Druhá čtvrteční mise

Poté, co jsem odlovila štěndo Solo a zajistila jeho odvoz do bezpečných a povolaných rukou, přihlásila se o slovo nervozita, kterou jsem celou dobu musela potlačovat.

No a to jsem věděla, že večer se pouštím s největší pravděpodobností do podobný akce.  Jen to nebude štěkavec, ale mňoukavec. A taky malej prďola…. no jo, ten konec prázdnin. Tam mi ale bude hrát do ruky jednak fakt ten, že štěndo bylo opravdu plašan a kotě se jeví, že to s tím kontaktem má trochu jinak. A  navíc, jsme se seznámili už o den dřív, když jsem mu vytáhla trn z paty. To minimálně, spíš jsem mu víc než pomohla a dostala ho z hodně nepříjemný situace.

Šla jsem do práce a jak jinak, značně jsem spěchala. Ale ne natolik, abych nezaregistrovala scénku  na protější podestě. Taky to ani nešlo pro ten vyrvál, kterej ke scénce patřil. Na podestě ležela kočička a předstírala, že tam vlastně vůbec není. A nad ní na zábradlí seděla straka a řvala jako prokopnutá. Ajajaj, tohle nevypadá na nějakou obranu hnízda (taky v tuhle dobu, že jo), tohle vypadá spíš na tvrdej útok. Straka není žádný vořezávátko a dokáže zaútočit na nepřátele v oslabení. Zpomalila jsem. A pak jsem se rovnou i zastavila. 

Protože to si na druhý zábradlí sedla další straka a obě ječely, jedna přes druhou. A to už jsem zjistila, že to není dospělá kočička, ale odrostlý kůtě a bylo v pasti. Zbejvalo už jen , aby na něj začaly nalítávat. To jsem pochopitelně nemohla dopustit a tak jsem do toho vstoupila. Udělala jsem pár kroků k podestě a počítala s tím, že straky se zvednou. Ale nene, kdepák, tohle si přece nenechají ujít. Vyřvávaly a poskakovaly po zábradlí dál. Došla jsem tedy přímo k podestě a malýhou mourka oslovila: “Neboooj, broučku, neboj, já tě nedám.” Kotě se zaktivovalo, ale dát se do pohybu, se bálo. Aby ne, dvě takový dryjáčnice nad hlavou, zobany obrovský…. Zvedly se, až když jsem byla opravdu těsně u nich, ale pořád lítaly kolem. 

Udělala jsem kočičáčkovi bodyguarda a šli jsme spolu o kus dál. Mňoukal a dával najevo, že by šel rád se mnou. “Enemže, hošku, já jdu do tramvaje a ty nemáš roušku.”, pravila jsem mu. Pravým důvodem ovšem bylo to, že jsem v ten moment nevěděla jednak, jestli někomu nepatří a druhak jsem neměla prostor to řešit. Odnést ho domů, kde je Tali a zcela nepřipravený prostředí pro malý kůtě nešlo a do práce to taky nešlo, že jo. Chvíli jsem se mu tam věnovala (čert vem to, že přijdu zase pozdě), i proto, že straky se pořád držely někde opodál kolem. Pak to za mě vyřešil skateboardista. Vyplašil straky, ale taky kůtě. Zmizlo rychlostí blesku. A já mazala do práce. S myšlenkou, že si musím dávat pozor, jestli ho tam někde neuvidím. To stejný jsem po návratu z práce nařídila Brtnikoj. Ať má oči otevřený a uši našpicovaný.

