I práce v Domečku dává možnosti, jak zabavit ohaře.

Zatímco u těch z germánských končin vystačíte  zpravidla s něčím jednoduššího ražení, protože na složitější věcičky nemá kapacitu, tak maďarská frakce potřebuje něco sofistikovanějšího. Páč jinak to zmákne levou zadní.  I když… i ty sofistikovanější záležitosti zmákne – řekněme pravou přední 🙂 .

A tak, pokud si najdete čas mezi zamícháním guláše a zavařením nudlí do poliftky, podaří se vám jen tak mimochodem secvičit takovou malou legrácku.  Řeknul si o ni v podstatě Rumoušek sám. Protože během toho vaření se dostavil s žádostí, že by jako něco dělal, protože je to činorodej pejsek, že jo. Tak nejdřív jsme se je tak škádlili a já ho zlobila s uzlíkem na přetahování, občas jsem na něj zaútočila. Ale… logicky – bylo mu to málo. Nejni přece jen ščenátko, ale velkej chytrej pejsek, že jo. Takže posléze se postavil vedle mě u linky a s rozmáchaným ocáskem se ptal, co jako bude dál?? Mrkla jsem do hrnců, zjistila, že se můžu vzdálit, přihodila do kamen pár kousku uhlí a šli jsme spolu do vedlejšího pokoje. Není tam místa nazbyt a tak jsem se rozhodla, že si prostě procvičíme couvání a dotáhneme to za roh. Že prostě částečně obcouvá postel.

To jsme několikrát provedli a já se chystala vrátit k plotně. Enemže …. Rumoušek stál vedle postele, opět máchal ocáskem (vždycky si přitom vzpomenu na Dášenku, kde pan Čapek píše „… a máchal ocáskem, jako tureckou šavlí..“ přesně takhle máchá totiž Rumoušek ocáskem taky 🙂 ) a ptal se:

„Co dál??“ 

„Nic, Rumoušku, musím jít pracovat.“

„Zase? Ešče neE, prosím.“ šmidlal si dál ocáskem a smál se.

No můžete pak nevyhovět?  A tak ani nevím jak, jsem mu řekla „Víš, co? Tak se běž schovat.“

Běž se schovat je „velkokynologický povel“ 😀 , který se urodil při našem domácím coursingování na chalupě. A jeho autorem je v podstatě vlastně zase sám Rumíček, já k tomu jen přispěla svou troškou do mlýna.  Když jsme jednou takhle šli běhat a já natáhla provaz se střapcem, zalehnul tak, jako po borderovsku zalehává u balonku. Já mu na to sdělila, že je sice moc pěkně schovanej, ale že ho vidím 😀 a ať se jde schovat líp. A mávla jsem k tomu rukou. Poslechl 😀 a schoval se pod větev lípy 😀 . Pak už jsem to jen pokaždý, než vyběhl, zopakovala a v podstatě obratem jsme tohle měli vymyšlený a secvičený. Už se i schovává vlastně sám od sebe.

No jo ale schovat se pod větev, či za větev, to je něco jinýho, než to praktikovat v interiéru. Každopádně, Rumíček je borec. Na chvilinku zaváhal, rozhlídnul se a když jsem mu zopakovala, aby se šel schovat a doprovodila to gestem ruky, kdy jsem ukázala směrem na postel, tak než by řeknul špek, zajel tam a jen ten máchající ocásek mu vyčuhoval. Takže je vám jasný, že ani tohle netrvalo dlouho a měli jsme to komplet. 🙂