haxnama nepomůžem, ale s tímhle snad trošilinku jo, protože když si člověk povídá, je to někdy nápomocný – ne vždycky, ale někdy jo. A já jsem ráda, žes napsala, pořád nakukuju, ešivá napíšeš.
    To není úplně lehkej start do života, cos měla a on Ti život Texíka poslal do cesty, abys poznala to, co do tý doby nějak ne. A taky možná proto, že když člověk pozná, že taková věc je, může jí pak zase “poslat” dál. Nikdy nebude kočička, kterou budeš mít ráda jako Texe. Protože ji budeš mít ráda zase jinak. Věř mi, už s tímhle mám docela zkušenost. Ta láska ke zvířeti má milijoun podob. Žádná nejni víc, nebo míň, je prostě jiná, tak jako je jiná ta kočenka, nebo pesan. Každej si nás totiž opracuje jiným způsobem. Takže je možný, že Ti CD do cesty nenastrčí právě vůbec pejska, ale zase kočenku nějakou potřebnou, protože ví, že už ses osvědčila. Dalas Texíkovi /a on Tobě taky / to, co neznal. A když se takhle nahoře zjistí, že to umíš……… tak dostaneš další úkol. Možná mu i dokonce půjdeš naproti sama a aktivně, až to situace dovolí. Protože ta bolest už pak nebude tak příšerně bodavá, jako je teď.
    Myslím na Tebe, stejně jako na Kimi.

    1. Péťo dík, ani netušíš jak ráda sem chodím číst a nakukovat. Pokaždé pookřeju, videjko Rumíčka zavírajícího dveře jsem si pustila nejmíň 50x. 🙂
      Všechno je jak má být….. a sama jsem zvědavá kterým směrem se bude život dál ubírat a čím osud překvapí napříště.
      Věta “Čím víc poznávám lidi, tím více mám raději zvířata” mi už vůbec nepřijde absurdní jako kdysi. Hodně jim dlužíme. Možná tohle bude cesta. Za čas.

      1. Jsem moc ráda, že jsme tu trošku ku pomoci. To Rumíčkovo video je – a teď to není sebechvála – je příšerňácky hrozně ftipný, taky si ho takhle pouštím, protože mě to rozesměnje, on je hroznej komediant.
        Máš pravdu, věci jsou jak mají být, jen člověk někdy potřebuje čas, aby to schroustal.
        A ano, když člověk nahlídne do zvířecí duše, zjistí, jak je čistá proti tý lidský 🙂 a pravdu máš i v tom, že jsme jim velkými dlužníky.
        Myslím, že to bude hezká cesta, až se po ní vydáš. A pak se budu těšit na nějaký zprávy. Po novým roce budem fšicí držet palce a doufám, že dáš vědít, jak to šlo. To půjdeš na obě kolena najednou? To asi ne, že jo, to je moje debilitní představa, páč to bys nemohla vlastně vůbec nic. S jakým časovým odstupem to je?

  9. muselo byt krasny na prochazce s rumickem a mourinkem s cumackama na cumacek 🙂 jinak mereni kabelu musela byt dozajista hruza, to ti vubec nezavidim 😀

    1. Jojo, to člověk stojí a jen tiše kouká. Oba jsou ščastlivý- Rumíček, že má toho kočičího kámoše konečně a Mourínek, že nejni sám a má společnost.

      Kabel by hajzl nespolupracující 😀

Napsat komentář: PetraK Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..