V pondělí o té naší dovolené jsme se s Rumouškem octli v roli animátora.

Paní sousedka se ještě z nemocnice nevrátila a chudínek Mourínek je tam povětšinu dne sám. Slepice se mu už okoukaly a tak se nudí, a taky má pocit, že nedostává dostatečně papat. Ale to kecá, vnučka paní sousedky tam za ním pravidelně a poctivě chodí a on rozhodně vyhuble nevypadá. Každopádně on to vidí jinak a tak když se Brtnik ráno vracel z venčení, přišel si mu Mourínek velmi hlasitě postěžovat, jakej von je chudínek. Díky tomu, že tam byla Taliprdová, nedošlo k bližšímu kontaktu a tak jen řval jak prokopnutej. 

Nemám ráda, když zvířena trpí, i když je to utrpení pouze fiktivní, jako v tomhle případku. Leč ona ta samota skutečně tíží, to chápu. I proto jsem se v průběhu dne sebrala a šla se podívat, jestli ho někde neuvidím. Což jsem sice neviděla, ale stačilo začíčat a už se ke mně řítila chlupatá šedobílá kulička, co řvala, aby fšicí slyšeli. No bát se nemusí, slyšet je ho dost. Pěkně jsme se přivítali a chvíli jsme spolu rozmlouvali, já jsem ho hladila a čekala, ešivá von „nezaútočí“ jako když jsme se viděli prvně 🙂 . Ale za ten čas, co má dům na starosti sám, asi trošku zmoudřel a tak jsme se jen mudlali. Jenže……pořád ještě je to kočičí dítě ne? A tak, aby jeho duše byla naplněna, urvala jsem kus vysoký trávy a začla ho s ní škádlit. A jeditíííí kočičíbooože, to bylo raaadostiiii, útočil jako ten ďas a lítal nadšeně trávou, jak urvanej vagón po nádraží. A když jsem pak s trávou začla dělat šméčka kolem svých nohou, byl úplně v kočičím rauši 😀 😀 Nakonec skončil na zádíčkách a rval se s trávou ve vzduchu. Bylo moc hezký se na něj koukat, jak je z něj Blažej. A tak jsem tam s ním strávila a řádila k jeho nezměrný radosti víc, než krátkou chvilku teda. 

No a odpoledne, když jsem pak šla s ohaříkama na louku a pro šípky s jablíčkama, tak jakmile mě uviděl, hrnul se hnedle zahradou k plotu. Bez ohledu na to, že mě doprovázeli oba ohaříci. Jeho touha po společnosti byla prostě větší. Sednul si kousek od plotu a udělal ze sebe sádrovýho kocourka. Tím pádem vyřešil Taliprdovou, protože sádrový kocourci ji nezajímaj. Takže si poslušně dokázala sednout a být reeelativně ovladatelná. Tak relativně, že jsem ji mohla i odměňovat. Rumíčka řešit netřeba, ten je mírumilovnej a Mourínek nejni žádnej dementěv, aby to nepoznal. I proto se  na něj zaměřil a došlo přes plot k vzájemnýmu kontaktu. K oboustranné spokojenosti. Na Rumíčkově straně spíše k velkému nadšení. Tali pak taky chtěla nějakej ten kontakt a když se dokázala ovládnout, aby nebyla jak tupý hovado, povolila jsem jí to, protože bych ráda, aby se skámošili. Tady byl Mourínek zdrženlivější a držel si madáme od těla a jednou i hlasitě. Až jí to totálně rozhořčilo a fakt ukřivděně na něj blafla. Ne ve hře, ne zle, ale tak jako „Co blbneš?? Si blbej?“ a pak si šla sčítat myše, když von je teda tak nekomunikativní.

Nechala jsem ji být, hrálo mi to do karet. Protože jsem mohla nechat hošíčky, aby si svoje seznámení řídili oni sami. Já jsem jen stála bokem a hlídala, aby se do toho Tali nemontovala. A dívala se, jak Rumoušek převzal mou funkci animátora. S přehledem a grácií. Nejdřív proběhlo těsné vzájemné  oťukávání přes plot a následoval pomalý pochod podél plotu. Tak pomalý, že se člověk musel smát. Ale je jasný, že pánové museli zjistit, co si o tom druhým myslet. A když pak Mourínek vzadu na louce vystrčil hlavičku zpoza plotu, trošičku se mi zastavil dech. A myslím, že i Rumouškovi, kterej úplně po vižlovsku zcepeněl.

