Poprvní

Poprvní, poprvní a poprvníííí!

O tomhle předsvátkovým víkendu – který jsme si prodloužili o dovolenou právě až k tomu osmadvacátýmu říjnu, bylo spoousta poprvní.

Třebaže jsme v Domečku poprvní spali!! Žjofka to byla událost. Zatímco ohaříci už si tam několikrát pospali, když třeba bylo hnusně a já je zahnala ze zahrady do kůchně a šla pracovat, tak my furt ešče nic. Až tetkon. A to bylo teda. Přijeli jsme skorem už za tmy a z domku dýchlo teplo. Mrskla jsem věci do prostoru a mazala ještě narychlovku ven s ohaříkama. Na louku a pro šípky a jablíčka. Natrhala jsem pár od všeho, zatímco ohaříci se potulovali loukou. Netrvalo dlouho a nebylo už moc vidět, tak jsem zavelela k návratu.

V ten stejnej moment zavelela k čemusi některá  z členek stáda Skotskýho náhorního skotu, jenž se pase v ohradách pod touhle loukou. No, to asi jako neměla dělat, protože to rozhořčilo nadmíru naši madam Tazimíru. A začla taky řvát. Sdělila jsem jí, ať laskavě drží klapačku, protože to je jen nějaká kráva a že vona je druhá. 😀 Odskočila od křoví a neodpustila si ještě pár peprných komentářů. Tak jsme se radši zdekovali. Páč, co kdyby se sousedka krafka nějak víc rozčílila. Cestou zpátky jsem si pochvalovala to, že louku evidentně nenavštěvuje někdo podobný, jako paní u nás v Prahé, která je v majetku rotvajleřice. Ta pravděpodobně pojala myšlénku, že je jozefpčik a hloubí značný jámy. Paní ji nechává, bez ohledu na to, že tak k nelibosti majitele ničí cizí majetek, páč louka je jak tankodrom a díra vedle díry. O tom, že je z toho naštvanej vím, protože se spolu potkáváme a vždy prohodíme pár slov. A druhak bez ohledu na to, že si tam může kdokoliv z nás, kteří tam se psy taky chodí, suprově zlámat haxny. Inu – hlavně já, to je heslo dnešní doby. Že tím můžu znepříjemnit život ostatním, to nikoho netankuje. 

Tady jsem se nemusela obávat, že s sebou fláknu o zem, až se propadnu o půl metru níž. Došli jsme dom a ohaříci šli zkontrolovat zahradu. Ešivá si to tam sousedovic Mourínek moc nepřivlastnil. Dala jsem vařit obří hrnec s kostma a masem na polívku a přidala k tomu kus krkovice. Až se dovaří, naložím ji zase do papriky a bude sváča, nebo lehká večeře. Čtyři plátky, co jsem z krkovice odřízla jsem chvíli pomučila na pánvičce, kterou jsem si dotáhla z domova (a kde teď momentálně bude chybět 😀 ) nastrkala k tomu nasekanou zeleninu a nežinýrovala jsem se s  ní. Krom hromady cibule, papriky a rajčat jsem k tomu rozmáchle hodila na hranolky nakrájenou červenou řepu a celer – a dobře jsem uďála, páč když se takhle zprudka opečou, jsou výborný a to dokonce i mnou (i Brtnikem) dříve odmítaný celer. V hrnku jsem uvařila pidimidibramborky vypěstovaný na chalupě a pak je mrskla k ostatnímu na pánvi. A když přišel Brtnik z roboty – protože ano, jaku správnej stavbyvedoucí musel hnedle po příjezdu jít todle a támdleto rychle udělat- tak měl na stole naservírovanou grandijózní večeři. Poprvní jsem tu opravdově komplet vařila!!  A k tomu co? No jasně – prosecco – protože to se musí oslavit, že tady prvně spíme!! Takže padla první lahev prosecca 🙂 , k tomu jsem rozsvítila poprvně hromadu svíček na který jsem si v předstihu udělala dokonalý svícínky z maličkých zavařovaček a krajkový stuhy.  A oslavili jsme to řádně. Já nejdřív a nejvíc, páč……….. jsem vám vytuhla na posteli ňák podezřele brzo. Ešče, že hygijénu už měl člověk za sebou a nešel spát na prasáka. A první noc?? Byla fajnová. Spala jsem jako ten špalíček. 😀

