Tali: No řekla bych, že pánčička to takhle nějak vnímá, když…..
Rumíček: Když co jako?? Ty a velká holka? Tak jako rozměrově určitě, seš spíš jako stodola, než pes, ale jinak? Rozumem to fakt nevodpovídá!
T: Hele frajere, kdybych nebyla velká holka už, tak…
R: Tak co? Tak nechodíš na volno třebas? No, to by jednak bylo dost smutný, po tolika letech a druhak, kdyby pánčička neměla takovou nervovou soustavu jakou má, tak bys na volno nechodila nikdá, Ty chytrá.
T: Ty smetáku rezatej!!! Kdybych nebyla velká holka, tak by mě dneska ráno nevzala s sebou, když šla vylejt kýbl!
R: A co? Mě fčera večír vzala za tmy, když šla vylejt kýble dva! Za tmy, jo? Páč ví, že se na mě může spolehnout, ponivadž nebudu dělat lotroviny, jak Babinskej nějakej.
T: No ale na mě se taky mohla dneska spolehnout právě přece!! Přišli jsme z venku, vona koukla na hodiny, řekla, že práce neuteče a že to ešče stihneme. Když nebudu dělat krávoviny.
R: No páč si krááááva nebeskááá, řikala tudle.
T: NEDĚLALA SEM KRÁVOVINY!
R: Ooo, psí bože, jakej to sasrak!!! Asi dáme fšici na modleníčko, nebo co?
T: Ne, na modleníčko ne, ale mohnul bys uznat, že sem se vylepčila. Vůbec si mě nemusela fšímat a jen si zalejvat ty kopretiny tam. A pak!! Pak to přišlo!!
R: Nooo, to bude trhák asi nějakej, to sem zvědavej na to rozuzleníčko.
T: Dyk si tam byl!! Musel si to vidět!!
R: A co jako?? Přiletěli ufoni?
T: NE! Něco mnohem víc, mnohem víc!
R: Už sedim na zadku a střihám ušima samým napětím, páč já si nějak žádný výjimečnosti nefšimnul teda.
T: Tak ale já sem přece za váma přišla úplně sama, když pánčička dozalejvala. Úplně sama!! Nikdo mě nemusel volat, natož nahánět, ať du domu.
R: Noooo, to je vyloženě světovej sasrak tohleto. To ešče nikdo nikdá nedokázal, a měli by to zapsat do Gvínesovky. A dát to minimálně hned na první stránku, aby to nikdo nemohnul přehlídnout.
T: Ty seš ale takovej věčnej rypák rejpavej. Měli tě pomenovat Rejpal, místo Rumouše!
R: A co se tyjo jako cukáš? Dyk je to pravda? A navíc to nejni vůbec Tvoje zásluha. Páč já sem ešče nezapomněl ty kilometry, co sme v neděli s pánčičkou nachodili na chalupě v dešti, aby ses nám, ty chytrolínko jedna zneuznaná, naučila si nás hlídat. Asi tak trilijoun pokusů, než Ti to dokapalo do mozkovny. Že když si nás nebudeš hlídat zvostaneš venku zavřená na dešti sama. Předpokládám, že bez týhle názorný vokázky, vo čem je být s smečkou, bys rozhodně na tu podestu bez pobídky nevysvištěla. Páč to bys byla dávno někde v kšá, a že se jde domů by tě museli hlasitě informovat. A vono, ne že by se Ti to v makovi udrželo nafurt. Vo tom si dovolim pochybovat.
T: Ty si nedovoluj vůbec nic, vůbec, ale vůbec nic, nebo Ti urvu nohu a prokousnu ucho.
R: Pro pravdu se každej zlobí, co? Ty potrefená huso. Hůůůůůsooooooo!! Jehehééé, hůůůsooo!
T: Tak ale já Tě fakt zmastim, smetáčisko rezatý, provětrám Ti kožich, že Tě to bude mrzet.
R: To víš, že jo, poď serveme se, jo.
T: Jo!! A pořádně!! Sečtu Ti všechny ty Tvý přitroublý poznámky na mou adresu, však já Ti ešče vokážu!
Bozi! Fakt sem se nachlamaka:)
😀 to jsem ráda , po pravdě mám tyhle rozhovory, když mě napadnou moc ráda.
Ja je mam taky moc rada, protoze sou skvely a vtipny:)
Heh, to jsem ráda, že to nepřijde ftipný enem mě, jako autorce a není to tudíž samožerskej humor 🙂
když mě napadnou moc ráda.
počkééééééj já myslela, žes snědla bílýho hada a rozumíš řeči zvířat?!