„Tak jasně, že sem byl úplně štronzo a napnutej jak guma vod trenclí! Sem se bál, že aby neuteknul. Když konečně je tady příležitost se seznamovat. A taky …. že aby neseknul. Páč von je zase ranař, tuten prďola.“

A tak se chvíli zase vzájemně pozorovali, až se nakonec Mourínek protáhnul plotem celej. Úplně jsem viděla, jak se Rumouškovi nadšením rozpumprdlikovalo srdíčko 🙂 . Konečně!! Koooonečně!

„No a divíš se?? Po tak dlouhý době? A nejde enem vo Mourínka, obecně sem neměl možnost se dlouho s kočičkou nějakou víc seznámit. A to sem si to tetkon užil ale zase!! Mourís je totiž fakt sekáč, takže vyleznul z tý zahrady a dal se pomalu do chůze. A vůbec, ale vůbec se neobával toho, že mě má za zády. Šel úplně pomalu, až nejpomalejš a já sem ho následoval jako jeho věrnejch druch“

Byl na ně ftipnej pohled. Rumíček naprosto kopíroval jeho pohyby a když se Mourínek zastavil a otočil se, zůstal stát i Rumíček a dal vždycky hlavu níž a pokud Mourínek chtěl, mohli se tak seznámit úplně natěsnačku. Mourínek si Rumouška důkladně testoval. A bylo vidět, ale jak ho to baví. Ono přeci jen pes je lepší než hejno slepic, že jo.

„Taky sem se snažil velice. Abych měl jeho důvěru. Dokonce sem ani neceknul, když mi vynadal, že mu kazim lof. Sem nemohnul vědít, že něco loví, hópnul do tý trávy jako trdlo a tak mě to zaujalo. Enemže prej mu do toho nemám strkat sosák. Sjel mě na tři doby . Šprček malej jeden. Ale já sem laskavej a taky mi je jasný, že samota tíží, tak já sem to vydržel a neřeknul sem ničehož.“

To je pravda, Rumoušek po tom, co dostal vynadáno, s sebou ani nehnul. A je možný, že si ho Mourínek takhle testoval dál. Další test přišel za chvíli. Pro větší bezpečnost se Mourínek přesunul zpátky za plot do zahrady. Tady už není pletivo, ale dřevěný plaňky a je mezi nima víc prostoru. Kocourek si nejdřív začal o dřevou brousit drápky – možná tak ukazoval Rumíčkovi svoje zbraně??? Kdo ví 🙂 . Každopádně Rumíček poctivě sledoval, co to dělá a když pak Mourínek hravě zaútočil, krapítek se leknul, aby nedostal po kušni a odskočil jak po zásahu életrickým proudem.

„Tjo, taky bys vodskočila, ty életrickej proude, bys nechtěla, aby Tě seknul a já zatim nevim, jak to mezi sebou máme uspořádaný. Ale když pak takhle zablbnul podruhní, tak už sem vědíl a neskákal sem nikam. Enemže mě to zase tak rozradostnilo, že sme přátelé a budeme přátelsky bojovat, že sem musel začít řvát, jako dyž bojuju s pánikem. To bylo ale!“

No to teda bylo 😀 😀 , páč to zas pro změnu odskočil Mourínek, ponivadž to zase nevěděl on, co si o tom myslet, že jo. A já popravdě odskočila taky, neb jsem s něčím takovým u našeho tichošlápka nepočítala ani náhodou 😀 .  No prostě mezidruhová komunikace se ešče musí vyladit. A proto jsem to už rozpustila a šlo se na ty šípky, konečně taky. 

„No jooo, čípky taky furt porád! Já mám jinčí, důležitější věci na starostě, musim dělat poselství míru za naši rodinu, když Tali se tak předvádí!“

„Jo a proto si musel furt utikat zpátky k plotu přes celou louku, že jo? „

„Jasně, páč sem měl obavy, že mi vodejde.  A taky kůlivá těm tvejm blbejm čípkům sem ho propásnul a von šel asi za slepicema!“

„Tak  já myslím, že se nemusíš obávat, že se už nepotkáte. Když naše zahrady spolu sousedí, ne? Mourínek byl určitě rád, že si našel novýho kámoše, takže se zase stopro ukáže.“

„Že jo, že byl rád, že už nejni vopuštěnej?“ 

„Hele určitě, páč bližší pes, než slepice! A tys mu rozhodně udělal hnedle hezčí vodpůldne.“ 🙂