Rumoušek je občas kašpar a občas vážená a důležitá osoba.

Sice pravda v psím kožíšku, ale……..pořád osoba.  A tak se podle toho občas i chová. Tuhle v Domečku jsem dumala, kterou tu polohu, zda kašpar, nebo vážená a důležitá osoba má zrovinka v repertoáru. Pohybovala jsem se ten den v dílně, neb pro mě nebylo žádných prací typu primitivního rozbíjení, na který fyzicky stačím apod. Stavitel rozhodně nejsem, spíš bourací kladivo. Kdybych měla postavit zeď, můžu rovnou zažádat o zápis do Guinessovy knihy rekordů a šikmá věž v Pise se může jít bodnout. V budoucnu mě čeká úkol – budu  zaměřovat trasu pro odpad z kuchyně, kde musí být dodrženo procento klesání. Aj jaj jaííí, jak zpívá strejda Tilda.

Snažila jsem se to Brtnikovi vymluvit, ale zdá se, že ani těch víc jak třicet let soužití, kdy už jasně poznal, že jsem Matla, ho nevaruje a hodlá mi to svěřit. Inu……… tak to holt bude do kopce a budem muset doufat v sasrak, že voda skutečně začne konečně téct do toho kopce. No niiiic, nic. To já jen tak chtěla vysvětlit, proč se momentálně nacházím v tý dílně, páč prostě teď nic bourat nemůžu 😀 . I vzala jsem si za úkol ten obří hegeš, který tam po předchozím majiteli panuje, nějak uvést do civilizovanýho stavu. Brtnik na to nemá a ještě sto let nebude mít čas. A nějak by to porovnat chtělo, aby se tam člověk mohl nejen pohybovat, ale aby taky měl přehled, co tam všechno je a věděl kam sáhnout, když to bude potřebovat. 

Mno, asi bych radši stavěla tu věž, říkala jsem si, když jsem stála ve dveřích. Páč to prostě nevíte, jak to uchopit, kde začít a jak s tím celým naložit. I proto, že zas tak technickej člověk nejsem, abych úplně rozlišila, co se může z toho hegeše hodit, a co ne. Jasně, nástroje poznám a tudíž roztřídím, stejně tak různý hřebíčky, vruty, ložiska…… ale pán byl montér Tolja, má tam bambilijoun krávovin a udělátek. A vim já? No nevim. Nicméně, vyhrnula jsem si ruce na ramena a přiložila rukávy k dílu 😀 a dala se do toho. 

A tím se vracím na začátek k Rumíčkovi. Vždycky i během přestavby si najdu chvíle, kdy se jim věnuju. Aby nebyli šizení. Buď si jen tak blbneme, nebo třebas i na cvičení dojde, začmuchají si a tak. Ale je zapotřebí taky trochu pracovat, že jo, aby se to hnulo. Takže jsem zalezla do tý dílny a zabrala se do práce. Dveře byly otevřený a tak mě na střídačku chodili ohaříci občas zkontrolovat. Hlavně teda ale Rumíček, protože Tali si vzala za úkol posčítat /a bohužel taky vyhrabat/ fšécky ty myše, co tam jsou, takže ta nemá taky moc čas. Vždycky přišel, prozkoumal, co to tam zrovna dělám, co mám v ruce, kam to dávám, ešivá to tam dávám správně a buď ulehl do pilin a hoblin, kterých je tam místy vrstva a nebo vypadnul zase ven.  A tam buď ponoukat Tali, aby se servali a nebo……. nebo dělat drbnu a zevlovat po okolí. 

Ale pozorte, pozorte, von nejni jen tak nějaká drbna jakási. Von je opravdu drbna dozorovací. Sousedi naproti se pustili do malování – jak jsme se  se sousedkou smály, tak proto, že nám záviděj, jak se tam lopotíme. Tak se šli lopotit taky. No a k malování pak patří taky uklízení a mytí oken. A toho se zhostil soused. No a aby to náhodou neflákal, dělal mu Rumoušek ten dozor. Vochomejtala jsem se zrovinka u okna z dílny a hodila jsem voko, co zrovna provozujou ohaříci. A vidím Rumouška, jak sedí na vyvýšenině pod starým ořechem a s obrovským zaujetím sleduje, co to tam ten soused dělá. Jeden jedinej pohyb ruky mu neunikl. Kdykoliv jel stěrkou zleva doprava, Rumíček monitoroval jeho pohyb svou hlavou a pěkně zase zpátky 😀 😀 . Musela jsem se tiše začít hihňat a koukala na něj. Byl svým dozorováním tak zaujatej, že si vůbec nevšiml, že jsem z dílny vyšla. Zamávala jsem na souseda a sdělila mu, že je pod přísným dohledem odborníka a ať to moc nefláká a nevyrábí čmouhy, jinak to bude muset předělávat, že pan dozorce je děsně přísnej. Rumoušek se na mě podíval, že jako jsem trapná a čučel dál. Spokojenej začal bejt, až když se dal soused zase do pohybu 😀 . Možná si vedl i statistiku, kolikrát kterou tabulku přejel tou stěrkou 😀 😀 . 

Jooo na vesnici, tam se nic neutají 😀