I proto, že na začátku ji nebavilo lautr vůbec nic.

Teď si nějak zrakvila svou přední hňápu a já doufám, že jsem objevila kterou a kde to má. Poznám to, že pes kulhá velmi brzo, i když to ještě není patrný, ale nejsem schopná pak detekovat, kde ten problém je, ani když pes už kulhá výrazně. Kolikrát fakt nepoznám, ani z který nohy to vychází, natož, kde ten problém je konkrétně.  Teď jsem si třeba byla jistá, že to je jasně levá noha a tuhle šla Tali tak, že si říkám – sakra, vona snad kulhá na tu druhou????? 😮 . Nakonec jsem se ujistila, že to je fakt ta levá a snad jsem i objevila, co jí bolí – prstíky, asi blbě dopadla při nějaký svojí hovádině, kterou neustále provozuje. Výskoky, přemety, kotóle 😀 . Ešče, že ten Rumoušek je takovej trošku normálnější 😀 , že si pořídí „jen“ takovou záležitost, jako je příšerná alergická reakce 😀 😀 . Asi bychom se nudili, kdyby si občas nevymyslel jeden z nich něco. 

Mno, takže se snažíme madam klidnit v jejích šílenostech, zatím si říkám, že to úplně vodítkově nechci vést, to by jí asi šiblo a mně potom hned taky. Tudíž, když jsme tentokrát vyrazili do Kyšic na výletování, bylo jasně daný, že balonky ani žádný jiný hračky se konat nebudou. Bude se prostě opravdu jen a jen procházkovat.

Háháááhááá 😀 . To musím říct hnedle než se rozepíšu dál. Jen procházkovat!! To by ta koza nesměla mít furt tendence šplhat někam do stráně a následně se řítit dolů. Ach booože, ach psí boože. Jasně, pořád jsme ji drželi u sebe, ale furt to bylo „Tali cesta, cesta, tady jdeme…..“ Ale více-méně se dařilo. Dobrý to bylo, dokud jsme šli kolem vody, to se ráchala a ťapala potokem. Rumíček měl pro ten den taky balonkovou pauzu, aby  Flekatice nezáviděla. Však mu to jen prospěje.

A aby to pro ni nebylo tak vopruzný, což evidentně bylo, páč ty nároky má trošku jinde než pekinéz ťapající vedle majitele, tak jsem to v druhý půli cesty, už za Netopejrem, oživila. Ty balonky jsem do hry dala, ale bez házení. Žádný trysky, žádný běhání. Pěkně usadíme oba ohaříky na kraji cesty, rozneseme balonky do různých stran a budou se nosit podle pokynů a budete se pěkně poctivě střídat. No a to je to, o čem píšu v nadpisu. Že jí to děsně bavčilo, stejně jako Rumouška. A byla velice snaživá. Což mi dělá radost. Každej správnej ohař musí umět nosit. A musí umět nosit i podle pokynů. Když vůdce určí, že první poběží pro bažanta vlevo, musí běžet pro bažanta vlevo a ten na druhý straně počká. To je trošku ztížený aportýrování. A já jim to ještě de facto ztížím tím, že je ve hře vždycky i ten nejoblíbenější balonek toho dotyčnýho a…….. onen balonek přijde na řadu až jako poslední. Žádný, že se pohrnou nejdřív pro Čakíta, nebo pro žužlopichlobalonek.

Pěkně nejdřív práce a potom ta zábava. A je jedno více-méně, jestli je ve hře bažant, nebo balonky. Princip práce je stejný, a u nás navíc tedy ztížený o maličko víc. Já se ráda dívám, když pes pracuje a zvlášť, když pracuje s radostí a bez donucení. A teď jsem to tu měla dvojmo. Oba nadšeně nosili a měli z toho radost. Brtnik seděl opodál a čekal na nás. Ten jedinej asi radost úplně neměl. On není zpravidla nějak aktivní v tomhle pracovním smyslu. Je na procházce a tak nevidí důvod něco takovýhodle dělat. Podle něj se má jít a nezdržovat nějakejma zbytečnostma. Hm. Vždycky to bylo na mě a on frfňal, že zdržuju 😀 . Ale myslím, že s Tali už konečně pochopil, že bez toho to nepůjde. U ní rozhodně ne. To, co mu procházelo u ostatních ohařů, tady neprojde, Tali potřebuje makat víc, než kterýkoliv jiný náš ohař. Jen to prostě neuměla a taky si chtěla pracovat jen pro sebe a podle svýho. 

