Tentokrát teda ne ráno, ne ráno!! To už by byl vrchol, venčit tři hodiny před prací 😀Tohle bylo odpůldne a taky jsem teda původně vůbec nezamejšlela, že  v těch polích budu tři hodiny. Chtěla jsem ohaříky protáhnout to jo, ale tak nějak normálně 😀  . Brtnik jel na chalupu totiž, a musel jet sám. Teda sám, jel s ním ešče náš fungl novej vozejk. (Musíme mít vozejk, když bydlíme na vesnici 😀 ) A to byl důvod, proč jsem rozhodla, že my zvostaneme doma. 

Jednak proto, že s vozejkem Brtnik běžně nejezdí. Řidič je výbornej a předvídavej, ale myslím, si, že pro první jízdu je lepší, když si to vyzkouší sám a v klídku. Sice kdysi dávno s vozíkem jel, ale rozhodně ne takhle daleko, tak mi to přišlo rozumný, že mu tam nebudeme dělat společnost. I proto, že je mi jasný, že Rumouš by z toho byl kapek nerfósní a pípal by a kníkal by a bylo by mu to prostě nepříjemný. Tak my si prostě vyrazíme do polí.

Dlooouho jsme tam nebyli, opravdu dlouho, celý léto a značnou část jara. Taky to bylo poznat. Kupodivu teda ani ne tak na Tali chování, i když svou hodně slabou chvilku si vybrala – a kupodivu to bylo až na konci, jinak to šlo, ale poznat to bylo na tom, že některý cesty, kde jsme teď nechodili, totálně  zarostly a musela jsem se prodírat bejlím. Ty hlavní pochopitelně ne, ale ty naše, boční – totál džungle teda. 

Z domova jsme vycházeli “obezřetně” :D. Páč když jsem šla domů, potkala jsem naši spřátelenou dvojku frbulek Anču a Pegču a jejich panička na mě zdálky volala, že “Bachaaa, bílá smrdí a je mokrá!” a opravdu Andulička smrděla jak térák a byla totál mokrá, tak jako do zelena. Zvyklá, že se spolu vždycky bratříme, byla velmi zklamaná, že ji od sebe odháním a div ne odstrkuju vídlema 😀 . Příčinou bylo to, že se na chalupě vyválela v něčem po prasatech- nevím zda v kališti, nebo jejich exkrementech a zatáhla si na kůži cosi. Cosi urputnýho a špatnýho, takže je nutno ji polejvat jakousi smradlavou koupelí. Smrdí to teda fest a nedivím se, že jest takto polejvána venku, nikoliv doma. (Takže dávejte si bacha na svý čtvernožce, aby si válením v lesích, na polích a tak, nepořídili taky nějakej kožní trabl) .

No a protože já se doma jen otočila a hned se šlo ven, jistila jsem si u vchodových dveřích, kde duo frbulí zrovinka je. Dobře jsem udělala, páč jsem je viděla opodál. A bylo mi jasný, že ohařiska by se šli důvěrně pozdravit a smrděli by taktéž. Tudíž jsem je měla důrazně u nohy a nasměrovala jejich výpad do prostoru na druhou stranu.

To uvítala Tali, protože to byl směr rybníčky. Udělala mi radost tím, že se dokázala opanovat a došli jsme tam k nim společně a normálním krokem – tedy pod povelem Se mnou!, ale …. nemusela jsem ji opravovat. Pak tam šla řádit jako vždycky. My si s Rumíčkem hópali přes potůček. Nechali jsme Tali chvíli, ať si to  užije a pak jsem ji přivolala. Poslechla moc pěkně a tak odměnou byl kus sušený plíce, kterou si mohla pokřoupat. Rumíček svou odměnu dostal pochopitelně taky. Kolem sámošky jsme procházeli kontrolovaně a protože jsem proti nám viděla jít dvojici holek s mini, ale fakt mini pejskem, dala jsem si ohaříky k noze a pro jistotu Tali jistila vodítkem. A tam někde, nebo možná potom v polích, jsem ztratila náš oblíbený puller. 🙁 . Nosím ho zavěšený na vodítku, teď jsem tam měla ještě přicvaknutýho dummíka a…………. nevšimla jsem si, že mi někde upadnul. 

To jsem zjistila právě až v polích, kde jsme si trénovali aportíky s dummíkem. Tali hned jeden z prvních zazdila a místo, aby přiaportovala, tak se odaportovala na druhý konec stařiny a tam ho někde zanechala. To zcela překvapivě nezanechalo v klidu mou maličkost a došla jsem si pro ni. A při té příležitosti zjistila tu ztrátu. Tali jsem cvakla na vodítko a mazali jsme zpátky, jestli ho nenajdeme. Bohužel nenašli, ale aspoň jsem zpáteční cestu použil jako trest, neb madáme v tichosti cupitala těsně u nohy jak pokorná Japonka. Když jsme se pak vrátili zpátky a k aportům, už jí to najednou šlo jak, když bičem mrská a střídali se poctivě s Rumíčkem.