No a tak můžeme říct, že tohle byly první dny, kdy jsme tady začali opravdu bydlet se vším všudy. Od snídaně do večeře, se sprchovačkou v naší provizorní kópelce (sice je ve sklepě a působí trochu nestandardně – když to řeknu velmi taktně :D, ale je tam luxus sprchy s teplou vodou a vana, je tam překvapivě teplíčko od trubek z topení a hlavně je, kde se umýt) ,  až po pád do postele 🙂 . První snídaně, první venčení – to ranní si vzal za svý Brtnik a jsem za to ráda, protože se aspoň dostane taky ven. A pomalu začal objevovat a procházet ty místa, kde jsem už nakoukla já. A je stejně nadšenej jako já. A byl taky první, kdo dobyl vrcholku zalesněného kopce nad námi, který ukrývá ten skvost v podobě poutního kostelíčka Nejsvětější trojice, jehož fotku jsem sem dávala. Musela jsem se v duchu smát. Protože! Ještě než nám začala tahle pracovní dovolená, hučela jsem jak piliňáky, že chci, abychom se tam podívali. Fšicí, společně. Enemže žejo, pan stavbyvedoucí, že nejni čas na nějaký procházkování, že se musí využít každá chvíle atd. , atd., atd. Jenže já nechci, aby se udřel jak mula, hučela jsem, hučela  a prt mi to bylo platný. Na nějaký procházky nemá čas. Ovšem co nedokážu já, to dokážou nahoře někde, kdesi. Páč zrovna hned ten první den, v sobotu, vstal, popadnul ohařiska a šel je vyvenčit. Jen tak…. a jen tak ho náááhoda vedla tam, kam nechtěl 😀 . Jak to tam ještě nemá nakouknutý, krom pár kroků, který jsme tady udělali v začátcích, tak vyrazil tak, jak jsme tehdy šli. Pěkně kolem hřbitůvku, do úvozový cesty, která vede starým bývalým sadem a vede…………….. právě k tomu kostelíčku. Vrátil se úplně nadšenej, jak je to tam krásný, jak krásný louky tam jsou….. a já byla taky nadšená, protože sice jsme si tam nevyrazili fšicí společně najednou, ale to nevadí. Hlavně, že si prostě ten čas našel a pořádně se prošel (abych to tak básnicky sepsala 😀 ) . Ohaříci – taky nadšení, to je jasný, to asi nemusím ani hlásit, to vědí fšící i bez toho. 

Po snídani jsem já pravidelně udělala kávičku a mezitím si připravila mlsání k tý odpolední. To vezmete oříšky, nasekáte je, hodíte do hrníčku, přidáte k nim trošku medu, rozmícháte, vmícháte zakysanou smetanu a dáte chladit. Posléze tuhle dobrou zálivku  nalejete na banán, či hrušku, nebo jablíčko.  Mňam. Chutná všem. Ale to si musíte takovoudle dobrůtku zasloužit, takže šup do práce. Já na stavbu za Brtnikem, ohařiska hlídat na zahradu a rvát se tam jako koně a nebo paběrkovat spadaný oříšky. Už jich tam moc není, jen sem tam něco. Ale! Pak jsem za zahradou u našeho plotu, kam jsme taky prvně zašli při naší couračce po louce,

objevila, že ten náš druhý ořešák, ten dědeček, jehož se chystá Brtnik vyspravit, protože do něj po necitelným letitým zásahu teče…………..Helejte můžu odbočit?? Jo? Můžu, co by ne, že jo? 

