Pravil Brtnik tuhle ve čtvrtek.

Ve čtvrtek zpravidla chodíme na velký nákup. Než já přijedu dom, obstará Brtnik civilizační procházku a pak se vyrazí do „sámošky“ s batohama. A posléze se doma věnujeme nějakýmu kutění. Brtnik se teď zpravidla zabývá Vojtou a já buď něco matlám v kůchni a nebo jdu mávat hadrama a před tím si vždycky hraju s ohaříkama.

Tenhle čtvrtek přišel při odchodu ze sámošky Brtnik s návrhem, že bychom mohli skočit „Ke klukům“ na jedno. Měli by mít už prý tu osmičku, což je příjemná voltáž, kdy člověk dobře zažene žízeň a nestoupne to do hlavy. Nebyla jsem ani trochu proti a navrhla, že s sebou vytáhnem ohaříky, ať doma neležej ladem. Práskli jsme s batohama do kůchně, vybalování počká, ne? 🙂 A vyzvali jsme ohaříky, ať se připojej. Nevznesli žádnej protest a hned se kýblovali ven. Já mezi futrama ještě sáhla na věšák pro psí taštičku a vodítko a šlo se.

Protože se cestou Rumouš vyvenčil, zdrželi jsme se cestou ke koši a Brtnik s Tali šli napřed. Když jsme je došli, byli už ve frontě před hospůdkou a Tali měla svůj dav obdivovatelů. Což ji vždy rozradostní, ráda si užívá slávy. Tak jsem ji popadla za vodítko a zcela přízemně ji odvedla za hospůdku na lavičku pod stromy. Neb když se rozradostní velice, nedělá to nikdy dobrotu 😀 . Abych si ji udobřila, vytáhla jsem pro oba z taštičky balonky. Aaaaa to bylo radosti. Zatímco Brtníkovi čepovali pivíčko, tak my jsme si kopali balonky na trávě. Tali naprosto miluje ten způsob čutnutí, kdy balonek letí čistě jen po zemi a prosviští jí mezi tlapkama a ona se může točit jak hajzl při povodni a chytat ho. Přičemž si ho ve svý pomatenosti velmi často odkopne ještě někam do kšá a  může si ho lovit dál. Vynikající zábavička prej. To Rumíček  si užíval pasení a výskokování, když jsem mu balonek naopak vyčutávala do vzduchu. 

Když přišel Brtnik vítali ho oba, jak kdyby se vracel po pěti letech z mise kdesi v zahraničí 😀 . My se usalašili na lavičce a ohaříci si lehli na trávu a OBA! si prostě jen tak žouželili balonky. Vládl klid a mír, Tali si požvykovala Čakíta a pak si prostě jen tak ležela – velmi vzhledně. Tak vzhledně, že jsem litovala, že s sebou nemám telefén. Vzledně a klidně. A jen se prostě rozhlížela po okolí. Tak jako by odjakživa nedělala nic jinýho. A v ten moment právě Brtnik pravil: „Tý jofka! To je co? Vona prostě v klidu leží, nikam neodchází a nepáchá žádnej průšvih.“ Je vidět, že jsme spolu už opravdu dlouho, protože zcela totožná myšlenka se při pohledu na ni táhla v makovici taky. No, je to panečku jiná kávička, takováhle Talinka. 

V klidu zůstala i poté, když pak přiváděli koníky z pastvy do statku a já ji chytla čistě jen pro sichr. Neposlala mě hubou do asfaltu, jako tehdy v začátcích Brtníka. A stejně tak nehrozilo, že někoho z nás oběsí na vodítku, když se pak v koutě zahrady od statku objevil velkej pesan. Jednak nemohla, protože už na tom vodítku nebyla, že jo. Byla prostě na volno, jako každej normální péf. A druhak se na něj prostě v klidu, krokem lážo-plážo šla jen podívat. Očuchali se přes plot a když se pak k nám vrátila, stačilo se jí zeptat, kde zas nechala ten balonek a ona se pro něj vrátila. Úúúúúplně normální péf. Skoro teda ,páč normální ona nebude nikdy, ale proti tomu tehdy je teď opravdu normální. 🙂