Co báječná! Nejbáječnější byla!Ženil se prostřední hošíček a my jsme s Brtníkem byli tak trochu rodiče tý svatby, protože jsme k tomu malinkatě přispěli. A já jsem moc ráda, že jsme svou troškou do mlýna přispěli a na tu svatbu došlo. Protože kdyby ne, byla by to docela škoda. Oba, jak Petr, tak jeho Monika jsou moc fajn a já za ženskej tábor můžu říct, že lepší parťačku by do života Petr hledal velmi těžko.  A jsem si jistá, že Petr zase za ty čtyři roky, co u nás bydlel, načerpal dostatek inspirace  o tom, jak má správnej chlap fungovat, protože Brtnik je dostatečně ispirativní a on dostatečně vnímavej.

Jasně, že se dá žít i “bez papíru” . Ale nějak si tak myslím, že po několika letech vztahu, je nabídka k sňatku určitým vyjádřením toho chlapa, že si tý baby váží, že jí chce nabídnout svoje jméno a nejen to. Teď nemyslím majetek 🙂 . Spíš to, že ji prostě chce vzít pod svou ochranu a chce tím vyjádřit i něco mnohem víc. A  myslím, že to většina ženskej – jasně, jsou i výjimky – tak nějak v sobě i po ty staletí zakódováno má, že i ona chce, aby ten chlap vyjádřil svatbou to, co k tý svatbě správně patří. Teď mluvím o normálních a zdravých vztazích. Jasný, že mužský kolikrát váááhaj, páč se bojej, že se něco pro ně změní, ale nějak si nedovedu představit, co by se tak mohlo změnit ve vztahu, kterej už několik let normálně funguje. 😮

No ale! Dost filozofování! Ta svatba!! Ta byla!! Fakt báječná. Nic přetočeně načinčanýho, obřího a pompézního. Ne. Prostě podle hesla – v jednoduchosti je krása. A tohle krása byla. Milá a úžasná svatba, kterou si všichni do posledního jedince užili a myslím, že si ji budou dlouho pamatovat.  99% věcí si organizovala Monča sama a zorganizovala to úžasně, vůbec nechápu, jak to dokázala takhle vyladit, všechno běželo plynule, nikde nic nezakoplo – ba ani nevěsta nezakopla!!! 😀 😀 Její skvělá svědkyně a kamarádka taky nezahálela a všude byla děsná pohodička, fšicí měli hubu kolem celý hlavy. A nestalo se nic z toho, z čeho měla nevěsta obavy. Když jsme spolu před svatbou mluvily, říkala jsem jí, ať se zbytečně neznervózňuje a radši si předem zakalkuluje to, že k nějakýmu zádrhelu dojít prostě může. Ať ze strany lidských vztahů, tak k nějakýmu technickýmu. Že to už se občas na svatbách děje a pokud se tak stane, tak ať si tím tu svatbu nekazí, že pokud to bude něco z lidskýho konání, tak to bude čistě jen vizitka toho dotyčnýho a pokud to bude technický, tak to se prostě nějak vyřeší a když ne, tak se to prostě obejde. Že důležitá je ona a Petr, že to je jejich den. A že na naší svatbě bylo taky šécko v pohodě a fšicí jsme si ji užili. 

A tu jejich takyyyyy, byla to vážně báječná, nejbáječnější svatba, co může být. Obřad byl venku v parku, pod stromama a pan oddávající mluvil moc hezky a rozumě. Na svatbě byla vlastně jen úzká rodina a spousta jejich kamarádů. Všichni jsme se tam sešli s předstihem, všechno plynulo jak mělo. Když pak přišla nevěsta, uďáli fšicí “Jee!” jak moc jí to slušelo. Pak jsme fšicí udělali taky tichý “Je!” v momentě, kdy otec vedoucí nevěstu jí přišlápnul šaty 😀 . Ale cajk, vybalancovalo se to. A byl jen první v řadě. Povedlo se to jak ženichovi, tak kupříkladu Brtnikovi při tanci, tam dokonce opakovaně, protože von je na tanec vyloženě nadanej 😀 😀 . Po obřadu, focení a ostatních náležitostech, který jsou se svatbou spjatý jsme se přesunuli do vnitřních prostor na raut.

Tady mě naprosto “zničila” starší holčička od synovce Honzy – Anička. Jest to robě velmi půvabné, roztomilé a takové vám zvláštně rozumné. Když se zamyslí, vypadá jak slečna z nějakýho obrazu. Na to jak je malá, má dost filozofický výraz. Donesla si talířek s jídlem dle svého výběru a nandala si zajímavou pestrou směs. Poté šla ještě jednou a přinesla talířek i pro svou mladší ségru Marušku. 😀 😀  Seděl na něm plátek suchý veky 😀 😀 😀 . Konečnáááá!!! 😀 Maruška sedíc ve vysoký dětský sesli, se odevzdaně jala veku ožižlávat. Zželelo se mi nebohého dítěte, vytáhla jsem ji z vězení židle a vydaly jsme se spolu taky něco nandat. Zamilovala se do sýrů a pomeranče. Evidentně jsem ji potěšila a ač je jinak poměrně ostýchavá, skámošily jsme se, ač jsme se viděly úplně poprvé. Nedivím se, láska prochází žaludkem. 

