Lípou a psy.

To byste nevěřili, jak takový trhání lipových květů člověku dodá. Dodá co, tady dumám. No vlastně pohodu. Děsnej klídek a vnitřní pohodu. Jako dítě jsem se svou netrpělivou duší (tak jako ne, že by se moje duše stala trpělivou, to vůbec, ale něco se přece jen změnilo) naprosto nesnášela sběr čehokoliv. A to i sama pro sebe. Borůvky, maliny, třešně – vždycky jsem skákala jako blecha z místa na místo a hledala, kde se nejlíp a nejrychlejš napasu – nejlépe až k prasknutí.

Teď malinkatě odbočím, ale ne moc. Tuhle moji činnost svýho času neskutečně hatil Murphy. Hlavně při sběru borůvek. Vždycky si počkal, až najdu nejlepší plácek, nasáčkoval se mi tam a bleskurychle většinu vysbíral. Snažívala jsem se předstírat, že mám keřík s těma nejmenšíma a nejhnusnějšíma borůvkama, ale bylo mi to prt platný. Vždycky to vyčíhnul tak akorát a pak nastoupil jak černej chlupatej kombajn. Občas dělával i to, že borůvky neutrhul, jen je vyssál a zůstávaly po něm scucnutý černý placky. No nic, zpátky k lípě.

Poslední dva roky jsem neměla z květů naší krásný a mohutnějící lípy nic. Vždycky začala kvést mimo víkend a nebo do toho zapršelo. Až letos. Helejte, to je taková krásná vůně. Ona je celičká obsypaná a neskutečně voní celou loukou. A taky – k mojí radosti – na celou louku docela slušně bzučí. A protože jsem to kvetení nechtěla za žádnou cenu propásnout, odpískala jsem i návštěvu lesa a houbosběr. Páč kdyby se dalo do deště mám zase smolikof a to jsem nehodlala riskovat. 

A tak jsem sobotní dopoledne strávila sice s košíčkem v ruce, ale padaly do něj místo hub lipový květy. Taková pohodička!! Jste na louce, sluníčko svítí, fčelky Máji bzučej, lípa voní a……….. psi jsou kolem vás!! VO-BA!!! Voba, vopakuju, pro ty co neslyšej – že VOBA!!! Ono totiž se dá z většiny domácích prací, či prací kolem domu či zahrady udělat i cvičení a využít to kynologicky. Já jsem třeba naučila všechny naše ohaře a teď už snad i Taliprtku, že třeba při sekání trávy je dobrý se motat kolem mě. Proč? No páč jeden či jedna nikdá neví, kdy moje ruka – mám už na to grif- opustí madlo sekajdy, zajede do ledvinky, aby do prostoru vystřelila nějakou tu dobrůtku a ohaři si jí museli hledat v trávě. A to je děsně ba. Nebo třeba, že když mi pochodujou při sekání u nohy, dostane se jim za to taky odměny. Takže teď, když vezmu sekačku a zamířím na louku, mám už i s Taliprtkou velkou šanci na to, že se šmrdolí kolem a dává pozóra, aby vo něco nepřišla a přijde se xkrát za dobu sekání louky sama nahlásit a neprchá někam do kšá. Pokud by měla ty tendence, pouštím madlo, zhmotním se u ní a hlasem hromovým se opýtám, kam, že se to šine. No a sbírání lipových květů je technicky mnohem méně náročný, než sekání, takže tam si můžete dovolit víc. Střihnete si přivolání, sezení u nohy a tak jako podobně. Ale hlavně jsme si fakt hráli na to hledání dobrůtek.

S Tali jsem překvapivě, a vlastně proti všem svým vlastním úvahám a postupům, začala dělat něco, co jsem s žádným psem nedělala. A u ní, která je profibufet by mě nikdy nenapadlo to ani dělat, protože jsem se vždycky snažila vyhnout tomu, aby pes hledal samotný jídlo na zemi. Nikdy jsem žádnýmu psu za splnění povelu neodhazovala pamlsek. Hodně lidí při učení s klikrem dělá to, že pokud pes zaujme žádanou pozici, tak po kliknutí pamlsek kolikrát odhodí. Je to na jednu stranu logický – psa z tý pozice dostanete a on se pak do ní musí vracet. Já jsem vždycky natáhla ruku, aby se pes musel z pozice hnout. Nikdy, nikdy, niiikdýýýýýý jsem pamlsky neházela na zem. A už vůbec ne čokloj, kterej nedělá celej život nic jinýho, než že se snaží živit kdejakým humusem na zemi. S Tali je ale spoustu věci jaksi jinak a tak jako jsem s ní začala proti svýmu přesvědčení nakonec dělat ty pachový pseudočtverečky s oříškama, páč vono už je to tak nějak jedno, že jo, když je takový extraprase, tak jsem nějak – ani vlastně vůbec nevím jak, přišlo to úplně samo a bez mýho přičinění, či vědomí – začala občas při volným přivolání- takový to „Pocééém!“ , kdy pes nepředsedá – ten pamlsek odhazovat, vyhazovat, schovávat. A ano, dostavilo se to, že Tali tohle pochopitelně baví. 

No zpátky k lípě, sakra zase, už jsem opět sto km od tématu 😀 . Ale tak vysvětlit jsem to musela. Bylo to prostě moc příjemně terapeutický dopoledne, protože Tali fungovala na 100% úplně jako Rumíček. Já jsem si jen tak chodila pohodově kolem stromu a tu se zastavila, abych natrhala, tam jsem se natáhla na další větev. A při tom sosala tu úžasnou vůni. Nevím jak vy, ale já za vůní lipových květů vidím rovnou už ten stáčející se med. Nevím proč zrovna stáčející se, ale mám to tak. Je to vůně nejen opojná, ale taky silná a zdravá. A tak jsem se jí opájela.

A nebo jsem si hrála s ohaříkama, kdy jsem vždycky nečekaně zavolala jedno jméno a… přiběhli dva psi. Oba jsou asi Rumoušek a Talinka, bez rozdílu pohlaví a barvy kožíšku. ….. jakmile přiběhli, řekla jsem už opravdu to konkrétní jméno, aby dotyčnej vědíl, že ten pamlsek letí pro něj a frkla dobrůtku do trávy, ať si ji musí najít. A to stejný pro toho druhýho. Oba se pak vždycky nasáčkovali zpátky, že by jako ještě, a já je poslala zase do prostoru. Ať si jdou, a dělala jsem,že „tetkon na vás nemám momentálně čas, vy hajtry psí“ 😀 . Hajtry psí se odšmrdolily, aby ovšem byly nadále na příjmu. Stačilo zvolání :“Kdepak sou ty pejskové?“ a už sem to věděla, byli u mě. 

A tak jsem si užívala lípobraní a pejskohraní. Dokonalá terapie, kdy nemyslíte na běh věcí tohodle světa a jen si tak prostě užíváte. Vůně, čas, kterej teče pomalu jak ten stáčenej med a hodný psejky, který to s váma oba baví.