Jsem ráda, že se mi podařilo jí ukázat, že společná práce může být taky zábava, a že se pak v určitý formě tý svý vlastní zábavy taky dočká – i když ne zcela podle jejích představ, to je pravda. 😀 . Pak jsme zase jen tak chvíli šli a po nějaký době jsem ještě jednou vytáhla balonky a dali jsme si ještě jednu sérii. Protože nejen zaměstnaný tělo, ale taky řádně zaměstnaná mysl,  znamená spokojenýho psa, který pak doma lehne na pelíšek a rád odpočívá.

Docházeli jsme zpátky a proti nám šla rodina a dva kavalíři. Oba se vzpínali na vodítku, táhli svoje majitele a celou dobu štěkali jak o život. Asi znám jiný kavalírky, páč ty co znám já, jsou normální a příjemný psíci. Každopádně moje nastavení tohle nemůže nikdy pochopit. Že to ty lidi neobtěžuje? Řvoucí pes na našponovaným vodítku, který je zas sebou vleče. Mě by to otravovalo příšerně teda. Oni nereagovali nijak, s našponovanou rukou, v oblaku jekotu prošli kolem. Protože jsem si byla jistá, že by tohle Tali navolno v pohybu u nohy třebas nemusela ustát, tak jsem je k tý noze oba posadila. Počkali jsme v klidu, až rodina projde  a já si jen jistila, jestli to dítě, které jednoho ze psů vedlo, ho udrží. Bylo by to pak živoučký takový. Protože je mi naprosto jasný, co by vzniklo. Jakmile by byl kavalír volnej a přiblížil by se k nám, Tali by to aktivovalo k zábavě a stopro by mu prohnala faldy. Ječící psi jsou popudem k nějaký srandě, prej. 

Odměna byla pochopitelně veliká, za to, že tam vzorně seděli. A my si pak dali odměnu v hospůdce. Vynikající večeři s dobrým pitím. Na jídelním lístku měli burger. A ač se tímhle druhem jídla obvykle nějak moc neživím, objednala jsem si ho a udělala hodně dobře. Toooo bylo žrádlo!!!! Šťavnatej velkej kus masa, bohatá obloha včetně sýra, hrozně dobrá ta bulka a ty hranolky – eňo něno. To opravdu stálo za hřích. Sníst se to celý nedalo a tak jsem se podělila. O hranolky s Brtnikem o burgra s ohaříky. A zapila to výborným burčákem. Burčák nemám na nápojovým lístku. Kdysi jsem to ochutnala a vůbec mě to nenadchlo, ba naopak.  Teď, ani nevím proč, jsem si ho objednala a stejně jako s tím burgrem jsem velmi dobře udělala. Byl to mladej burčák, takže spíš mošt a bylo to vyloženě pohlazení pro chuťový pohárky. Docela překvapeníčko teda. Teď teprve jsem pochopila, proč byla z mladýho burčáku třeba Kristýna (a nejen ona, dokonce i moje téměř alkohol nepijící kolegyně) tak nadšená. Vono je to fakt dobrý! A protože v tom nejni ešče žáden alkehůl pořádně, tak to taky nic s člověkem nedělá. A tak jsem si, poprvé v životě, dobrovolně objednala ešče druhou skleničku. 

Pak už jsme mazali domů, aby si taky ohaříci narvali pupky a mohli pak spokojeně chrápat.  Teda někteří. Páč Rumouš měl zase ďasíka, takže zatímco jsem loupala cuketu a brambory na pekáčkovej bramborák, musela jsem vykopávat medvěda do předsíně. Do tý předsíně, kterou přítel Emil Brouček pozametal a já mohla vytřít. A Rumoušek poté tedy zase zabordelit 😀 😀  Aspoň, že ta Taliprtka chrápala a vystačila si s jedním zavřením dveří a přinesením misky po žrádle. Ponivadž kdyby byli takhle aktivní oba, těžko bych stihla vygruntovat celej byt, pověsit tři pračky prádla a upéct ten pseudobramborák, abychom si mohli druhý den v Domečku dát při tý dřině něco na zub.