Nebudu to o něčem světoborným, páč se jedná jen o jedno večerní a jedno krátký ranní venčení. Ale….
Ale pro mě to pořád světoborný je a asi navždycky i bude, po tý době, co jsme si na tohle museli počkat. A i proto, že se pořád najdou dny, kdy z ní lezete po zdi. Já jsem ve čtvrtek jela na důležitou návštěvu za kamarádkou a tak bylo venčení a nakupování čistě jen na Brtnikovi. V plánu bylo, že vezme ohaříky jen na civilizační procházku, když se vylítali ve středu pořádně do mrtva, pro jednou se nezblázněj, když to budou mít o trošku kratší. A pak skočí na nákup. Nakonec ale ohaříci vůbec “ošizení” nebyli, protože když se vrátil z nákupu, rozhodl se dojít na pole nasbírat ořechy. Je ten správnej čas, aby započal s výrobou ořechovice.
Já se vrátila skorem před osmou až, hodila do sebe večeři a šla trošku blbnout s ohaříkama dozadu do pokoje. Byla dobrá konstelace a tak jsem zkusila, jak se Tali postaví k hledání skořice. A dobrý – můžu jí pochválit, holku šikovnou. Šlo jí to – sice jen v jedný místnosti, ale šlo jí to. Stejně jako Rumíčkovi, se kterým se střídali při hledání i při cvičení. Skoro nakonec jsem vytáhla bedýnku, do který se strkají ty kostičky a první šel Rumíček. Je u něj překvapující, že je u tohodle takovej zbrklík. Jinak rozvážnej pán, kterej na ten systém přišel mnohem rychleji, než tehdy Ešus, má prostě potíž tam tu kostičku tou svou mokrou kušnou umístit tak, aby mu nevypadávala. Tu první zvládlnul dobře a rychle, ale se třetí se nějakou dobu mordoval.
Taliprtka ležela odložená pod oknem a pozorovala to. A já na ní zase pozorovala vzrůstající nervozitu. “Jak to, že mu to tak dlouho trvá?” měla bublinu nad hlavou. “Co tam s tim proboha může dělat?” vynořila se vedle ní druhá bublina a čelo se zkrabatilo. Nakonec to nevydržela a šla se podívat 😀 . I to vypadalo nakonec, že mu tu kostéčku sebere a půjde jí tam strčit sama. “No to se kapek mírni, frajerko, tvůj čas ešče nepřišel.” doporučila jsem jí a odeslala zpátky na místo.
Rumíčkovi se nakonec zadařilo tam kostičku, tou dobou už fakt maximalisticky voslizlou, umístit a mohl si vybrat svou velkoodměnu. Pak přišla na řadu Taliprtka a protože pánbůh – a to i ten psí – trestá do tří minut, byla na tom Taliprtka v podstatě stejně jako on, s tím rozdílem ovšem, že ona neumísťuje kostičky do patřičnýho otvoru, ale do krabice bez toho deklíku s otvorama. Protože kdyby to měla dělat jako Rumajzlík, tak to bychom tam jinak seděli asi ešče tetkon všicí tři. Takhle měla potíže se trefit čistě jen do bedýnky a nakonec netrpělivě funěla nad tím, že jí to odskakuje do pryč pořád a odměna nikde. “Nooo jo, to máš z toho, že se druhýmu posmíváš!” sdělila jsem jí. Ale i ona nakonec všechny tři kostéčky nacpala dovnitř a za odměnu si oba dali čuchání v krabicích. Rumíček mezi velkou vrstvou korkových zátek a Tali v krabici s drobnejma hračkama.
Pak už jsem si ulovila čas pro sebe a rodinu a šla pověsit prádlo a jiný náležitost. Posledním bodem večerního programu byla právě ta vycházka. A nešli jsme na ni zase sami. Tali rozhodla, že pan Sobík půjde dneska večer zase s námi 😀 . Stejně jako minule mi to uďálo obří radost. Tak velkou, že jí člověk i odpustí, že si našla v křoví půl pecnu chleba. Husa jedna nenažraná. Každopádně sobíka vyvláčela ven, tam se postavila do prostoru a jala se důležitě rozhlížet. Pak přešla do křižovatky chodníků, kde měla největší rozhled a tam setrvala značnou dobu. Stála a jen se jako na tenise rozhlížela na levou a pravou stranu. Důležitější, než tečka za větou 😀 . Já jen stála a čekala, až si Rumoušek oběhá, co potřebuje a odepíše na veškeré vzkazy, co se objevily od doby cca 19:00, kdy se vrátili domů. Za tu dobu jich přibylo pravděpodobně velké množství, protože to vypadalo, že se upodepisuje a tím pádem vysuší dočista do sucha 😀 .
Pak jsme se konečně mohli hnout dál a Tali stále důležitě kráčela vpřed s hlavou vztyčenou, aby celej svět viděl toho pana Sobíka. Byla tak důležitá, že ani čůrat nepotřebovala. Až za dalším barákem třískla se Sobíkem o sem a šla se vypustit. Zároveň s vypuštěním došlo pravděpodobně k tomu, že byla též vypuštěna myšlénka, že budeme venčit pana Sobíka. Ten byl zapomenut a nahradila ho myšlénka nenažranosti. Páč ten její tmavej knoflik na konci šńupáku detekoval kdesi v prostoru atom vůně z chleba a madáme se za ním vydala s neochvějnou přesností. Byla o krapítek rychlejší než já, takže vzala pecen do huby a následovalo moje tiché-syčivé – “ThaalyyjeeE!” To zapůsobilo jako páčidlo na čelisti a pecen se octl na zemi. Jeho pád jsem doplnila o informaci, co si myslím o ní a jejích předcích a šlo se dál.
