Dělali jsme sena. Jak se říkávalo 😀 . Neboli minule byla ta senoseč, tetkon se to shrabovalo.

A ten nerf, ešivá to uschne! A to i proto, že letos konečně byl po letech někdo, kdo měl o seno zájem. Svýho času si to kosil nějaký pán z vedlejší vesnice, pak soused Láďa se svým kamarádem Pavlem a pak, jak jim ubývalo zvířectva, vystačili s vlastním. Takže jsme nastoupili my a křoviňák. A já sháněla, obvolávala koňáky v okolí, leč neuspěla jsem, protože je to seno volný a fšicí chtějí jen přijet, naložit kotouč a fertig. A to i v době, kdy o seno byla taková nouze, že se kradlo. A tak jsem byla ráda, když se našel odběr – kolegyně v práci u mě a shodou okolností kolega v práci u Brtnika – obojí pro morčata.

V pátek jsme zjistili, že nás zachránil náš „soused“ Láďa (ty uvožofky jsou tam proto, že soused nejbližší je v cca kilometrový vzdálenosti ) , který v týdnu seno obrátil -a to hned dvakrát – a srovnal ho do řádků. Tím pádem se jednak zjednodušila manipulace se senem, neb to je jiný kafe při hrabání, když je to v řádcích a ne v celým prostoru a druhak zachránil to seno samotný, protože sice původně zmoklo, ale tím dvojím obrácením se zadařilo, že krásně přes sobotu doschlo.  A zatímco seno schlo, věnovala jsem se kůchni a výrobě plněných paprik. Což je výborný jídlo, jen to vyžaduje krapítek času. Hlavně tady na chalupě, kdy občas šťáva v életrickým vedení nemá takovou sílu, aby utáhla víc jak jednu plotýnku, natož k tomu ještě třeba remosku. Čas, kdy jsem měla technologické přestávky, jsem využila na blbnutí s ohaříkama.

Lítaly talíře – lítací, ne že by doma byla Itálie 😀 😀 . Ale bylo příhodný počasí, tak jsme si mohli zablbnout pořádně. A tentokrát se mi podařilo to luxusně úplně celý od prvního do posledního momentu nastavit tak, aby to byla Tali, kdo se bude hrnout sám od sebe do akce a nabízet mi ten talíř, ať se přetahujem a ať jí ho házím.  To si dycinky připadám jako kýnologickej král, když se mi podaří ji takhle excelentě naštelovat 🙂 a funguje to celou dobu . Závěr házení patřil tomu, že si talíř docentka Talířová 3x ulovila přímo ve vzduchu a byla nejblaženější Blažena. Rumouška jsem potrápila dokonalejma šméčkama. Moc dobře ví, že si má hlídat, aby nepřišlo právě šméčko a teď  se mi ho několikrát podařilo dokonale zblbnout a vždycky vypálil na opačnou stranu, než měl. 

S jazykama na vestě pak po ukončení hry napochodovali na zahradu a Tali chodila důležitě zahradou a vokazovala celýmu světu ten úlovek. Rumouš plesknul talířem o zem a šel se nalábat vody. Já šla zpátky ke kaserólům, napěchovat, zamíchat, přecedit a dát zas vařit a šup zpátky na louku. A to si tetkon holenkové dáme trochu poslušnosti. A aby nám to lépe odsejpalo vezmem s sebou misku s masem z políftky. Odpochodovali jsme si pochodovací sestavičku a šlo se na odkládání a přivolávání. Bože to se jedna nachodí. Odvést ohaříky na konec louky a překráčet na druhej, písknout a utíkat a když ohaříci doběhnou, tak zacejc vopačně… hotovejch sto letních kilometrůch jsem nachodila.  A naběhala.

A co teprvá potom, když jsem do hry přihodila překážky. Dala jsem je tentokrát hodně od sebe, aby to bylo pro Taliprtku trochu složitější. No a složitější to bylo především pro mě. Páč to odložíte jednoho, druhýho si připravíte na start. Odpochodujete mezi překážky, vydáte povel ku skákání a běžíte k tý vzdálenější a voláte hophophooooop a vedete psa zase k tý první. Odměníte nadšeně dotyčného cvičence, odložíte ho a zatímco von si odpočívá, vy si naštelujete na start toho druhýho, zase odpochodujete doprostřed překážek a to celý dokola, dokola a ešče zase víckrát dokola. Ale pěkně nám to všem třem šlo a já si suprově zaběhala 😀 .No jo, když má člověk čokle dva, musí máknout za dva :D.