Ten necitelnej zásah má totiž příběh. Ořešák kdysi pradávno zasadili majitelé spolu se sousedy z vedlejší zahrady a že se budou o oříšky spravedlivě dělit. Jeeenže pak se něco pokazilo, jak to tak v sousedských vztazích bývá, došlo k handrkování a kdo to odnesl? Ten nevinnej ořech. Protože mu hnusným a necitlivým způsobem ve vzteku uřízli větve, který k sousedům přečuhovaly, aby oni z něj nemohli mít užitek. Jo, to je prostě člověk. Jáá! Jáá! Ohledy na ostatní -a teď nemám na mysli ostatní lid – neberem. No a tenhle výraz vzteku toho starýho dobrýho ořešáka postupně zabíjí, protože do něj desítky let teče. Ale je to strom silnej a statečnej a tak odolává. A ještě při tom dává lidem – a to i těm, co ho zohyzdili – moc dobrý oříšky. Takže si zaslouží, aby se o něj stromovej dochtor pan Brtnik postaral. A tyhle jeho oříšky jsem já objevila za plotem. Nebylo jich moc, ale něco se našlo.  A jak říkal soused-jsou opravdu sladký. Strávili jsme tak dlouhý a klidný venčení, kdy já se štrachala ve trávě, ohařiska se štrachali ve trávě a vlastně jsme se moc nehnuli z místa. Ale nevypadali, že by si stěžovali. Spokojeně si to tam zkoumali a když se některé v tom zkoumání porozešly o trochu dál, na hvízdnutí se vrátily.

Odpolko, či k večeru jsme si vždycky vyrazili o něco dál. Cestou jsem vždycky naplnila kapsy jablíčkama a šípkama na čaj, který se pak hřeje celej den na plotně, aby byl teplej k napití,

a užívala jsem si toho, že můžu jít loukou, druhou loukou, pak třetí, zastavit se a dívat se na ty panoramata, který zdejší kraj poskytuje. Včetně výhledu na pana Řípu, kterej vykukuje ve výseči z kopců. (Tady je hodně schovanej v mlze, kdo ho najde, je šššíííkovnej)

A pak se buď zanořit do lesa a nebo se úvozem v tom starým sadu vrátit zpátky domů.  Říkala jsem si, když jsme Domeček kupovali, jestli ohaříkům nebude chybět město – kde je paradoxně víc vjemů a zážitků – aspoň v místě kde bydlíme my, protože tam je relativní klid, jsme na konci města, takže jakási příroda na dosah a zároveň se kolem něco děje. Ale jak tak na ně koukám, nevypadají nespokojeně. Ono těch vjemů je tady taky dost. Na louku chodí zvěř, kočky, v lese to žije, takže myslím, že zkrátka nepřijdou. A to pochopitelně ani o naší pracovní dovolený.

A musím říct, že když jsme pak ve středu jeli domů, shodli jsme se na tom, že to bylo úžasných pět dní, kdy spousta věcí bylo poprvé – nebojte i o těch dalších se dozvíte –  a taky se toho ale spousta stihlo udělat. 

4 komentáře u „Poprvní

    1. Ano je tam nádherně, moc se těším, až situace dovolí vydat se někam dál, protože nejen to blízké, ale i to ostatní okolí je úžasný. Vůbec si člověk nepřipadá jak ve Středočeským kraji, spíš tak nějak v pohraničí, či podhůří – na tom jsme se shodly s paničkou od Sony, s kterou jsme se potkaly tuhle v lukách. To místo rozhodlo 🙂

  1. Ted jsem docetla vase krasny dalsi “Poprvni”.
    Nadhera a tusim, ze odjizdet odtamtud se bude cim dal tim hur. At vam stavebniceni odsejpa a muzete se tam z Prazice presypat co nejdriv. 🙂

    1. No ještě to nějakou dobu potrvá, ale těšíme se oba moc. Teď před “chvílí” jsme dorazili, těsně s noční hodinou, cestou jsme potkali pana Srnce v jeho zatáčce a za další vesnicí u statku s bejčkama, zase srnku. Ondynoj zase 2x lišák. A pravidelně pokaždý, když k večeru venčím ohařiska na loukách pod námi, tak pozoruju párek krkavců, jak přelítává z kopce s Kostelíčkem do lesů pod námi

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..