Kristýna, která už tu s námi nejni,  mě před lety seznámila s Proseccem.

A řekla bych, že od tý doby jsme toho, jedna jako druhá, vybžunkly hektolitry. Ona spíš tak dva hektolitry, protože měla neskutečný spalování a myslím, že ji málokdy málokdo viděl pořádně opilou. Dokázala „uchlastat“ i mužský. Večírky a oslavy s ní byly bezkonkurenční. Pila s grácií a při jakýkoliv činnosti. Dokonce i při sekání trávy 😀 😀 😀 . Jde to prý blbě, ale jde to 😀 . Tohle jsem při svý šikovnosti radši nikdy nezkoušela. Myslím, že by to skončilo špatně – buď bych při snaze napít se, ukousla kus skleničky a nebo posekala kde co, krom trávy 😀 . 

Nicméně nás ani jednu ani druhou nikdá nenapadlo, že půjde provozovat to, co jsem tenhle víkend v sobotu, po návratu z Domečku na chalupu provozovala já. Ne, že by to nebylo technicky možný, na tom nic není, ale prostě by nás ani jednu nenapadlo, že tohle půjde někdy uskutečnit. Kristýna znala Tali od jejich začátků u nás. A do detailů, řekla bych. Všechny ty veletoče  a pády, který se mnou Tali dokázala udělat. Takže představa, že krom venčení se věnujete něčemu taky jinýmu, byla víc než nereálná.

A teď v sobotu….. když jsme z Domečku přijeli na chalupu servaný jak plakát, jsem nejdřív povenčila ohaříky tím, že jsem jako vždycky vystoupila hned, jak jsme sjeli autem ze silnice na úvozovou cestu. Jako vždycky jsem je vytáhla z kufru auta a nechali jsme Brtníka jet na chalupu napřed. Ať se trošku proběhnou a protáhnou si kostru. Na zahradě u Domečku sice nejsou úplně bez vyžití, protože si vždycky najdu chvilku, abych si s nima zablbla. Ale i tak.  A to tentokrát to měli ještě oživený o návštěvu sousedů přes ulici, který jsme po obědě pozvali na pivko. Na revanš za to, že soused přišel a půjčil nám bourací kladivo, aby nám to otloukání omítky šlo rychleji. Což tedy rychleji skutečně šlo. To naše objednaný přijde teprve v pondělí, takže tohle nám helflo. Já jsem krom otloukání omítky, ještě odvezla dvě kárky do třídících kontejnerů. Jednu s papírem a jednu s plasty. Takže za sebe můžu říct, že já se prošla docela dost a nejradši bych si sedla na zápraží a mlela mlejnek a pila to prosecco. Jenže, to bych neměla čistý svědomí.

Tudíž jsme se vydali nejdřív do úvozu. Tam jsem musela trošilinku zrychlit, protože se dvě zvědavý krávy rozhodly, jít se na nás podívat. Nechci, aby se na nás dívaly, stačilo mi, jak se na nás chtěl podívat kdysi ten bejk. To bych nevěřila, jak dokážu zrychlit a to i přes to, že před sebou tlačím kolečko plný špalků 😀 . Teď jsem naštěstí měla prázdný ruce. Tali mě překvapila, protože se dole sama od sebe zastavila a ohlédla se po nás s Rumouškem. Žjoofka! „Tooo je hodná Talinka!“ halekala jsem na ní. Odmávla to ocasem, že jako slyší a zaběhla na pole. A já jí nechala běžet. A dívala se, jak letí s čumesem u země. A přemýšlela, zda se dokáže sama od sebe vrátit k nám?????? Bez povelu……. Znovu jsem tedy zrychlila, abych se dostala do zákrytu křoví, dřív než zvedne hlavu od ornice. A pak jsem číhala mezi větvema. Ona kupodivu ten čumes zvedla a když zjistila, že tam nikde nejsme, napálila to rovnou čárou zpátky! „JOOOO!! VÝBORNÁÁ SI BYLA!“ pochválila jsem ji, a podrbala Rumíčka, kterej se radoval se mnou a šmrdolil se mi u nohou. A hezky společně jsme šli úvozem k chalupě. Tam nás čekal Brtnik, který slyšel z vesnice nějaký psí řev a měl obavy, jestli se něco nestalo. Nestalo, dorazili jsme v pořádku. Když jsem ho tam viděla, odpočítala jsem to ohaříkům a poslala je na něj, přepadli ho a on je zasejc poslal zpátky za mnou, přepadli mě se stejnou vervou jako jeho. 

Došli jsme na zahradu, vybalili věci z auta a já si vzpomněla, že v lednici je flanděra nedopitýho prosecca. Nalila jsem si skleničku a udělala něco, co by mě v životě právě nenapadlo. Šla jsem venčit ohaříky s proseccem v ruce 😀 😀 . Jak říkám, takhle to nezní nějak světoborně, zvlášť v našich podmínkách, kdy jsme na samotě a okolní pole jsou teď buď strniště a nebo lehce zoraný. Ale s Tali??? Dovedete si představit venčení Tali se skleničkou v ruce???? Já ne. Teda do týhle soboty ne. Teď už jo a bylo to……. bylo to prima a pohodový. Nejdřív jsme se teda pohybovali na naší louce a pak jsem nás převedla na pole. Bylo to za odměnu právě. Že se Tali nechala odvolat nepovelem, který zní „Sama ne!“ Tedy že někam nesmí sama jít, odejít a tak. Teď měla namířeno právě na to pole, že si tam z louky zaběhne. A když jsem jí tohle řekla, otočila to a vyhópla zpátky na louku.  

A já se rozhodla, že tedy na to pole půjdeme fšící a hned. A tak jsem s proseccem v ruce kráčela polem a ohařiska poletovali kolem mě a já nemusela ani mluvit. Fakt ne!! Byla jsem zticha jak pěna na kafíčku a jen si tak furiantsky šla. „Týý vole, vidiš to Kristýno??“ Napadlo mě v duchu. Jak jinak, myslím na ní furt a zvlášť s proseccem v ruce. Jak dojde na bublinky, nejde myšlenkama nezabloudit za ní. Slibovala jsem jí, že až se uzdraví, mám předjednaný, že koupím celej sud prosecca v jedný šikovný vinárničce a dáme mu co proto. No nedáme. Ale pokecat můžem 🙂 „Nechápeš, co? Já taky ne. By mě nikdá nenapadlo, že s tou Kunhůtou flekatou budu loncat polem a popíjet si tu toho. Chá, to čučíš, co? Tos s Baloušem neprovozovala, viď? Venčení s bublinama! No já čučim taky, asi nějaký pozitivní skvrnky na Slunci či čo.“ a rázovala jsem si mezi hroudama. „To je výborný todleto, to budu muset provozovat častějš! Tak na Tebe, Kristý!“

Otočila jsem to zpátky k chalupě a nevycházela z údivu, cože jsem to právě absolvovala za zvláštní psí vycházku 😀 😀 . No, kdyby takhle výborná byla Taliprtka pořád, byla by nejvýbornější Taliprtka na světě.  😀