Přestali jsme v nejlepším a vydali se směr starý hřbitov a za koleje. Prý už napustili zpátky tu bývalou hasičárnu, neboli hasičskou nádrž, tak se půjdem koupat. Teda voni se šli koupat, já tam nevlezu. Ohařiska jo, nechala jsem je tam nejdřív pobrouzdat, ať se zchladěj

a pak jsem vyndala balonky. Radost pochopitelně největší a lítalo se do vody. Nejvíc Rumíček. Tali občas odběhla s balonkem na trávu, že s náma nebude a bude si ho sama někde žouželit. Pak si tam ale přišla až moc osamocená, bylo jí líto jí samotný a čučela na nás, že na ní jako my kašleme 😀 😀 . Tak jsem vždycky volala: “Copa to máš Talinko?? Ty máš balonek nějakej? Jo?? Poď mi ho vokázat, jo?” Abych jí nenutila do povelu. To pak vždycky přiskákala jako koza a šla mi dát balonek. Ten jí občas upadnul a skutálel se po šikmým břehu rovnou do vody, tak si pro něj zaběhla a pak ječela, že ho chce hodit. Já se jí na rozdíl od páníka v tomhle snažím krotit, takže jsem vždycky chtěla, aby se uklidnila, sedla si nahoře na břehu a pak jsem jí mrskla balonek do vody. Odpíchla se z místa a hodila placáka do vody, až se hladina vzedmula ke zdymadlu 😀 . Rumoušek naopak dneska ploval velice distinguovaně, řekla bych že až úplně jako paní radová. Plaval velmi soustředěně a svědomitě, jak kdyby ho známkovali 😀 . Kdyby jo, dostal by natuty jedničku s hvjézdičkou. Takhle ode mne dostal občas dobrůtku.

Vyaportýrovaný,  vykoupaný……….tak jsem si říkala, že už půjdeme domů. Zastavili jsme se ještě na chvíli na plácku vedle hřbitova, kde jsem jim házela na střídačku dummíka do kopce k protějšímu poli, ať si taky máknou. Aby to nebylo jednotvárný, spojila jsem to s poslušností. A pak, že už opravdu půjdem. Noo jo, to by ovšem Tali nesměla být Tali, že jo. Takže si těsně před tím, než jsme z polí vyšli ven, ucpala ušiska, nána jedna pitomá a udělala si to po svým. Tedy:”Nesměla jsem tady do tý části pole jít? (nesměla, protože tam ještě není posekáno a taky je tam obilí s osinama, že jo!!) Tak si počkám a pak se tam vydám oklikou. Myslela jsem, že jí zardousim, kunhůtu jednu. Nezardousila, ale protože jsem to pak chtěla celý spravit, nešli jsme už směr domov, ale naopak zalezli jsme hloubš do stařiny na druhou stranu. 

Ťapala mi pak za patami, jak loveckej pes profík, přes to, že jí to zatím nikdo neučil. Vylezli jsme na myší louku a tam jsem si řekla, že když už jsme tady, dáme si ještě trochu myslivecký poslušnosti a jala jsem se je posílat do směrů a přidala k tomu chůzi u nohy, obratování a jiný blbiny. Pak si dali pauzičku na poletování a ščítání myší a po nějaký době jsem je organizovaně zavedla do vojtěšky k nácviku přivoláváního. Ať to mají komplet. Dobře jim to šlo. 

Vyšli jsme  z polí a já psala Brtníkovi – kdyby byl už náhodou doma, že jsme taky na cestě domů, aby neměl obavy, kde jsme tak dlouho. Za chvíli tam budeme. 😀 U kostelíčka jsme si jen střihli slalomování – Tali byla velešikovná a zamířili kolem statku domů. A u hospůdky na nás někdo volá, hola hola a …. ona to jedna naše milá čtenářka, že jo? 🙂 Tak jsme si chvíli neorganizovaně povídaly. Neorganizovaně proto, že jsem musela naopak já organizovat ohaříky. Teda hlavně ohařici, aby se mi v tý civilizaci moc nevzdalovala. A pak mě napadlo, že se ještě podíváme vlastně k sámošce, jestli tam náhodou neleží ten kroužek. Když se  mi ho nepodařilo najít u polí. 

Tak jsme tam zamířili a já viděla majitele statku, jak se akorát vrací s koníkem z vyjížďky. Vím, že jejich koně jsou na ruch města a tudíž i psy zvyklí, ale…. kůň prostě vždycky bude plašivec a kdyby se něco semlelo, blbě se to v blízkosti autobusu, který se právě rozjížděl a aut, co právě projížděla, bude řešit. Tak jsem zavelela k noze a posléze čekej a usadila ohařiska na trávník. Ať má koník klid na průjezd.  Toho si všimla paní s kočárkem a děsně vychválila, jak jsou ohařiska poslušní. Mno, kdyby viděla, co Tali umí, když neumí, asi by koukala. Rumíček taky koukal. Do kočárku 😀 , k potěšení malý cestující. 

Kroužek jsme u sámošky bohužel nenašli a já si byla vědoma toho, že teď budu za hajtru nemilosrdnou. Protože. Kolem tekoucí potůček pochopitelně ohařiska lákal. Jeenže já neměla už kapacitu následně pak odbahňovat Flekatici, která by nakonec z potůčku zamířila do rybníčků. Natolik ji znám. A tak jsem krutopřísně zakázala na to jen pomyslet. Ty pohledy obou, si možná umíte představit, ale přála bych vám je i vidět 😀 . Pozdravili jsme se s Džejms Bondem, kterej radostně povlával na vodítku a pak už zamířili domů. 

Měla jsem toho plný brejličky a to mě ještě čekalo pár povinností. Před bytem ohařiska vylábali plnou misku vody a pak odpadli na pelíšky. Rumíček toho ovšem neměl dost a po večeři ho to opět popadlo a útočil na všechny v dosahu. Většinou jsem to já, kdo se obětuje, teď nebyla kapacita. Tak to za mně vzala Taliprtka. A pustili se s Rumoušem do vytírání. Ona pasivně ležela zahlodnutá do medvěda  a nechala s sebou vytírat podlahu. Byla jsem jí vděčná, že mě zastoupila 😀 😀