Dojeli jsme z chalupy do domečku, naposílali ohařiska z auta na zahradu a vynosili věci z auta.

A při té příležitosti jsem si všimla, že se kousek od našich vrat pohybuje kočička. A nevypadá rozhodně na nějakou plašanku. Mno…. tak to bychom se měli jít poseznamovat. Hluboce jsem se nadechla, abych se hodila do klidu a povolala oba ohaříky k sobě. Organizovaně jsme vyšli před zahradu a já si Taliprtku jistila za kšandy. Oba okamžitě o kočce věděli taky a stejně i kočičón pochopitelně . A přistoupil k tomu značně sebevědomě. Poměrně překvapivě na to, že to je takový odrostlejší kotě.

Od prvního momentu nasadil přístup – JÁ SEM TADY PÁNEM! A opravdu sebevědomě kráčel směrem k nám. Každým pohybem vyjadřoval kontrolu nad územím i situací. Ohaříci dostali dřepkins a čekali jsme, až jeho veličenstvo nakráčí k nám. Jak se blížil přidával na důrazu v tom, že on je tím velkým šéfem a podle něj to tady poběží. Bez sebemenšího zaváhání nakráčel k Rumouškovi a sdělil mu svým malým tělíčkem, že TADY to patří jemu a pravidla stanovuje on. Tělo do oblouku, pomalu švihající ocásek, stejně jako postavení uší a grimasa hovořily za vše. A Rumoušek to s velkou úctou akceptoval 😀 😀 . Von je můj Zlatomilouš 😀 . Oba se pohybovali velmi pomalu a opatrně si vyměňovali vizitku. Tali seděla -páč teda jako musela, že jo :D, když jsem ji držela, ale neproběhlo nějaký zmítání, to ne. Jeho veličenstvo Mourek pak nakráčelo i směrem k ní, ale na těsný kontakt, jako s Rumouškem nedošlo. Ale i jí vyjádřil svou přezíravou převahu a posléze se pomalu a důstojně vzdálil. Docela slušnej výkon na to, že je to fakt ještě mládě. Odrostlý, ale furt mládě. Proškolil je moc pěkně, musela jsem se smát.

Že je to ranař dokázal i mně o pár dní později. Teď nedávno se mi konečně podařilo zahlédnout paní sousedku. Je to hodně stará paní, pohybuje se venku sporadicky a tak jsem byla ráda, že jí můžu zamávat na pozdrav a jít se představit. A při té příležitosti trochu si popovídat a říct, že kdyby něco potřebovala, není problém. A…. toho využilo to malý mouratý torpédo, který zrovinka taky úřadovalo venku. A vzalo mě útokem 😀 😀 . Zničehož nic se vyřítil zpod auta, běžel po zadních a skočil mi na nohu. To měl ešče ovšem slušně zatažený drápky. Když jsem si ho o chvilku později chtěla pohladit, tak se stejnou vervou zaútočil na mojí ruku. To už ovšem ty drápky nezatáhnul a ešče mě navíc, smeták jeden 😀 , kousnul 😀 . “To je ale drak, co?” pravila jsem jeho paničce. Ta se smála a “stěžovala si”, že má od něj nohy celý zdrápaný, jak furt útočí, a že chvilky, kdy se přijde pomazlit, jsou poměrně vzácný 😀 . Poděs poděsovitej . Ale moc krásnej. Tak nádherný jantarový oči!  Mají barvu, jak když do hrudky smůly z třešně zasvítí sluníčko. To jsem ještě zatím neviděla. On je takovej celej zvláštní – došeda, do kouřova mourovatý plotny na bílým kožíšku. Skutečnej krasavec. Tak doufám, že si budem dobrými sousedy 🙂 .