Sobíka si vzal s radostí na starosti Rumoušek a hopíkal si ščastně prostorem a točil milým Sobem nad hlavou. Nakonec s ním třísknul o zem taky a šel si zase s někým dopisovat. Takže to zbylo na mě. Ale jen na chvíli, jen co jsme prozkoumali louku, kam jsme si ještě zašli, protože jsem si řekla, že je ještě brzo. Ohaříci prošmejdili louku, obešli jsme hřiště a zamířilo se domů. Tali se zjevila u mě a tak jsem jí při chůzi zlobila Sobíkem, kterej jí unikal. Ovšem šelma je šelma a pes přece je šelma, že jo. A ta nemá problém ulovit býložravce. A tím pan Sobík jistě je. Takže došlo k tom, že milá šelma se odrazila a vystřelila se do vzduchu a v něm secvakla tu svou ocelovou past, co má místo čelistí. Krom Sobíka v ní uvízla i moje ruka. V ten moment se z mých očí stala fontána, která do vzduchu vytryskla mocný proud slzí a zároveň v ten samý okamžik změnil pan Sobík majitelku. Ta – ščastná jak blecha odrotovala – mezitím co jsem se snažila oživovat svou umrtvělou ruku – asi třistadvacet koleček a já následně dospěla k názoru, že “Dosť bolo venčenia a ide se dom! “:D . I přes to, že se ze mě tedy stal v závěru invalida, to bylo fajn.
A následujícího rána to taky bylo fajn. Na dlouhou prochajdu je vytáhnul ráno páník, takže já plánovala, že s nima fakt tentokrát jen čistě vyskočím ven na vyčůrání, než vypadnu do práce. Johohoooo. Sliby-chyby :D. Enemže bylo tak hezky a příjemně. A potkali jsme nejdřív Maximusa goldena a tak bylo velkodružení a velkonadávání,tak jak Max vždycky očekává. A pokud mu Tali nevynadá, odchází za pana Smuténku a pořád se ohlíží, ešivá přece jen ta dryjáčnice nepřilítne a nezařve mu do hlavy. Tentokrát to vyšperkovala a hópla mu rovnou při tom řvaní i na záda. Tak to si myslím, že měl milej Maximus hnedle fakt lepší ráno. 😀 . Nicméně odcházel spokojenej, že svět je tam, kde má být. Stejně tak Rumoušek, kterej toho vždycky využije k družení s jeho paničkou, kterou velmi oblibuje a musí jí to vždycky asi stotisíckrát říct a dát ji k tomu min. jednu až 27 hubiček.
Obešli jsme tedy jen krátkou trasu a měla jsem fakt v plánu jít hned domů, ale…. jak říkám, bylo tak příjemně a hezky…. tak jen ještě na louku načíhneme…. 😀 …. Ledva jsem tam vkročila, ozvalo se mi za zády funění a dusot. Trochu ve mně hrklo, protože jsem nevěděla, komu dusot patří. Zjistila jsem to vzápětí, páč to už mě přepadnul Bedřich. Bedřich Strakatý Bláznivý 😀 Je to děsněj pošuk a moc milej péf. Rumoušek na něj malinkatě žárlí občas a tak mu vždycky říkám, ať se na to vykašle. A ať nechá Tali, ať si s ním může hrát. No hrát…… lítali tam oba dva jako paka. Velká flekatá čmouha a za ní malá strakatá čmouha . No můžete pak jít domů a zkazit jim to? Ne, fakt nemůžete 😀 Nechala jsem je, ať si kroužej a věnovala jsem se Rumíčkovi, kterej běhal osmičky mezi stromama. Tali se pak odpojila od Bedřicha a letěla směr ten její blbej panelák!! Pískla jsem a………….. ona dolítla na konec zelenýho plácku, otočila to a valila poslušně zpátky. To mi udělala velkou radost, to si asi domyslíte i bez toho, že to napíšu 😀 . Dolítla za námi, jazyk na vestě pěnu ne u huby, ale až na zádech a s vytlemeným výrazem. Musela jsem se smát, fakt vypadala naprosto dementně . Pochválila jsem jí, odměnila a nakonec jsme spolu zkusily ty osmičky kolem stromů taky. ……….. takže je vám všem asi jasný, že jen na otočku na vyčůrání to nebylo. Ale když bylo tak fajn!
Dnes večer jsem v Praze viděla pět psů na ulici. Všichni byli spojení se svým člověkem krátkým vodítkem. Nikdo se nedružil. Nikdo si nehrál. Nikomu nenechali volnou tlap.ku.
Za krk cloumali psem, který měl samostatnou myšlenku. Všichni psi byli vlastně strašně sami.
To, co popisujete Vy, je vzácnost veliká.
Moc přeji Vaší smečce spoustu společného času.
🙂 no snažíme se, snažíme. Aby byli ohaříci správní čoklidi. Páč čoklid má pak velkou svobodu. A nejen to, rozumí světu ve kterým žije. A člověk samotný s ním pak taky líp komunikuje. Neumím si právě představit to podivný spojení člověka a psa, který vídávám venku. Kdy je člověk kolikrát spíš zpruzelej, že musí ven se psem, cloume s ním, nenechá ho pořádně vyvenčit a tak. Je možný, že doma pak si spolu rozumí, co já vím, ale pro mě je čas se psem strávený venku stejně důležitý, jako ten doma. Ba možná ještě vlastně víc, venku se snažím – když je pes vychovaný – aby to byla procházka co nejvíc po psím. Určitě bych se tak nemordovala, kdybych Tali nechtěla dopřát to, co všem svým ostatním psům. Kdyby trávila život na vodítku, měla bych to jednodušší a bez nervíků 😀 . Ale nebudovala by se vzájemná důvěra a soudržnost, který jsou pro mě důležitý moc.