Páč jako často mi to tak připadá.
Super
A Talinkooo, chápu Tě ty jseš prostě svá a nenecháš se sekýrovat, já to chápu holčičko a pánčička by taky měla, páč vona byla taky zmetek malej a ještě reď si občs dupne nožičkoj 😀
Hady nežéru, ale tím že to přijde samo, tak možná – ani o tom nevím- jim rozumím 😀 .Podvědomí pracuje 🙂
No jak já bych byla ščastná, kdybych ji právě sekýrovat nemusela, kdyby se chovala jako normální pes, sekýrovat nebude třeba, domluvíme se a ne, že ji furt budu muset dozorovat povelovat 🙂 páč jako, když si jde někdo čistě jen tam kam on chce, to by se ostatní museli podřizovat jemu.
I já se báječně bavím u Petřina “překladu” nonverbálních konverzace ohaříků. 🙂
A hada bych klidně spucla celého – rozumět pak kapku více němé tváři.
Můj krasavec inteligentní obrací oči v sloup a propracovává se k infarktu když mu tvrdím, že nerozumím a nevím co chce. Kecám, moc dobře vím. Oba jsme noční ptáci a co asi může chtít Veličenstvo hypnotizující ve dvě v noci vchodové dveře? Jasně, jako začasté rajzovat za tmy po schodech hore dole, otírat se o zábradlí a nasírat tak kocoura bydlícího nad náma. Když mi to jako stále nedochází a Texík s čumákem nalepeným na dveřích přidá i na hlase je mi ho až líto, jenže má smůlu. V mrazech totiž nahoře u půdy přespávali bezdomovci a tak se bojím pouštět ho i na ta krátká dobrodružstvím na chodbu a vysvětlit mu proč najednou nemůže neumím.
Joj, to jsem ženy a díftky ráda, že to čtenáře baví, páč tím pádem nejsem jako autorka jediná, koho to baví 😀 . Já bych taky ráda zvířatům rozuměla, ale… trochu se bojím, že by to byla nečekaná nálož , protože soužití zvířat s lidma je……řekněme to nadneseně – těžký
Ty lžeš panu Texíkovi??? Toooo je podlýýýý!! 🙂 Chudera malej. A nejde to, dělat mu u toho nenápadnej doprovod? Páč je mi jasný, že se o něj bojíš a stejně tak je mi jasný, že on by tak, ale tak moc nutně potřebovááááál!
Na prdel by potřebováááál, rozcapenec. Se snažím aby měl každý den tendlecten – enrichment tomu tuším říkají. Nové podněty a zážitky, ale nevím jestli lze vůbec vykompenzovat fakt, že je z něj kocour domácí a nemůže řádit venku. A tak obměňuju hračky (ze všech interaktivních má nejraději papírek na niti), stavím překážkové dráhy, přístřešky z dek a podsedáků, zvu na návštěvu JEHO oblíbené lidi, občas mu koupím živou myš (žádnou nezabil, pouštím je pak do parku), mimochodem, křeček zlatý byl po dva roky Texův největší kámoš. Také nosím Jeho Výsost po bytě, miluje pohledy na své teritorium z výšky, nebo vystěhuju hrnce ze spodního fochu linky, strčím tam krabici a nevidím rezavobílý kožuch několik hodin. Předevčírem jsem ho zavřela do pračky, čuměl jak puk. Enrichment, voe. 🙂 Akorát po těch schodech s ním lítat nemůžu a včera (když už nepomáhal ani mateřídouškový odvar s medem) jsem ho odnesla na veterinu, bo je nachlazený, soplí a blbě dýchá. Móc se mu zamlouvala nová mladá paní doktorka, při vyšetření držel jak hluchý dveře a pak se na tom stole rozvalil, pozoroval cvrkot v ordinaci a odmítal vypadnout.
Jak já ti rozumím, žes po svobodu milujícím Kostíkovi dalšího ptáčka už nechtěla.
Týýý jo, to se pánčička ale činí, aby se mladý pán nenudil. Kus kus – myslím, že děláš opravdu víc než “psí kus” 😀 , abys mu to vynahradila. A tím, že má u Tebe skutečnej domov, tak to je samo o sobě velká kompenzace 🙂
S kšírkama by to nešlo? nezvyknul by si na ně, jeho veličenstvo?
Jo, s Kosťou to bylo skvělý, vidět ho jak je spokojenej a citýruje sýrkorky, ať jsou zticha. Jen na to už člověk nemá “gule”.