Ani nemusel. Druhej den ráno – ve čtvrtek – mi volá do kanclu. Šel později do práce, díky návštěvě lékařský vědy a tak měl ranní obstarání ohaříků na starosti čistě jen on. Já s nima venku vůbec nebyla. Zato on, když vyšli ven, měl hned z první možnost kotě potkat. Stálo totiž na na naší podestě a čekalo. Aj ja jaj, ajjajaaaajíí, jak zpívá strejda Tilda. Prekérka. Tali dostala pokyn, ať se ani nehne, nebo z ní bude vyrobena štěkaná a nebo jí namelou do buřtů. Kupodivu uposlechla, asi se nechtěla stát špekáčkem . Rumouškovi bylo taky veleno zůstat bez pohybu. A tak se do pohybu dalo milý srdnatý kůtě. Straky se bálo, stračeny ne 🙂 . Přišlo těsně k tý flekatý veliký obludě a došlo na blízký setkání třetího druhu. Jejich čeníšky se setkaly. Myslím, že stejně jako já později odpoledne při odchytávání štěněte, zůstal Brtnik nějakou dobu bez dechu.  Pak se pohnul Rumoušek, kterej taky chtěl mít čeníšek u čeníšku nejspíš a to způsobilo, že se kůtě dalo na útěk a vyběhlo po stěně nahoru. To už ohaříky rozpohybovalo taky. Brtník kotě sundal dolů, páč by žuchlo, posadil ho do trávy a odvedl ohařiska pryč. 

Tím to bylo jasně daný, jak přijdeme domů, jdeme lovit kotě. To jsem ještě nevěděla, že lovit budu mnohem dřív a někoho jiného 😀 . Ščastná a hrdá, že se mi podařilo tomu drobkovi splašenýmu štěněčímu pomoc, jsem ve čvrtek dorazila domů. Ani já, ani Brtnik jsme na kotě nenarazili. Jeli jsme obstarat nákupy a pár záležitostí spojených s přestavbou Domečku a jakmile jsme se vrátili domů, popadla jsem sekanou, která mi zbyla z odchytu štěnda  a tašku, v které jsem ho měla a vyrazila opět na misi. Čičičííčala jsem srdnatě prostorem a loncala sem a tam. A přepadávala sousedky a kolemjdoucí s dotazem, zda někdo neviděl opuštěný kotě.  A pořád nikdo nic.

Pak mě přepadnul Bedřich. Strakáč Bedřich a chtěl mi ukradnou tu sekačku. To se mu úplně nepovedlo teda, páč já jsem bdělá. A bdělej byl evidentně i jeho páníček. Páč když jsem se i jeho zeptala na to, zda neviděl malý opuštěný kotě, zapnul telefén  a pravil : “Myslíte todle?” “JOOOOO!!!” zařičela jsem, “To je vono. To hledám, to je vaše? ” “Ne, moje není, je vaše?” odvětil a dotázal se 😀 . Měla jsem obrovskou radost, že kotě už není v nesnázích a že si ho někdo všimul a ujmul. Bohužel Bedřich je taky poděsoidní a tak, ač by si ho bývala byla manželka prý ráda nechala (přes to, že jinak kočky nemá ráda, ale prcek ji uhranul-nedivím se 🙂 ), v bytě spolu s Bedřichem to prostě nejde. A tak si ho vzal pán do práce, kde se bude mít prý královsky. A případně o něj projevila zájem sousedka z vedlejšího vchodu. 

Já vám měla takovou radost, že bych ho nejradši objala a radostí zmáčkla :D. Páč jsem taky poděs poděsoidní. Což by se asi nehodilo teda, takže jsem se opanovala, ale jásala jsem nahlas a moc mu děkovala. 

K našemu vchodu jsem kráčela baletním krokem, hvízdala jsem si jak kos a točila tou prázdnou taškou. Tak to byla další úspěšná mise tohodle dne, i když já jsem na ní podíl neměla. Ale to není vůbec, ale vůbec podstatný. Hlavní je, že dva malý šprčkové mají teplý pelíšky. A taky to, že ne všichni mají okoralý srdce a pomůžou v momentě, kdy se někdo jiný zachová jako hovado necitelný, kterýmu by měli pracky zpřerážet. 

