Strastiplná cesta domů

Nebojte, nebojte, nebude to žádnej citovej doják o tom, jak se jeden z ohaříků – kterej asi nejpravděpodobnějš, že jo? 😀 – ztratil a hledal svou cestu zpátky k nám přes půl města.

Ne, vůbec. Ta strastiplná cesta se týkala mojí maličkosti a můžou za to holubi. A teda s nima stejnou měrou i Taliprtka. Páč ta se teď usadila v pozici pracujícího ohaře a opět každýho holuba, ať se vyskytne kdekoliv a kdykoliv, musíme bedlivě sledovat, doprovázet a snažit se o jeho zvednutí do výše. Nejsem proti, zvláště v jejím případku, kdy utužení klasických ohařských vloh je víc než žádoucí, ale…………… jsem proti, když za ranní procházku jich potkáme dva bambilijouny a všechny musíme takhle zpracovat.  😀 😀 Neexistuje výjimka. No a tohle ráno, který bylo mimochodem jinak právě děsně supr, protože Tali byla zrovna za vzorovanou a výbornou a spolupracující, jsme jich právě ty dva bambilijouny potkali. A navíc ještě, aby to bylo úplně echt gold, to všechno do jednoho byli hřivnáči. A to jsou sekáči, který mají pro strach uděláno a zvednou se, až když je to opravdu nutný. A z jejich pohledu to moc nutný není 😀 takže se klidně producírujou sééém a táááám v jedný rovině a ten zadek prostě nezvednou. Skvělej pracovní matryjál pro zdokonalení ohařských vloh ku práci. Ovšem ne, když do tý práce směřujete právě vy.  A když jste si navíc už takhle tu ranní procházku důkladně natáhli.

Protože je krásně, sluníčko teprve vstává a svítí jen tak mile, je rosa, ptáci vyřvávaj a jinak skoro nikde nikdo není.  To pak úplně vyloženě láká hrát si s ohaříkama na louce s balonkama, čutat jim je, házet šméčka a taky trochu cvičit. Jen trochu, jen aby se neřeklo. Protože je krásně. A pak, když zjistíte, že už dávno bylo na čase jít domů a zamíříte tam, dostaví se komplikace v podobě těch babilijounů holubů. Ty bláho, to už zvostával rozum stát i Rumouškovi. Člověk by řekl, že se zvednou tak nějak nejednou fšicí, když tvořili jakousi pomyslnou linii a byli v ní posunováni Taliprtkou vpřed. Ale to ne, to ne. To se vždycky zvedl ten jeden konkrétní, který pochodoval pár cenťáků Tali před nosem a ti ostatní místo, aby byli solidární, tak dřepěli přízemně na zemi. Hajzlíci. Předávali si Tali jak štafetu a já se jí – logicky zcela marně – snažila přesvědčit o tom, že těch 325 už zvednutejch hřivnáčů je dostatečnej výkon. Že pracovala řádně a výborně a zaslouží odměnu. Prt, odměna teď byla vedlejší. Respektive ne, nebyla, protože odměnou jí byl každej další holub, kterej před ní pochodoval a když už ho to přestalo bavit, tak se konečně zvedl.

Byla jsem ráda, že si Tali tak nějak ve svým pracovním zaujetí nestačila všimnout, že ti co se už zvedli si zase sedli. Pár metrů za její zadnicí. Modlila jsem se, aby to fakt nezaregistrovala, páč to bychom se zasejc ubírali pěkně zpátky.  S posledním zvednutý holubem se ozvalo moje tiché jásání /čék nechce řvát jak na lesy a rušit to krásný ráno a spící sousedy, že jo/ a uuuuž sem ji nenápadně kýblovala domů a na podestu. Během cesty jsem ji fedrovala dobrůtkama, stejně jako Rumouška, s kterým jsme ten holubí mezičas vyplnili cvičením, aby nebyl škodnej.

No jako tentokrát jsem ten čas prokoučovala fakt natvrdo. Ale zase – řekla bych, že to nebyl ztracenej čas.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..