Krzevá tu přicházející tmu.
Minulý úterý to bylo naposled, co jsme do konce roku mohli vyrazit ve všední den do Kyšic. Páč už se to nestihne za světla. No a pak ve čtvrtek, je to zas asi jedna z posledních drouhoprocházek u nás v polích, kdy si ji lze užít do plnech za světla. Páč ta tma je prostě při venčení a při některých činnostech limitující. Ono stačí, že se bude smrákat a už si nelajsnu jít do stařiny. A teď ne kvůlivá těm prasatům 😀 , ale kvůlivá trní. Jak jsem tupá, tak mám taky tupozraký voko a tím pádem trošku omezení a v šeru bych šípkovou větev přehlídla natošup. Takže to nám některý aktivitky odpadnou a musíme si je užít, dokud to jde.
Brtnik s Tali odjeli do Domečku, protože bylo dohodnuto, že se dostaví projektant přes čističky. A tak měl Rumíček svůj den. A aby ho měl pořádnej, vzala jsem s sebou kachnu. No jak jinak, než že nadšením hopíkal, jako ten blásen a opět musel být upomenut, že má taky nějaký svoje povinnostě. Ty vykonal a já zjistila, že to nemám jak uklidit. Akorát v ten moment přicházel soused Germán. Potkávali jsme se při venčení, měl bišonku Sophii, hodně, hodně letitou psí dámu. Tuším, že nějakých osmnáct, možná i kousek víc. Je to starší pán, když nás viděl zastavil se a tak já jsem ho z bezpečnostních důvodů 😀 informovala, že se musím vracet pro pytlík, který jsem zapomněla a že počkám až odejde. Rádobygermánštinou 😀 . Ale soused pořád stál. Říkala jsem si, že se třeba obává. Vyběhli jsme teda s Rumouškem obloukem zpátky k panelákům pro bobkopytlík. Když jsme se vrátili, soused tam čekal a hlásil, že tady někde to bylo. Germánsky. Já mu to germánsky negovala, že to musí bejt támdle…….. 😀 😀 no, prostě mezinárodní hlídka na lovu bobků 😀 . Nakonec jsem úspěšně našla a pan soused se rozradostnil, že jsme byli úspěšní 😀 a pak jsem se dozvěděla, proč už ho teď nepotkávám. Protože Sophii, odešla za Duhový most. Měl hodně mokrý oči a bylo mi líto, že člověk teď musí držet ten dištanc a nemůže nějak vyjádřit svoje soucítění.
Rozpředli jsme debatu na téma, že on by chtěl, ale paní už ne, protože se bojí dalšího odchodu psího kamaráda. A tak jsem mu (skorogermánsky) vyprávěla, že to je chyba, že jsem taky nechtěla, a jak jsem dneska ráda, že to Brtnik vymyslel jinak. Pak jsme ještě dali řeč na téma sběr šípků a já mu poradila, že nemusí vařit čaj, ale stačí si udělat prostě jen šípkový výluh a to už jsme museli běžet, protože Rumoušek byl netrpěliv. A já na sebe byla hrdobec, že sice značně škobrtavě, ale pokecala jsem germánsky. Rumíček byl na sebe hrdobec o pár kroků dál, protože svým prolejzáním stojánku na kola sem a tam, zaujal holčičku na kolobrndě, která tam stála a smála se. A to Rumíček má moc rád, když se lidi smějou a děti zvlášť.
Doběhli jsme spolu rychle do polí a přišla ke slovu kachna. Nebylo to tentokrát o honu, udělali jsme si to takový volnější. Páč Rumíček se rozhodnul, že vezme kachnu na procházku 😀 a vokáže jí vokolí. Povětšinu času s ní totiž rotoval prostorem a moc ji z kušny nepouštěl. Možná jí to tam chtěl pořádně všechno ukázat, nevím. Ale ať se vydal kamkoliv, kachna šla s ním. Nevstupovala jsem mu moc do jeho programu, jen občas. Aby to zase nebyla jen tak flákárna, tak se občas zaaportýrovalo, nebo hledalo. Ale bylo vidět, že chce být s kachnou 😀 . Až teď mi došlo, že jsme vlastně ani cestou na žádnou opravdovou zvěř tentokrát nenarazili a že to teda bylo prostě jen tak procházkový. Jen jsme se museli pořád někomu vyhýbat. Nejsou to zatím žádný davy, ale do míst, kde jsme furt sami už zase začali proudit lidi. No… asi chápete, že se už těším, až v Domečku pak člověk vypadne do lesa, kde ty lidi nebudou.
Nemohli jsme jít ani na haldy, ani pěšinkou a tak jsme to brali krajem stařiny. My dva a kachna 😀 , protože Rumoušek si ji celou dobu svědomitě nosil. Občas zalehnul do vysoký trávy a dělal Filutu. Když jsem se ovšem přiblížila, čapnul kachnu a vzali mi dráhu. Byl ščastnej, jak mě doběhl 😀 . A stejně tak mě potom “mučil” na myší louce. Vždycky odběhl, udělal důležitýho, položil kachnu, obloukem ji obešel a zalehl. Já se musela plížit, hrozně nebezpečně a dělat, že tu kachnu potřebuju a v momentě, kdy jsem se chystala kachnu uloupit, vyskočil ten udatný ochránce milý kachny, čapnul jí a uuuutyyykáááál do kšá! Miluju, když se pes takhle baví a bavím se s ním. V nastávajícím šeru na nás musel být docela zajímavej pohled.