8 komentářů u „Druhá čtvrteční mise

    1. K jeho velkýmu zármutku nikolivěk. Páč páníček byl nepřející a já s ním držela basu, takže zbyla pro ohařiska. Vypadalo to, že mi Tali sežere sekačku i s rukou 😀

  1. 🙂 mám radost za malého kočičáka.
    Moje mise nedopadla. Se snažím nějaký pátek skamarádit s jedním venkovním tulákem, jednak “kadze chodzi dzeci robi” a také mám obavy v mrazech, kdy mu zavřou sklepní okýnko, ale hi hi asi nejde pořádně zarýglovat, páč to okno hlídám a promptně vymáčknu zpátky, aby se měl šéf kde vyspat a “ohřát”. Škvírkou se tak tak protáhne, tlusťoch jeden. 🙂
    Kocourek žije v okolí pár let a zavřít ho do bytu – umřel by, tak jsem myslela aspoň ho dát vykastrovat, aby těch jeho bezprizorních potomků nepřibývalo….ale je strašně plachý. Nejblíž jsem u něj byla na dva kroky, pokaždé hltavě vyjedl misku, oči ze mě nespustil. Pak jsem kocoura dlouho neviděla, někdo mu ublížil, nebo auto? vyhublý pajdal na zadní, měl zavřené očenko a udržoval ještě větší odstup. Nevěří lidem a jejich společnost nevyhledává, nejspíš špatné zkušenosti.
    Teď se zdá černý pán opět v kondici, nekulhá, kukadla má čistá, kožuch taky a dokonce ofrfňuje nad kapsičkama úplně stejně jako jako Tex. Raději tulákovi podstrojuju (jako i další sousedé), neboť úbytek kosů naproti v parku je evidentní, nicméně chybí důkazy. 🙂

    1. Aj jaj, to je mnohem složitější situace. A nedalo by se domluvit s nějaký kočičím spolkem, že by s odchytem pomohl – odchytová klec , že by byla? A pak by se vidělo? Třeba by se pak, až by poznal péči, klid a zázemí i nemusel vypouštět ven? /vím, je to naivní, ale třebas…/

  2. Zdravím. Se záchrannými akcemi se opravdu roztrhl pytel, naše Indy minulý týden našla zmateného pidiježka. Vybral si na procházku úplně blbý místo a ještě tam špacíroval ve dne, tudíž skončil v záchranné stanici. Prý je teď ježčí období, už jich tam měli 100…

      1. Super odkaz. My jsme ježka nevezli do záchranky poprvé, ale je pravda, že tenhle první jakžtakž vypadal, že by to mohl přežít. Problém byl v opravdu blbém místě u silnice, kdy člověk ani nemohl odhadnout, odkud se tam dostal. Vloni jsme ale vozili postupně několik mláďat z hnízda bez mámy, všichni už měli průjem, jak žrali jen moruše – prý ještě neuměli najít nic jiného a měli žízeň. Od té doby máme na zahradě plochou misku s vodou pro ježky – ale zatím z ní pijou jen hmyzáci a Indy. A koupou se v ní kosáci 🙂

        1. Zelená domácnost má dobrý články. Já mám na kontě zatím ježky tři, z toho ta jedna samička měla chudera zápal plic. A najít tehdy za komanče místo, kde by se o ježky postarali, to byl nadlidský výkon, vlastně už si ani nepamatuju, jak se mi to podařilo. Zato vím, že paní bydlela chudera v paneláku, vedle hotelu Olympik v Karlíně, těch ježků tam měla bambilijoun a udržovala úzkostlivou čistotu, aby na ní sousedi nepřišli. A tehdy jsem musela Brtnika-ešče nezvířetomila – donutit k jízdě přes celou Prahu s kalašnikovem u hlavy 😀
          Plochou misku musím taky zavést, u DOmečku není nic, jen se bojím, že to s miskou vezme krátkej konec, Rumouš ji vypijákuje a nebo ji Tali rozhamtne 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..