A když už, tak jen trochu.

Takže jsme se toho drželi. Do peří  jsme upadli v sobotu poměrně brzo – Brtnik po desátý, já v jedenáct. A vytuhli jsme na velmi, velmi dlouho . Já vstávala v deset, Brtnik tak o půl hoďky dřív. Hópnul rovnou do holinek a vyrazil s ohařiskama na delší procházení. Já po tý půlhodině udělala to stejný a vydala se v jejich stopách – resp. jsem jim protla dráhu, páč bych je nedohnala. Ovšem klus v sice lehce zoraném, ale promáčeném poli dá zabrat, takže i to mě zpomalilo. Doufala jsem, že jsem trefila správnou trasu, kterou jdou a nepoletuju tady do krpálu oraništěm marně. Když jsem pak viděla Brtnika, jak u lesíka vychází na horizont, skorem jako by byl sluncem :D, pískla jsem a ohařiska letěli polem jako divý. 

Jen makejte, robátka, makejte, neflákejte se, povzbuzovala jsem je v duchu. Dolítli – blažený z toho uhánění a já je poslala zase štandopéde zpátky k páníkovi. Tali toho sice chtěla využít k prolejzání remízku, nicméně se zadařilo ji na tu dálku ukočírovat (což je moc fajn skutečnost) . A pak jsme šli všichni už společně. Cestou se udělalo celkem slušný teplo, takže jsme rychle oba svlíkali ty mikiny, co jsme na sebe natáhli. A ohaříci pak doma vylemtali snad půl hrnce vody. Mají pěkný, velký smaltovaný, jak se na vesnický čokle patří. 🙂

Snídaně, jak naše, tak ta psí, byla tím pádem dost jako pozdě a taky byla dlouhá. Ta naše, ohařiska se s tím rozhodně necrcají. Schroustali každej svůj kuřecí hřbet, zajedli to trochou hovězího s chrupavkou a hodlali somrovat u nás. Což teda měli dost smůlu. Rumouš chtěl žebrotu maskovat za hrátky a začal se zmítat nad nějakým plyšákem, kterej se tam povaloval. Zmítání znamená, že máme okamžitě přijít hrát. Furt smůla. Na tohle mu neskočím. Ale aby je člověk nešidil, tak jsem si ho po snídani při kávičce zavolala, ešivá se nechce jít mazlit na klín. Chtěl. Tali nejdřív dělala, že má na práci důležitější věci, jako je třebas dozorování myší stezky, která vede ze záhonu s názvem Itálie, do záhonu zvaného Srdce. S mezizastávkou v zeravu. Enemže pak jí to nedalo a připojila se. 

To spustilo velemazlivou náladu a já jí pak v podstatě měla furt někde u sebe nalepenou. Snažila jsem se jí vysvětlit, že na klín se mně, trpaslíku celý naší rodiny, nevejde, ať jde za páníčkem. Ten nejdřív dělal vofuky, že jako čokla na klín teď nechce, ale na konec se uvolil. Enemže to už měl smůlu. Tali pohrdla jeho nabídkou a že bude sedět teda na židli vedle mě 😀 . Ta je dřevěná, malá. Na nějaký pohodlí pro velkýho psa může jedna zapomenout. A tak šel páník do sklepa a přinesl jí její vlastní křesílko 😀 . Jooo, kdyby nedělal vokolky, měl by sice čokla na klíně, ale nemusel by stěhovat nábytek 😀 . Byli jsme tam jak v kině. Brtnik-stolek-já na klíně s Rumouškem-a Taliprtka. Místo na film jsme čučeli fšicí jen tak do zeleně.  Rumouš malej aktivista pak seskočil na zem a přitáhnul zas nějakýho plyšáka a dal se do zmítání 😀 . Podařilo se mi to usmlouvat jen na házení z křesílka 😀 . Tali si pak vytáhla přejetýho skunka a bavila se tím, že tu popošla, zakvokala na pískátko uvnitř a zahleděla se do dálky, tam popošla, zakvokala, zahleděla se a s tímhle si vydržela poměrně dlouho. To patrně nějak namíchlo Kikinu-strakapouda, která k jejímu kvokání přidala svoje velmi hlasité „Kik-kik…kik-kik-kik!!“ a nehodlala s tím přestat. Pravděpodobně jí asi švihlo nebo co, ale ten zobák prostě nezavřela snad půl dne.

Tak jsme se radši rozešli po svých a dělat různý resty, protože se dalo do deště. Co do deště, do slušnýho slejváku. Ohařiska se nasáčkovali na křesla, Brtnik do garáže a já do chalupy. Výsledky mojí práce moc vidět nejsou, protože když vygruntujete kópelku, tak je to vidět? Ne, vidět je vždycky jen to, když není vygruntovaná.  😀 . Zato Brtníkovi výsledky práce vidět jsou. I když to první je náš společnej výsledek. Protože nožičky od toho stolku jsem brousila před časem poctivě já. Novou mohutnou bukovou desku dal dohromady Brtník teď a moc dobře to vypadá. Stolek stál původně na výšku a měl skleněnou plochu. Vyloženej vošklivec. Když se sklo rozbilo, chtěl ho Brtnik vyhodit. Mě napadlo, ešivá by se to nějak nedalo použít, jeho napadlo, že kdyby se položil na šírku…. a dalo se tam nějaký prkno… . Tak jsme to zrealizovali.

Dobrý ne? A druhým výsledkem je nový supr zrcadlo ze starých dveří z kópelky. Došlo k výměně za ty nový dřevěný a tyhle byly „na porážku“ . Jen bylo blbý, že tím pádem v chalupě nejni pořádný zrcadlo. Jak tak stály dveře opřený o chalupu, napadlo Brtnika je uříznout a někde umístit. Tak já myslím, že to vymyslel dobře, ne?

V mezičase, kdy nepršelo jsme vymajzli s ohaříkama na louku a tam si trochu blbli. Nebo takhle blbli, vzhledem k tomu, že Tali někde blbě šlápla a lehce kulhala jsem si blbla jenom s Rumouškem. Jí jsem obalamutila tím, že jsem se s ní jako s první  potahala o kroužek a pak jsem jí nechala s kroužkem v hubě jít, ať si jde počítat myše a zlobila jsem Rumouška, čutala jsem mu balonky, nosil plyšáky a hledal hračky. Pak se ovšem zatáhlo tak, že jsem si řekli, že tentokrát pojedeme domů už v neděli a udělali jsme dobře. Spustil se takovej ceďák, že následně po cestě stěrače naprosto nestíhaly. To člověk dlouho nezažil – nad hlavou šedivý cáry nízkých mraků se závojema skorem až k zemi a pod nohama obří kaluže. Když jsme dojeli dom, tak Tali vypálila z kufru a bez pobízení sama od sebe mastila domů s výrazem, že s tímhle nechce mít rozhodně nic společnýho 😀 . Doma zapadli oba na pelíšky a chrněli jak nemluvňata.