Když jsme došli do posekaný, lehce vzrostlý vojtěšky, zvolil Rumíček jinou taktiku. Měla jsem vykopávat. Nevím zda v tom byl záměr mě jako fotbalistku znemožnit, ale vykopnout voslizlou hadrovou kachnu z vojtěšky prostě nelze! Ani pan Panenka by si nečutnul. Při několikátým pokusu dal Rumíček najevo značné zklamání, čapnul kachnu a přeběhl za pěšinku do jiné části vojtěšky. Ešivá tam by mi to nešlo líp. Jako teda…….nešlo! 😀 😀 A tak jsem mu to aspoň házela vzduchem. Na závěr jsme si střihli cvičení v pjoumatikách, kde si vždycky procvičí nožičky. A pak jsme si procvičilli i hlasivky. Pokusím se nahrát…. uvidíme – tak bohužel, tohle mi nevyšlo, neuslyšíte nic.
Oproti Ešátorovi, který měl hlas jako zvon, je to trošku jiná liga 😀 . Ale snaží se, to je pravda.
Snažil se pak i u kostelíčka, kde si zaťapičkoval a zaobíhal, a pak už jsme museli fakt mazat. Na mě čekala domácnost a to máte – opéct brambory, opéct zeleninu, opéct maso, zapálit po bytě svíčky, zadělat na chleba, upéct chleba, udělat ohaříkům zeleninu, umýt nádobí, vytřít po celým bytě, utřít prach…… a takhle bychom mohli pokračovat až do půl dvanáctý, kdy jsem měla padla. Páč jsem do peřin padla. Spokojená, co jsme to všechno spolu stihli.
To je fajn, jak si to s Rumíčkem umíte užít. Já jsem začala Goliášovi psát deníček venčení, včera třeba:
Šedivec, prší, tak dnes jen kratší okruh. Goliáš nebyl moc nadšený, když jsem ho cpala do oblečku, ale tak má mokrou jen hlavu a tlapky.
Budou to max tři věty, neb můj zrzavec vůbec není akční a není co vyprávět. S Korou popobíhal prozkoumával okolí, teď se mi drží u nohy. Teď, když jsem zdravá (teda relativně, ale aspoň nemám žádné velké limitující bolesti), se snažím v zájmu zdraví nás obou procházky prodloužit, i když teda počasí moc nepřeje.
A to je dobrej nápad s deníčkem! Šikovná pánčička. A no …. tak mě napadá, co takhle Goliáškovi ty procházky obzvláštnit. Vzít s sebou nějakej malej jednoduchej hlavolam – třeba jako ruličku od hajzlpapíru s dobrůtkou. Někde v prostoru ho usadit a ruličku mu odložit opodál, aby si ji musel najít a dobrůtku si vykutat? ať to má pestřejší to procházkování? Pokud není bufetní typ, tak mu třeba dobrůtku schovat za pařez, do pařezu, aby si to hledal?
Jo, to by šlo, dobrůtky nosím pořád, jen je moc neschovávám. Ruličky od toaleťáku jsem taky používala (momentně žádnou odmotanou nemám) nebo obaly od vajíček, které si museli otevřít, těch mám v zásobě dost. Ono teda v tomhle počasí jsem ráda , když projdem a nezmoknem. Po cestách, kde by byly pařezy jsem přestala chodit úplně, neb Goliáš jest magnetem pro klíšťata a kloše, zavěsí se, i když je užito Bravecto, pak se pustí doma v kuchyni a umřou.
a jo, to s těma klíšťatama jsi vlastně psala, ale tak schovávat se dá jakkoliv, kamkoliv. Místo ruličky se dá pořídit plnící balonek a ten mu taky schovat, ale je pravda, že z tý ruličky to bude mít venku rychlejš, což je při podzimním počasí jaksi vhodnější 😀 . ale jestli je i ve svým věku hravý, tak klidně schovat oblíbenou hračku a o tu se pak “porvat” a tak. Nahradit mu tak toho druhýho hafana.
vzala jsem s sebou kachnu
– nene, kachna trpěla doma
vykopnout voslizlou hadrovou kachnu z vojtěšky prostě nelze
– no, možná to i bylo lepší, že mě nikdo voslizlou vod nikad nevykopával
🙂 Kachnooooo!!! 🙂 , to mi tentokrát absolutně nedošlo! Nicméně ano, buď ráda, žes byla doma, lítat večerem nad vojtěžkou promoklá a voslizlá asi nic moc 😀
rumicek si jiste uzival svoji chvili, kdy mel kachnu jen pro sebe a mohl se ji venovat a vsecko vsecicko ji ukazat bez toho, ze by se mu ji nekdo snazil cornout 😀 a urcite ste si to spolu jen sami dva po nejake dobe moc uzili, takhle pohodove a jeste naposledy za svetla… jo ta brzka tma me minulej vikend jeste zaskocila, ale clvoek si zvykne
jojoooo, to on si dycinky užívá, jako dneska třebas 🙂 . Ta tma je pro mě hodně blbá, páč to jedno tupý voko to celý ešče ztěžuje. A čím jsem starší, tím je to markantnější. A nadělám něco? Prt tak leda, no.
A to tupy oko nejde nejak vylepsit? Ze ocari umej uz dneska skorem zazraky…
Teda pravda, ted bych nikam nelezla, ale az bude lip, neco zjistit, jestli nemas sanci na srovnani?
Jinak Rumicek je zlaticko. A snad Taliprdce zase nejakej neuron pritece, chjo, je to s ni fakt na palici.
myslím, že s tupým okem, jako s tupým člověkem toho moc nenaděláš 😀 , páč jde o spojení nervu oko-mozek. A pak taky já se těch dochtorů bojím. Měla jsem jít na operaci jako dítě, to s tím asi mooožná něco udělat šlo, pak jsem na ni nakonec nešla. Ale výborný bylo, že už jsem jako bolestný dopředu dostala houpacího konika a župánek (byly mi tři roky 😀 )
S Tali to asi nemá ani cenu komentovat 🙂