Bylo jasný, že ve středu pro odpolední fachu, která na nás čekala, nebude pro ohaříky úplně aktivní prostor.

Ne, že by měli být málo venku to ne. Venku budou dostatečně a v dostatečným prostoru, budou se moct rvát mezi sebou, zkoumat okolí, ale tý naší pozornosti tolik jako nebude. Není problém čutnout plyšouna, popřetahovat se o něj, ale je to jiný, než když si dáte výživnou procházku a během ní s ohaříky pracujete. Nejen hrajete, ale i pracujete. 

A tak, aby netrpěli nááhodou nějakou nedostatečností, vyrazila jsem si s nima na dlouhou ranní procházku tentokrát plánovaně. Vypadli jsme před šestou a vrátili se v sedm. Byla to sice „jen“  hodinová ranní procházka, ale byla naplněná činností, až po okraj. Zase to bylo takový příjemný ráno, kdy je chládek tak akorát k tomu, aby mohli ohařiska řádit a lítat. Někteří víc než by se dalo očekávat 🙂 . Protože Taliprtku popadl ranní ďasík a potřebovala tryskat. Což ovšem v jejím podání je jaksi tak v cca půlkilometrovým okruhu. Dobře, trochu přeháním, ale ne zas tak moc. Je to skutečně rádius, který je velmi, velmi…velmi….a ještě jednou velmi nadstandardní. Jen už je to teď o tom, že k tomu není navázán nějaký nadstandardní výlet 😀 . Ale i tak ve mně vždycky trošku hrkne jak ve starejch pendlovkách. Trochu prostoru jsem jí dala, vzhledem k tý poměrně brzký hodině, kdy ještě nikde nikdo nebyl – to víte, Pražácí! Ti chrápu do osmi 😀 . Ale pak už sem jí mírnila gestem i povelem „Klídek, Tali, klídek, jo?“ A ona mi i vyhověla. Dovedla jsem je k jedné z vysokých hald uvnitř sídláku a vytasila se s balonkama. Tady si mohli polítat  a potryskat dosytosti.

Po hravým úvodu, jsem to stočila do povelovýho aportování, kdy jsem je různě odkládala, aby se vystřídali a když jsem jim dostatečně protáhla mozek i tělo, pokračovali jsme bezbalonkově dál. Nechala jsem je pobíhat a sem-tam vydala nějaký povel a procvičili jsme si tak společnou chůzi u nohy, samostatnou chůzi u nohy, obraty jak na cvičáku a obíhačky laviček. Když jsme pak zabočili sídlákem doleva, začala se Tali sama od sebe občas hlásit. Což mě potěšilo. O to víc, že tomu předcházel moment, kdy jsem ji volala nadvakrát. Když přišla, tvářila se nadšeně, že poslechla, ale byla jsem nucená jí sdělit, že to bylo s urgencí a tak: „Prdlajs, madam. To nejni na odměnu.“ Což jí evidentně bylo motivací, aby se snažila sama od sebe. Nejen v duchu jsem se usmívala. 

Došli jsme na nároží k hodinám v kruhu. To jsou hodiny na sloupu, kolem je kruh na sezení a uvnitř záhon s kytkama. Tady hráváme na honěnou. A dneska jsem zkusila, ešivá by tady zase madáme nepochopila, že má jít okolo. Zná to kolem lavičky, zná to kolem stromu, lampy. Ale oběhnout větší prostor – s výjimkou výtahový šachty, kde stejně jinou možnost nemá, to jí prostě nejde. U hřiště to pořád nepřichází v úvahu, to je zázrak, když se rozeběhne a neskončí pak někde úplně jinde 😀 . Tady by to mohlo vyjít. A tak jsem to zkusila. „Jooooo, výýýbornáááá!“ jásala jsem, poté, co se jí to v hlavě řádně pospojovalo. Radovaly jsme se spolu a Rumoušek si čmuchal vedle. Tak ešče jednou?? „Joooooo, výýýbornáá!“ A znovu výborná a ešče jednou výborná. To už se k nám pak přidal i Rumoušek a dali jsme si stíhačku. Jak víte, je to vždycky adrenalin, když jsou na mě dva a opět jsem se málem vypleskla na zem. Svou akrobatickou rozcvičkou jsem pobavila dámu, která mířila na tramvaj. Tak aspoň má hnedle lepší ráno, ne? 

Poté došlo opět na cvičákování, protože se k nám blížil kočárek doprovázeným yorkem na volno. Soudila jsem, že se pravděpodobně jedná o nebojsu a využila jsem toho, jako výcvikový pomůcky. Střihli jsme si chůzi u nohy bez vodítka při míjení psa. Krása, krása. Pěkně jim to šlo. Než jsme došli k obřímu balvanu, zahráli jsme si na tukany. Což je to přivolání s ťuknutím do dlaně. Nechala jsem je vždycky poodběhnout a zavolala na ně a utíkala do kšá. Když dobíhali, zastavila jsem se a nastavila každýmu jednu dlaň, aby muhli ťuknout. Pak už jsem ani nevolala, vždycky počkala, až se vzdálí a vypálila v tichosti na druhou stranu 😀 . Můžu si tak sama za to, že mám z radostnýho dopadnutí zdrápanou levou ruku, kde ťukala Taliprtka. U balvanu jsme si pak na něm procvičili  polohy (je skutečně veliký, i pro Taliprtku, takže lehni ze sedni a zpátky tam jde dobře) . A to už jsme mířili zase k nám domů.

Ještě než jsme došli k silnici využila jsem těch momentů, kdy se Tali (k mojí nezměrný radosti) občas sama přištrachala za mnou. Udělala jsem na ní dycinky filutu a hodila jsem hravej postoj. A když souhlasně rozmáchala ocásek, a nastavila šňupák, fůkla jsem jí do gezichtu. Radostně mě přepadla a přidala dalších pár škrábanců na ruku. Tlemily jsme se obě. Pak se přidal i Rumoušek, páč chtěl taky fůkat do gezichtu a jako odvetu mi osliznul ten můj 😀 😀 . Bylo tedy zbytečné si ráno na hubu malovat obličej. Páč v tu ránu zmizel 😀 😀 

Spořádaně jsme přešli silnici a ještě zamířili do okolí našeho domu. Prozkoumali jsme louku a pak přišla velkohonička s Gracy, s kterou jsme se seznámili tuhle. Přišla se ke mně přišmajchlovat, jak kdyby jí doma sto let nedrbali. Vyjádřila jsem jí velikou účast, a drbala ji na zadeli. K její nezměrný radosti 😀 . Hááájtra jedna nevděčná, smály jsme se s paničkou.  No a pak už jen párkrát sprint kolem zábradlí  a úprk na podestu. Vzhledem k tomu, jak odpadli na pelíšky, můžu mít pak odpoledne čistý svědomí, říkala jsem si, když jsem poté odcházela do prasé.