Skal a stepíý, divóčínoou, uhání fpřed parstysán!

No tak takhle teda ne, nicméně tenhle debilitní popěvek z času komančských, kdy nám podobný zhůvěřilosti rvali do makovic jako dětem, mě napadnul tuhle v pindělí, kdy jsme si s Rumouškem zase nečekaně vyrazili pěkně jen spolu. Původně jsem chtěla a měla mít doma i Taliprtku, protože pánik jel vyzvednout a narychlo odvézt do Domečku nějaký stavební záležitosti, který tam potřebujeme. Leč rozhodnul se nakonec, že to stíhá i s tím, že vyzvedne Tali doma a nechá mi tam Rumíčka.

Spíš to teda vypadalo, že tam nechal obří žížalu. Páč když jsem otevřela, přivítalo mě zrzavý vlnění  a v hubě mělo medvěda 😀 . Když viděl, že mám v ruce tašku, v který vždycky nesu nákup z řeznictví – a to značí, že tam na ohaříky něco čeká, povolily mu čelisti, jak Taliprtce, když se zamyslí, medvěd skončil na zemi a zrzavý vlnění se nadšeně hnalo zjistit, co jsem domů přitáhla tentokrát. Mělo smůlu, milý zrzavý vlnění, měla jsem tam jen tři pytlíky sušenýho měsíčku a lahvičku s echinaceovýma kapkama. To jste měli vidět, jak se zatvářil 😀 😀 , musel se přesvědčit, že se tam fakt někde aspoň jeden kuřecí skelet neschovává 😀 😀 .

A já se rychle mazala hodit do gala, abychom mohli vypadnout. A to vypadnout, co nejdál nám tma dovolí. Trošku jsme – stejně jako na jaře – ovšem museli bojovat s tím, kolik lidí se venku motalo. A tak jsme to prostě rovnou vzali strništěm přes pole a do stařiny a právě při pohledu na Rumíčka jak „…Polem, rooolem i staAříínou uhání fpřed vižlí páán!“ mě napadnul ten debilní popěvek.  No ano, ano, souhlasím, JE to debilita nejvyššího kalibru, ale……… můžu já za svou mozkovou produkci? Ten pes tam běžel tak srdnatě, jako ten partysán! 😀 😀 tak mě to prostě nějak přepadlo, no. Mozek asi uondán současnou dobou zcela vybočil z normálu 😀 (chápejte – mýho normálu 😀 ) Naštěstí to netrvalo nějak extrémně dlouho a já se opět octla ve svý kůži. A Rumíček byl ve svým živlu. Neměl potřebu nějakých aktivit a tak jsme to pro dnešek vedli od myší ďurky k myší ďurce – to na poli, a od křovíčka ke křovíčku – to pak ve stařině. Všude jsme se na vteřinu zastavili, prozkoumali – já teda ne, já dělala jen doprovod, páč zkoumat starý maliní mě neláká tak, jako jeho, a pak jsme zase popošli. Dokonce ani na haldách jsme se dlouho nezdrželi a čutli jsme si enem dvakrát, protože dneska se muselo prostě šmejdit, šmejdit a ešče mockrát šmejdit. 

Přešli jsme za cyklostezku, kde bylo habakůk lidí (docela překvapivý, když se takhle smráká, to obvykle v těch polích už nikdo nebejval) a vydali se rozmáčenou a v současnosti bohužel i od byčiglistů rozježděnou cestičkou do stařiny. Připadala jsem si chvílema jak Martina Sáblíková při tréninku, páč mi to značně podkluzovalo. Ani lino jsem nepotřebovala a záviděla jsem Rumouškovi jeho náhon na všechny čtyři. Až jsem si pak musela sundat bundu a omotat si ji kolem pasu. Bylo totiž ten den nečekaně podzimně teplo a já se vybavila právě na podzimní procházku, nikoliv na pozdně letní. Za chvíli jsem si dokonce málem otírala čelo jako chirurg při výkonu. A tak jsem pak ráda vyhověla Rumíčkově žádosti, že na konci, před myší loukou zaplujeme do stařiny. Ovšem ouha ouha, došlo na to co jsem zmiňovala tuhle  – zvětšující se šero, nepřehledný terén, šípek kam se podíváš a plus mé tupé očko. Což mě dostalo do potíží. Naštěstí ne v tom smyslu, že by to bylo na úrovni hlavy, kde by mi to ohrozilo zrak,  ale jak jsem si právě jistila ten prostor kolem hlavy, nehlídala jsem si to v nižších patrech a skončila vyloženě zatčená mezi třema šípkovejma keříkama, kdy jeden si mě chytil dole za lýtko a druhý dva si vzaly na starosti bundu. A jak jsem se chtěla vymanit, zaháčkovala jsem se ešče víc. Vítr v bedně proti mě tančil ladnej valčík 😀 😀 Až to upoutalo Rumíčkovu pozornost a přišel se podívat, co to tam, celá vorosená, vytvářim. 😀 Nakonec jsem zvolila Talitaktiku a s výkřikem, když to nejde silou, půjde to ešče vjětší silou, rázně zacouvala dozadu. Zatímco u bundy jsem jen poslouchala jak to šípky rvou, u toho lýtka jsem to nejen slyšela, ale taky i cítila. Takže mám teď na lýtku výbornou dekoraci. 😀

Vyfuněla jsem naštvaně na myší louku a byla ráda, že jsem nepadla rovnou do hnoje, kterej je složenej u kraje. Vybalancovala jsem to jen tak tak. To už šel myslím Rumíček napřed záměrně, páč co s takovým motovidlem po boku, že jo 😀 😀 . Na louce jsme se pak vrátili k módu od  myšoďurky k myšoďurce a bedlivě jsme to tam prozkoumali. Já teda hlavně zkoumala půdu pod nohama, protože to je tady zplundrovaný a rozhrabaný jak od podsvinčat, ovšem ty to – jak jsem taky tuhle zmiňovla – na svědomí nemají. 

U koňských ohrad jsme si jako tradičně dali krokování přes pjoumatiky, a k mému překvapení tam někdo dovalil další-obří z traktoru. Tak to měl Rumoušek tentokrát takový inovovaný, když to přelejzal. Na konci polí a ohrad se cesta svažuje. A protože i tady je to rozmoklý a navíc tudy chodí domů koníci, byl můj sestup opět takový zajímavý. Byl to spíš sešup, než sestup. Rumíček čekal dole a myslím, že jsem i zaslechla jeho hluboký povzdech. 

Mno….. tak každej máme něco, že jo. Já mám problém s chůzí a někteří…… mají problém se štěkáním 😀 😀 😀 Brouček můj  malinkej 😀 😀 A NESMĚJTE SE MU, NEBO MU TO ŘEKNU!