A pak jsem šla makat na tu louku. Hele, a bavčilo mě to zase moc. Stejně jako to sekání. Lehký dřevěný hrábě a byla jsem za selku 😀 . Když si člověk udělá nějakej rytmus a má správnej grif, který se mi vybavil ještě z dob, kdy jsem chodila ke koním a sušilo se seno, tak to parádně odsejpá. A je to taky výborný na protažení těla. Jdete si tak prostorem a jen kmitáte hráběma. A…… a…….. ohaříci choděj kolem vás. To na tom bylo báječný. Že celou tu dobu, co jsme shrabovali, jsme se o ně co? Nestaralííííí. Nebo takhle – pochopitelně, že to není o tom, že nemáte přehled, kde máte čokle. Ale nemusíte je prostě vůbec volat. Protože tam prostě jsou s váma. Oba s čumesi u země a zkoumali důkladně celý prostor. Ať už seno v řádcích, nebo kupky, nebo plochu, která už byla shrabaná. Šécko to bylo velezajímací. Jediným problémem bylo, když se  některej z nich – a to hlavně Rumoušek – nasádlil k vám a chtěl zkoumat zrovinka to seno, co se shrabovalo. To se to potom blbě shrabuje. Takže se tu a tam jeden z nás ohradil, že  „Rumouši, ty jo nemotej se, běž si zkoumat někam jinam.“ To byla ta první fáze. V tý druhý už se pak ozývalo „Uuuuuhníííí ty jo, uuuuhni sakra!“ občas se přidalo nekompromistní „Padej už!“

Kupky postupně přibývaly a kolem nás byla nádherná vůně čerstvýho sena. Je mi jasný, že pro alergika, či astmatika to zrovna nic nádhernýho není, ale pro mě naščestí jo. Je to čistá vůně léta, sluníčka a čistýho vzduchu. A i když pracujete, tak v podstatě relaxujete. Když jsme měli za sebou tu největší část louky, přijelo ke kapličce malý červený autíčko. Áha, první zájemci o seno jsou tu. Moje kolegyně se svým manželem si přijeli pro pár pytlů voňavýho sena pro jejich Bertičku – bezsrsté morče. Aaaaa to se nám Rumoušek rozradostnil. Miluje návštěvy a obzvláště pak ty, který něco přivezooou. A Monika jim přivezla – žužlací kostéčky. Talinku Brtnik chvíli držel, aby je nepřepadli oba ohaříci najednou a hlavně, aby je Tali nevyděsila. Ale Monika je naštěstí zná z vyprávění a fotek. Rumoušek se do Moniky okamžitě zamiloval a kdyby mohl, usedne jí za krk. Přesně jeho typ – malá, drobná osůbka psům nakloněná. Mrzelo ho jen, že jsem mu nedovolila udělat prohlídku v jejich autě. To ho totiž taky velmi zaujalo. Tali u Brtnika ječela, jak když jí vyoperovává střeva bez  narkózy a když jí pustil, přiřítila se jak tsunami. Kupodivu návštěva to přežila. Nacpali jsme pytle a šlo se na zahradu a na kávičku. Zahrada se líbila a kávička chutnala. Ve stínu bylo příjemně, já si dokonce přes šaty přehodila mikču, jak  pak pofukovalo.

Ještě, než Monika s manželem odjeli, doporučili jsme jim zajet si do Žatce do „naší“ cukrárny. Ostatně Monice jsem o ní v práci už před časem vyprávěla. Je to od nás kousek a oni jsou oba cestovatelé-výletníci, tak tam nadšeně zamířili. A jak mi pak v pondělí Monika vyprávěla, skvěle si to tam užili a prošli se tam. My se vrátili k hrabání a vytváření kupek. Nakonec jsme jich vytvořili celých 22! A protože počasí přálo, mohl si je druhý den v pondělí odvézt pěkně všechny domů zase Brtníkův kolega. My jsme se pak už po zbytek neděle spíš tak jako zaslouženě flákali a užívali si pohodičku spokojený s tím, že letos to seno nepřijde vniveč.