Už jsem několikrát psala, že Rumíckovi se stále daří odolávat, tzv. podpantofláctví, který hrozí každému psu, jenž sdílí domácnost s fenou.

S Tali, která je pohrkaná a do všeho se bezohledně hrnoucí, by to pro něj byla úplně katastrofa. Jsem teda dost ráda, že si svou pozici velkýho, i když malýho, šéfa uhájil. Jasně jsou situace, kdy musí i on respektovat Tali, ale nešéfuje mu. Naopak. Přesně to bylo vidět teď v pátek, když jsme přijeli na chalupu. V rámci vybalování žrádelních zásob, jsem vyhodila před chalupu jednu z těch velkošišek s masem, co jsem pro ně koupila na pumpě ve vedlejší vesnici. Aby měli ráno k snídani. Pleskla jsem to tam a šla si po svejch, stejně jako ohaříci, který museli prošmejdit zahradu. Je fajn vědět , že Tali už je natolik vychovaná, že si toho všímat nebude. Až tak, že to byl naopak Rumoušek, kdo si toho všimnul. Bylo vedro a jeho to evidentně zaujalo jako zmrzka (což popravdě byl tak trochu i účel, proč jsem to tam hodila, že si na tom můžou zchladit organizovaně jazyky). Zmrzka, kterou si jemňoulince a přeopatrňoúčce blemtal. Byl unešen, co to má za vynikající a speciální majetek a rozhodně se nehodlal dělit.

Nic ve zlým, to ne. Jemu stačí jen – pokud opravdu chce – dát najevo postojem, že má madam zabrzdit a ona zabrzdí. Pokud by to nestihla ve svým svatým nadšení, páč by se třeba moc rychle přiřítila, jen by na ni huknul.  A i když se jindy snažím být spravedlivá, aby ani jeden nepřišel v něčem zkrátka, teď jsem tomu v rámci psí diplomacie a upevnění jeho postavení, dala volný průchod. A on si tak mohl užít pocitu důležitýho pána, kterej má něco, co nikdo na  světě ne. 

Ale nebojte, Tali nepřišla zkrátka, nejen že pak taky dostala možnost se ke “zmrzce” dostat, ale zase později, panovala v kůchni.