Krzevá tu přicházející tmu.

Minulý úterý to bylo naposled, co jsme do konce roku mohli vyrazit ve všední den do Kyšic. Páč už se to nestihne za světla. No a pak ve čtvrtek, je to zas asi jedna z posledních drouhoprocházek u nás v polích, kdy si ji lze užít do plnech za světla. Páč ta tma je prostě při venčení a při některých činnostech limitující. Ono stačí, že se bude smrákat a už si nelajsnu jít do stařiny. A teď ne kvůlivá těm prasatům 😀 , ale kvůlivá trní. Jak jsem tupá, tak mám taky tupozraký voko a tím pádem trošku omezení a v šeru bych šípkovou větev přehlídla natošup. Takže to nám některý aktivitky odpadnou a musíme si je užít, dokud to jde. 

Brtnik s Tali odjeli do Domečku, protože bylo dohodnuto, že se dostaví projektant přes čističky. A tak měl Rumíček svůj den. A aby ho měl pořádnej, vzala jsem s sebou kachnu. No jak jinak, než že nadšením hopíkal, jako ten blásen a opět musel být upomenut, že má taky nějaký svoje povinnostě. Ty vykonal a já zjistila, že to nemám jak uklidit.  Akorát v ten moment přicházel soused Germán. Potkávali jsme se při venčení, měl bišonku Sophii, hodně, hodně letitou psí dámu. Tuším, že nějakých osmnáct, možná i kousek víc. Je to starší pán, když nás viděl zastavil se a tak já jsem ho z bezpečnostních důvodů 😀 informovala, že se musím vracet pro pytlík, který jsem zapomněla a že počkám až odejde. Rádobygermánštinou 😀 . Ale soused pořád stál. Říkala jsem si, že se třeba obává. Vyběhli jsme teda s Rumouškem obloukem zpátky k panelákům pro bobkopytlík. Když jsme se vrátili, soused tam čekal a hlásil, že tady někde to bylo. Germánsky. Já mu to germánsky negovala, že to musí bejt támdle…….. 😀 😀 no, prostě mezinárodní hlídka na lovu bobků 😀 . Nakonec jsem úspěšně našla a pan soused se rozradostnil, že jsme byli úspěšní 😀 a pak jsem se dozvěděla, proč už ho teď nepotkávám. Protože Sophii, odešla za Duhový most. Měl hodně mokrý oči a bylo mi líto, že člověk teď musí držet ten dištanc a nemůže nějak vyjádřit svoje soucítění.

Rozpředli jsme debatu na téma, že on by chtěl, ale paní už ne, protože se bojí dalšího odchodu psího kamaráda. A tak jsem mu (skorogermánsky) vyprávěla, že to je chyba, že jsem taky nechtěla, a jak jsem dneska ráda, že to Brtnik vymyslel jinak. Pak jsme ještě dali řeč na téma sběr šípků a já mu poradila, že nemusí vařit čaj, ale stačí si udělat prostě jen šípkový výluh a to už jsme museli běžet, protože Rumoušek byl netrpěliv. A já na sebe byla hrdobec, že sice značně škobrtavě, ale pokecala jsem germánsky. Rumíček byl na sebe hrdobec o pár kroků dál, protože svým prolejzáním stojánku na kola sem a tam, zaujal holčičku na kolobrndě, která tam stála a smála se. A to Rumíček má moc rád, když se lidi smějou a děti zvlášť. 

Doběhli jsme spolu rychle do polí a přišla ke slovu kachna. Nebylo to tentokrát o honu, udělali jsme si to takový volnější. Páč Rumíček se rozhodnul, že vezme kachnu na procházku 😀  a vokáže jí vokolí. Povětšinu času s ní totiž rotoval prostorem a moc ji z kušny nepouštěl. Možná jí to tam chtěl pořádně všechno  ukázat, nevím. Ale ať se vydal kamkoliv, kachna šla s ním. Nevstupovala jsem mu moc do jeho programu, jen občas. Aby to zase nebyla jen tak flákárna, tak se občas zaaportýrovalo, nebo hledalo. Ale bylo vidět, že chce být s kachnou 😀 . Až teď mi došlo, že jsme vlastně ani cestou na žádnou opravdovou zvěř tentokrát nenarazili a že to teda bylo prostě jen tak procházkový. Jen jsme se museli pořád někomu vyhýbat. Nejsou to zatím žádný davy, ale do míst, kde jsme furt sami už zase začali proudit lidi. No… asi chápete, že se už těším, až v Domečku pak člověk vypadne do lesa, kde ty lidi nebudou.

Nemohli jsme jít ani na haldy, ani pěšinkou a tak jsme to brali krajem stařiny. My dva a kachna 😀 , protože Rumoušek si ji celou dobu svědomitě nosil. Občas zalehnul do vysoký trávy a dělal Filutu. Když jsem se ovšem přiblížila, čapnul kachnu a vzali mi dráhu. Byl ščastnej, jak mě doběhl 😀 . A stejně tak mě potom „mučil“ na myší louce. Vždycky odběhl, udělal důležitýho, položil kachnu, obloukem ji obešel a zalehl. Já se musela plížit, hrozně nebezpečně a dělat, že tu kachnu potřebuju a v momentě, kdy jsem se chystala kachnu uloupit, vyskočil ten udatný ochránce milý kachny, čapnul jí a uuuutyyykáááál do kšá! Miluju, když se pes takhle baví a bavím se s ním. V nastávajícím šeru na nás musel být docela zajímavej pohled. 

Když jsme došli do posekaný, lehce vzrostlý vojtěšky, zvolil Rumíček jinou taktiku. Měla jsem vykopávat. Nevím zda v tom byl záměr mě jako fotbalistku znemožnit, ale vykopnout voslizlou hadrovou kachnu z vojtěšky prostě nelze! Ani pan Panenka by si nečutnul. Při několikátým pokusu dal Rumíček najevo značné zklamání, čapnul kachnu a přeběhl za pěšinku do jiné části vojtěšky. Ešivá tam by mi to nešlo líp. Jako teda…….nešlo! 😀 😀  A tak jsem mu to aspoň házela vzduchem. Na závěr jsme si střihli cvičení v pjoumatikách, kde si vždycky procvičí nožičky.   A pak jsme si procvičilli i hlasivky. Pokusím se nahrát…. uvidíme – tak bohužel, tohle mi nevyšlo, neuslyšíte nic.

Oproti Ešátorovi, který měl hlas jako zvon, je to trošku jiná liga 😀 . Ale snaží se, to je pravda. 

Snažil se pak i u kostelíčka, kde si zaťapičkoval a zaobíhal, a pak už jsme museli fakt mazat. Na mě čekala domácnost a to máte – opéct brambory, opéct zeleninu, opéct maso, zapálit po bytě svíčky, zadělat na chleba, upéct chleba, udělat ohaříkům zeleninu, umýt nádobí, vytřít po celým bytě, utřít prach…… a takhle bychom mohli pokračovat až do půl dvanáctý, kdy jsem měla padla. Páč jsem do peřin padla. Spokojená, co jsme to všechno spolu stihli.