První, úplně první den, kdy už jsme fakt měli klíče od našeho domečku, byl taky vlastně den první návštěvy v něm. Protože hned o víkendu tady byla Peťa. A jak už jsem psala, tak to kafe jsme si tentokrát dali. A ohaříci tu hned byli jak doma. A jsou tak i doteď. Pokaždý ihned naběhnou na zahradu a Taliprtka se momentálně překonává v tom, že respektuje skutečnost, že se vystoupí z auta, nikde se neprobíhá, protože stojíme u silnice a po povelu „domů“ upaluje vrátkama na zahradu. Tu pak s Rumouškem proletěj, zkontrolujou a jdou se hlásit, ať naleju čistou vodičku do lavóra. Páč jako správní venkovští čoklové mají k dispozici lavór s vodou. A taky sousedku boxerku odnaproti. S tou na sebe první den blafali. Či spíše blafaly, páč na sebe hulákaly hlavně s Taliprtkou, jak dvě domov nice. Rumíčkovi to bylo více méně šumák. A teď po pár návštěvách už jsou fšicí zticha. Jsem zvědavá, zda dojde na kamarádšoft. Páč boxerku jsem ještě mimo pozemek neviděla a je na zahradě převážně tak jako sama. A sedí na schodech. Ale třeba se pletu. Moc nic nezkoumám. (Na rozdíl od sousedů, kde jsme pod docela podrobným dohledem, jak jsem velmi rychle zjistila. A i s tím počítala. Jen mě překvapila ta rychlost. A podrobnost.)
Když u nás ….jeheehee, to je zvláštní takhle to napsat… u nás!!!…ještě jsem si nezvykla…?.. no, když u nás byla návstěvou Peťa, nic moc se nedělo. A zkoumali jsme hlavně půdu a její poklady. A že jich tam teda bylo!!! Doslova. Páč jako na každý půdě, tak i tady se našly. Třeba ta velká truhla. Jak ta bude krásná, až se opraví! A to byl teprvá začátek. Ty další poklady jsme objevovali posléze. Starý hrnce a nádobí, který budou skvělý na dekoraci, koženej batůžek-ideální na venčení s ohaříkama. A trilojoun dalších věcí, který jsme objevovali v dalších dnech, kdy už jsme se opravdu pustili do vyklízení.
Krom pokladú pro nás, se v domě najdou poklady i pro ohaříky. Nejsou to pravda poklady nějak vyloženě psí, ale….. když tomu dáte patřičnou formu a dramatičnost, může se pokladem klidně stát i takovej závěs.
Musíte s ním jen značně dramaticky nakráčet na zahradu, roztočit ho nad hlavou a …. rychle prchat. V ten moment jste lovná zvěř a zachrání vás jedině rychlý nohy a ruce. Páč musíte zdrhat a mávat závěsem tak, aby ho ani jeden nechytil. A když se jim to pak podaří, trhaji vás, resp. závěs na kusy. Dokonalá zábava? . I pro sousedy pochopitelně
Taky můžete do placu hodit polstrování a polštáře ze starých křesel. A bombardovat s nima ohařiska oknem.
Bála jsem se zpočátku, že budou trochu ochuzení a budou se nudit. Ale můžu být myslím v klidu. X-krát denně svádíme lítý boje o různý přetahovadla z nějakých hadrů, cupujeme starý deky. A když jsem pozorovala Taliprtku, jak lítá zahradou a mlátí si ščastně a spokojeně o hlavu koženou brašničkou, kterou jsem jí mrskla do prostoru, a nebo pozorovala a vychvalovala Rumíčka, jakej von je bohatej pán, když chodil po zahradě s objevenou perutí z husy či labutě, došlo mi, že ochuzení rozhodně nejsou.
Jo a taky, krom hovádin ohaříci i pracujou.Tužej svoje čichový buňky. Na půdě jsme objevili prošivaný deky. Vypraný a čistý. Tak jsem z jedný z nich udělala ohaříkům venku ležení. Posléze tak stojim na zápraží, odpočívám v rámci vyklízení a jen tak tupě čučim na tu deku, když mě něco napadlo.
Zašla jsem dovnitř, vzala pytlík s minipiškoty, usadila ohařiska jak při vyučování a pár minipiškotů rozesela do těch prošitých zahybů. A pak tam poslala Rumíčka s povelem Čuchej! Pracoval pěkně svědomitě a když ho pak vystřidala Taliprtka, bylo to jak přes kopírák. „Tooo je paráda!“ pochválila jsem je i sebe. Protože bych nerada, aby mi v rámci přestavby nějak zakrněli. Někdo používá čuchací kobereček, my máme rovnou čuchací peřinu? . Ale funguje to suprově, můžu vřele doporučit – nevyhazujte starý prošívaný deky, udělejte z nich čoklidům, nebo kočičounům čuchací tankodrom? .
No a tak jsme ty první dny vyklízeli a vyklízeli a teď už můžeme spustit tu rekonstrukcí.
Vyklízení domku je nejen dřina,ale i zábava a dobrodrůžo.My jsme z domu vyvezli 17 kontejnerů odpadu.Našli jsme i konzervy UNRA,sádelníčky s přepuštěným máslem .Bývalá majitelka byla stará paní a nikdy nic nevyhodila.Vzpomínám na to ráda a s nostalgijí.
17!! Kontejnerů??? PROBOHA, tak to je výkon teda! Konzervy URNA mě teda rozebraly 😀 , ale jo já tomu rozumím, staří lidi to tak prostě měli – je v tom právě i ta válka, že se naučili zužitkovat a schraňovat všechno. A když je půda, sklep, prostor, kde se dají věci odsunout s tím, že se uvidí, zda se to bude někdy hodit, nebo ne….. a pak se zapomene, že to tam vůbec je… tak se to prostě nahromáždí. 🙂
Jo nás to vyklízení taky bavilo , to objevování skrytých pokladů.
My jsme bohužel nic hezkého nenašli, všechno jsme museli vyhodit. Odváželi jsme to sami na přívěsném vozíku do sběrného dvora a byla to hrůza. Nejlepší bylo linoleum položené přímo na hliněné podlaze, pod kterým bylo tak mokro, že tam spokojeně žili jacísi vlhkomilní živočichové.
Tak to je taky výborný, lino přímo na hlíně! Takže to jste si taky vyloženě mákli. Jo, když jde člověk do starýho domu, je to vždycky výzva. My taky teď budeme kupovat vozík a právě vytříděný tam budeme odvážet. Enemže nevíme jaksi kam, ta vesnička, jako že nikam v tomhle ohledu nepatří, jak jsem tak koukala zběžně do přilehlých měst.
Tady u nás byla výhoda, že paní byla opravdu sice stará, ale fakt všechno čistý, jen zaprášený, žádný hrůzy, jako když jsme vyklízeli chalupu, kde se fakt člověk bál , na co narazí. Tam jsme taky vyhodili úplně všechno.
Byla-li by stará vlna, hlásím se, využiju s dětma doma i ve škooole
Vlna kupodivu kachno nejni. Ta byla po mámě, což mě teda mrzí, udala jsem ji, to jo, ale mohla jsem ji dát Tobě.
Hele ale napadá mě – v souvislosti se školou – máme na chalupě ještě docela dost takovejch malejch květináčků hliněnejch – na tvoření – malování, lepení ubrousků a tak. vozili jsme to svýho času na psychiatrii dětskou do Motola. Necheš? Muselo by se to jen vymejt. Ale děti by si na to mohli fakt malovat, natírat je, polepovat…..