Počkali jsme si na rozkrajování dortu a první taneček novomanželů. Byyyl krásnej. Nevěstě následně neodolal ani Brtnik, pro kterýho si  na taneček vyšlápla  a kterej jí za to šlápnul několikrát na ty šaty 😀 . A protože jsme jedna rodina, tak ho věrně následoval i nejmladší hošíček Tadeáš, kterej jí na ty šaty dupnul pochopitelně taky 😀 . A pak jsme vyrazili za ohařiskama, který na nás čekali u Petra a Moniky v domku. Vytáhli jsme je na pole za vesnicí, ať se proběhnou a dali jsme jim véču. Taky jsem zašla do vedlejší místnosti, kde byli pod zámkem kočičáci Eda a Arnošt. Ne, že by to byli zločinci, ale zamčení byli v rámci jejich vlastní bezpečnosti. U Tali člověk nikdy neví. Stačilo, že se jí podařilo dostat z předsíně do prostoru domku, když vyrazila dveře. Naštěstí nenapáchali žádných škod, jen jim to prolustrovali. Štěstí, že se v domku pohybovali už před naším odjezdem a Tali tak zjistila, že je sice fajn dostat se po příkrých schodech nahoru do patra, ale že dolů to pro ni, na rozdíl od Rumouška, který má jiný tělesný rámec,  až taková řachanda teda nejni. Tudíž se o to nepokoušela ani v době naší nepřítomnosti a vystačili si s tím, že obsadili přízemí. Rovnou jsem se s Brtnikem převlíkli do neformálního a vyrazili zpátky. 

Zábava už byla v plným proudu. Prošvihli jsme sice házení kytice, ale to myslím, já už chytat nepotřebuju. Když jsem viděla hošíčka, jak je pyšnej na svou ženu, usmívala jsem se jako blbeček. Myslím, že když se svatba povede, je to náhodou den, kterej tomu mužskýmu dá něco, co nečekal. Tu pýchu, že on je tím, komu tahle báječná holka patří a kterou fšicí obdivujou. A já jsem taky byla děsně pyšná. Mám je oba moc ráda a když jsem je viděla, jak jsou ščastný, bylo to děsně moc. Úplně děsně moc. A když pak Monča vzala do rukou mikrofon a začala zpívat, valila jsem bulvy. Doteď jsme s Brtnikem nikdy na jejím koncertě s kapelou nebyli a neměla jsem představu, co dokáže, páč jsem ji nikdy  totiž ještě zpívat neslyšela. Má nádhernej sytej a silnej hlas. Tak silnej, že si může troufnout přezpívat Axela Rose. A velmi dobře ho přezpívat. To vám opravdu povolí brada.  A nejen jeho. Když zpívá Kabáty, tak si taky říkáte, pane jo. Stála jsem vedle Petra a řekla mu jen:”Tvl, co to je?? To je úžasný, kde se to v ní sakra může brát, takovej hlas, ta síla, čistota!! Je dokonalá! Seš pyšnej viď?” dodala jsem poté, co jsem se na něj dívala. A on jen s hubou kolem celý hlavy kejval a bylo vidět, že pyšnej fakt je. Aby taky ne. A jak říkám, já byla hrdá i na něj, přes to, že nejsem jeho máma. 

Čas od času jsem vypadla ven a se skleničkou vody nebo prosecca, se šla cournout po areálu. Vzhledem k tomu, že jsou zde ustájení koně, není nouze o kočičky a tak jsem pak měla o zábavu postaráno, protože se pak ke mně občas někdo z mňoukavců přidružil. Nejdřív to bylo postarší černý kotě, který pokulhávalo na zadní pravou.Potěšila mě paní servírka, kterou jsem o tom pak zpravila a ona ověřila u majitele, že nejde o čerstvou záležitost, že kotě mělo zranění, který už bylo operovaný, proto pokulhává. Měla jsem z toho radost, že kočky tam nejsou braný jako nějakej přívěšek, ale je o ně postaráno. Tohle kotě ke mně přišlo i potom později a já měla možnost být svědkem části kočičí konverzace. Protože zanedlouho přišel dospělej kocour, kterej tam demonstroval svou sílu. A tak jako u psů i tady jsou evidentně gesta a  ne až zas tak odlišný, který signalizují podřízenost. A kotě je evidentně umělo a použilo. Kocour mu to blahosklonně odkýval a po chvíli odešel. Aby se ale – smeták jeden – hned vrátil a chtěl do kotěte vjet jak do hodin. Aaaa to měl smůlu teda, hošánek, páč já tam byla taky! Tak jsem do těch hodin vjela jáá! Upaloval,že nestihnul tlapky počítat. V noci potom, když jsem si šla sednout chvíli na lavičku jsem dělala kočičí chůvičku podruhý. Vyhlídlo si mě malinký mourovatý koťátko a skončilo u mě na klíně. Bylo už chladno a jemu se tam taaak dobře hajalo, já ho ešče přihřejvala rukama. Seděla jsem tam s ním poměrně dlouho teda, pití mi museli nosit, páč jsem ho nechtěla budit, spalo tak krásně spokojeně, že jo…. :-).

Když jsem se pak vrátila zpátky, měla Monča hroznou radost, že nás vidí, protože nabyla dojmu, že jsme bez rozloučení odjeli 😀 😀 . Nooo, fuj, to by byla prasárna teda. Uvažovali jsme sice a i jsme jim to říkali, že odjedeme dřív a pojedeme po vyzvednutí ohařisek domů rovnou v noci, protože doma se prostě člověk líp vyspí a my teď máme docela frmol, že jo,  ale nebylo by to bez rozloučení, to ani náhodou. Nakonec jsme tohle odmávli a já si pak ještě s Mončou zařádila na parketu. Až tak, že teda jsem si namohla úhylovu patu 😀  a tak jsem teď tak trochu pajda. Ale co já! To nevěsta chudera má po celým tom dni nohy zrychtovaný 1000000x víc, než já. Leč, řekla bych, že to za to stojí, protože prostě……………. jooooo byla to báječná česká svatba.

Jsem moc ščastná, že se to takhle povedlo. Moc. Protože to je opravdu pak den, kterej si člověk pamatuje celej život.