Že je Tali darebák, zločinec a lump, to se ví. Tak jako obecně.
Tentokrát se vyprofilovala jako zlodějka. A nevim, ešivá ten pán z domku v Kyšicích, kde parkováváme nám to nedá k úhradě. 😀 Snad ne, páč on naše ohaře oblibuje, tak to bude doufám cajk. Stejně jako byla cajk tahle procházka.
Bylo v tu středu hezky chladno a tak jsem Brtnikoj navrhla, ešivá nechce pro dnešek venčit tak jako u nás v polích. Když dřív se mu nikam jezdit za venčením nechtělo. Rezolutně to odmítl, že polí má dost. “A jejda?? To je mi otočka.” napadlo mě v duchu. Ale moc příjemná otočka. Takže jsem to pochopitelně kvitovala. Vypustili jsme ohaříky z bytu, pana Emila Broučka z jeho garage a jelo se.
Protože bylo chladno navrhla jsem, že to dneska nemusíme brát otočeným směrem a půjdem tak, jako obvykle, páč nejni nutný, aby se čoklidi hned naložili do vody. Šli jsme si pohodou a bez dohadů, Tali se občas přištrachala dobrovolně sama od sebe, občas se koplo nebo čutlo do balonku a my nakonec dokonce vytáhli bundy, který jsme měli v batůžku, jak hezky chladno bylo.
Protože nám oběma kručelo v břiše hlady, bylo jasný, že tentokrát hospodu U Netopejra rozhodně nemineme. Otázkou jen bylo, zda si dát trošku matýsků, tak jako na záchranu a večeři samotnou si dát pak nahoře v Kyšicích?? Ovšem jelení kýta se šípkovou, která byla na jídeláku zcela jasně rozhodla 😀 . Večeřet se bude tady. Všichni byli venku, tak jsme měli pro sebe celou hospůdku. Tali chtěla mít pro sebe tedy i kuchyň, ale to jsem jí osvětlila, že teda neklapne. Tak chtěla aspoň adoptovat slečnu servírku.
Bože ten jelen, to byla dobrota!! V rámci odtučnění mé maličkosti, jsem si nechala jen dva bramoborový knedlíčky a zbývající tři přesunula k Brtnikovi. Masa bylo tolik, že jsem se mohla v pohodě podělit s ohaříkama, který pochopitelně byli nadšení. Ohař a jelen, že jo 😀 😀 😀 . Ne fakt pan kuchař teda umí, musela jsem mu vyseknout poklonu.
Při zpáteční cestě si ohaříci na chvíli vyžádali balonky do voděnky, aby si mohli zařádit. Ale vzhledem k počasí to nebyla tak velká potřeba, jako předchozího dne, kdy jsme u vody vydrželi značně dlouho. Kousek nad brodem jsme pak skorem došli paní s bíglem. To skorem je důležitý slovo. Páč minulý týden jsme byli právě u brodu, když se z kopřiv na druhým břehu vynořil tažnej pár. Tedy pes táhl, majitelka byla tažena. A patřil k tomu značnej slovní průjem ve stylu: Netahej Broku, neboj se Broku, pejskové tady byli první Broku, netahej Broku, nemůžeme tam jít Broku, nech bejt pejsky, nemůžeš tam Broku, pejskové tady byli první Broku, pejskové nejdou pryč Broku, netahej Broku, dneska teda nemůžeš do vodičky Broku…………..” atd. atd. a paní se snažila odsmýkat chrčícího bígla co nejdřív od nás. Z tohoto slovního průjmu zjevně vyplývalo několik skutečností, krom toho, že majitelka smýkána psem si s ním evidentně nevěděla moc rady, nám taky hlavně chtěla dát najevo, že za NORMÁLNÍCH okolností, by oni šli k vodě, ale jsme tam holt my a tak voni chudáci k tý vodě kvůli nám nepůjdou. Podotýkám, že za á si naši psi nikoho nevšímali, ani oné paní, ani jejího zapřaženýho bígla a místa kolem nás byl dostatek, takže jim nic z mého pohledu nebránilo si do tý vody – kterou navíc museli z druhého břehu překročit 😀 – vlézt taky.
Každopádně, když jsem je teď před námi zaregistrovala, zastavila jsem oba ohaříky a přivolala je k sobě, abychom dali paní náskok a nemusela štrézovat a hnát sebe a psa. Se přiznám, že se mi taky nechtěl poslouchat velmi hlasitý monolog na téma Bročku netahej, Bročku nechoď tam, Bročku musíme honem, protože támhle jsou psi a jdou po tý stejný cestě jako my. Monolog který ovšem není ani tak směřovaný ku psu, kterýmu je to stejně šumák, páč paní má na háku, ale k nám, jako výtka, že se taky vyskytujem. (To nemyslím nějak ublíženecky, to opravdu vyplývalo z těch výkřiků, které se z ní minule linuly) . Nastalé přestávky jsem využila k procvičení poloh u nohy, aby pro dnešní den i poslušnosti cvičící bylo učiněno za dost, když už jsme se tak flákali. Když jsem zvedla oči, paní s Bročkem tam nebyla. Asi vysublimovala, nebo nevim. Musela kopnout značně do vrtule, protože jinak bychom jí na tý stoupající cestě prostě viděli.
Došli jsme do Kyšic a k autu. A……………zde právě se z docentky Talířové stala kradařka 🙂 Z jedné zahrady přečuhujou přes plot větve jabloně. Větve jsou nízko a jablíček spoustu. To je něco pro ohařici, zvyklou trhat si ovoce na zahradě vlastníma silama. Došla pod větev a koukla na mě a máchala ocáskem. Jsem jen tak zvedla obočí a čekala, co bude. Brtnik s Rumíčkem už byli tou dobou nasáčkovaní v autě a čekali, až se nalodíme. Chtěla jsem ale Tali dopřát to, co jí napadlo. Utrhla si jedno pidijablíčko. Chroupla a zaksichtila se. “No, jo. Nejsou ešče zralý Taliprde, víš?” sdělila jsem jí. Začala propátrávat větev nad sebou a zjistila, že “Tam sou ale vjetčí!” Bohužel visely tak, že i když ze sebe udělala impalu kříženou s klokanem, nepodařilo se jí žádný jablíčko utrhnout. “Mohla bys mi, sim Tě, utrhnout jedno?” čučela na mě s jazykem na vestě. “Hele, to že kradeš ty, je sice pěkný, ale já krást nebudu. ” “Aspoň jedno.” hodila okem. “Ne, stejně nejsou ešče zralý!” odpověděla jsem jí. “Tak víš, co? Trhni si, já si to uškubnu sama!” zkusila to několikrát znovu a pak zajásala . Na vedlejší větvi našla taky jedno větší jablíčko. Dvakrát-třikrát si poskočila a podařilo se jí ho utrhnout. Vítězně se na mě podívala a chroupla. V tu ránu bylo po vítězství. Opět se zaxichtila “Co to je za hnus?” , stáhlo jí to koutky. “No dyk sem Ti to řikala, že nejsou zralý!” upozornila jsem jí. Nechtěla tomu věřit, znovu sebrala jablko a chroustla. “Ble.” pustila jablko a to se odkutálelo do silnice. Ví už, že tam nesmí, takže se sice rozeběhla, ale hned se u obrubníku zastavila (k mojí velký radosti teda). “Hapalo!” koukala vyčítavě na mě. “Achbožepsí.” vzdychla jsem si tiše a šla sebrat tu nechutnou voslintaninu. Zkusila to potřetí a naposled. “Žiš to je fakt hnusnýýý.” zakřenila se a flusla rozpůlený jablko na zem. “No, dyk Ti to řikám už po stý, že nejsou zralý, tak pudem? Hop, do auta. ” Poslušně se nalodila a mohlo se jet.
Na kávičku a tam na zahrádce, kde tou dobou skoro nikdo nebyl jsem si s ní střihla další premiéru. Ešče nikdá nebyla v pohostinství bez vodítka, protože jí člověk furt jistil. Lehla si poslušně vedle stolku a nezvedla se dokonce, ani když se ke stolku vracel Brtnik s kávičkou. Tak to bylo zase další takový příjemný odpolední venčení.
Je možné, že psí kluk lépe vychází s holkama a psí holka obráceně? Je rozdíl mezi výmarkou a maďarkou?
No jasně, že psí kluk vyjde líp s holkama a opačně, páč tam nejni ta konkurence. Není s kým poměřovat své ego, když to řeknu kulantně. Psí holky zase vědí, že si psí kluky pěkně můžou scitýrovat a manipulovat s nima a nic jim nehrozí. Když zkusí zcitýrovat fenku, která jí na to nepřistoupí, může dostat velmi tvrdě na budku.
Rozdíl mezi výmarkou a maďarkou je taky a to výrazný, obě plemena jsou sice ohaři, ale výmar je tvrďák – je to germánský plemeno a jsou opravdu výrazně tvrdší než maďar, však taky dokázal tvrdě ohlídat myslivnu. Maďaři jsou výrazně měkčí v povaze, jsou to velmi citlivý psi, klauni a tak trochu sucháči. Ne, že by výmar nebyl citlivý, klan a sucháč, to je taky, ale u toho maďara je to hozený jinak. Taky, co jsem se setkala, tak často se u výmarů objevuje určitý vyhraněný vztah k ostatním psům – pochopitelně stejného pohlaví.
Jakápak kradařka, docentka ví, že co přečuhuje za plot paří majiteli pozemku nad kterým ovoce visí. Tyhle zatím šťovíkový jabka jsou vlastně obecní a tím pádem i Talinky. 🙂 🙂
🙂 ono je tak šééécko jako Talinky, resp. se o to snaží. Od hraček až po odpadky u popelnic. Čekala jsem, ešivá se následně zase k jablíčkům pohrne, ale nic, prej si počká, až nebudou hnusný 😀
jelena zavidim, to muselo byt posusnanicko a kradarka taliprdova fakt pobavila, sem si to zive predstavovala cely a fakt se tu smeju, stesti, ze kafe je jeste moc teply 😀
No vidiš! Kafe si udělám! Dík za nápad 🙂 . Jelen byl výbornej, teď jsem tam měla kančí řízečky se šťouchanejma bramborama………ooooojejdá to bylo. Tali byla roztomilá, jak se tvářila 🙂