Víkendový výlet ve všední den.

Jet v týdnu po práci do (Malých) Kyšic zpravidla znamená jít naši stálou venčící trasu.

Okruh, kdy sejdeme k Netopejrovi buď lesem a vracíme se podél Loděnice zpátky, a nebo jednoduše obráceně. Vychází to tak akorát jako vhodný venčení pro všední dny. Časově i aktivitama pro ohařiska, který dostanou možnost vypustit svou notnou dávku energie.

Ve středu jsme taky jeli do Kyšic, ale napadlo nás to trošku víc jako oživit. Nakonec jsme to ale nebyli my, kdo to oživil. A na můj vkus víc, než je zdrávo. Postarala se to to buřina. A jak dobře víme, tak já buřinu v terénu velmi nerada. Jedinej, kdo moji paniku dokázal držet na uzdě byla Bubinka, protože kvůli ní jsem věděla, že se bát nesmím. Aby se nebála právě ona, která na mě spoléhala 😀 . Buřina nahlásila nástup na trasu jen s malým zpožděním než my. 

Zaparkovali jsme dole u Netopejra, odkud jsme vyráželi. A ledva jsme opustili malou, téměř nepoužívanou silničku a zanořili se do lesů, tak hneedle na první mýtince se ozvalo bublání. Pohled na prvou stranu ukázal i značně do temna zbarvenou oblohu. Zatím ne přímo nad námi. Brtnik ví, jak nízký pudy se mnou v takových momentech lomcujou, takže navrhnul, že se můžem vrátit, a dodal, že to na nás nepůjde. A já bláááhovááá mu uvěřila (stejně jako před lety, když mě sbalil 😀 😀 😀 ). Ba ne, spíš jsem mu věřit chtěla, protože jsem si prostě sama uvnitř říkala, že prostě nebudu vyšilovat jako pako. No, takhle………………… jako pako ne, to ne, to sem nevyšilovala. Nicméně jako úplně v klídku jsem rozhodně nebyla. Zvláště pak, když se k nám milá buřina začala tak jako stahovat.  Poctivě se přiznám, že jsem ho i dvakrát čapla za ruku a tu mu zmáčkla jak starý noviny 😀 . A taky jsem si hovořila sama k sobě a přesvědčovala se, že přece nejsem taková ……. jak to slušně říct??? No, že se z toho přece ne……..ne to… netodlencto, že jo. Zvlášť, když jsem si do taštičky nedala ani obří roli hajzlpapíru, kterou bych v takovým případku evidentně asi potřebovala 😀 😀 . I šlapala jsem statečně dál. A ………značně rychle. Hele takhle rychle se nikdá na výletě nepohybujeme 😀 . 

Myslím, že to ocenili i ohaříci, který vesele poletovali kolem nás. A musím pochválit Tali, že se většinu času sama od sebe držela při nás a neměla tendence se výrazně vzdalovat. Spíš se opravdu pohybovala čistě po cestě, i když zkoumat okolí se taky vydala. Ale jen tak, jako to dělává Rumoušek a sama si pak hlídala, kde se nacházíme my. Bylo fajn vidět, jak letí krajem louky za námi. To jsme zrovna stoupali na horu, buřina se přibližovala a já to valila do plnejch. Chybělo už jen, abych se rozeběhla 😀 😀 😀 . To jsem si ovšem schovávala na horší časy, kdyby náhodou i přišly – ty horší časy. Prozatím přišla fialová obloha a hromování kapek zesílilo. Popravdě, tentokrát jsem si kochání se přírodou tak úplně jako neužívala. O to víc jsem si užívala ale ohaříků a blbnutí s nima. A toho že poslouchají OBA moc hezky. 

Jako třeba u toho zelenýho lesního rybníčku Brčálníku, kam se oba vydali. Byl tak zelenej, že se v lese ztrácel. Což by byla chyba, protože to byl ten bod, za kterým je odbočka, která vede kratší cestou zpátečním směrem.  Funěla jsem z toho, jak jsem do toho kopce svižně svištěla a tak jsem jen vyfoukla informaci, že “NE-E! vy prasata. Jinak půjdete domů pěšky!” Asi dostatečnej argument, takže oba hodili zpátečku 🙂 .

Když jsme se blížili k Vysokýmu vrchu s rozhlednou, blížila se akurát i buřina k nám. Ajajaíííí, jak zpívá strejda Tilda v jedný písničce.  Strachy se mi secvakly půlky natolik, že bych ani ten hajzlpapír nepotřebovala. Zvlášť poté, co jsme museli projít pod vysokým vedením. Na který právě v souvislosti s buřinou, kterou jsem pod ním zažila, nemám úplně dobrý vzpomínky 😀 . Ale! Jsem výborná helejte. Přežila jsem! 😀 😀 a asi jako odměnu jsem pak dostala jeden prima Tali zážitek.

To už jsme se spouštěli z Vysokýho vrchu a scházeli kopcem dolů k říčce Loděnici a koňským ohradám. Je to tady takový prudší a hlavně po deštích rozblácený (hurááá bláto!! po sto letech je v lese bláto!! 🙂 ), takže pěkně kluzký a vy se musíte dívat pod nohy. Tali se šmrdolila zrovna vedle cesty. Akorát jsme se na ni s Brtnikem shodně zaměřili, když v tom jí z vysoký trávy před nosem vyskočila mlaďounká srnka. A Tali zůstala krásně stát, stačilo ji jen hlasem podporovat, že “Tali, nech tu srnku!” A ona ji opravdu nechala. Čekala na ni ne plná hrst dobrůtek, ale plný dvě hrsti dobrůtek a obří náruč pochval od nás obou. Asi je vám jasný, jakou, jakooouuuu obří radost jsem z tohodle měla. Brtnik asi ani tak ne, ten se spokojí s tím, že Tali poslechne. Prostě poslechne, ale já tam vnímám tu nadstavbu. Pro mě znamená hodně, že se rozhodla dobrovolně. A ještě se z toho sama radovala. To krátce před tím, jsem si ji naopak nelajsla ji nezajistit. Ani ne tak proto, že by neposlechla, ale spíš kvůli její razanci projevu.

Pohybovali jsme se v tu chvíli podél louky a ona na jejím okraji něco vystavila a hodně pevně. V ten moment často ohaře neodvoláte, to pracuje. A dělá to, co má. A dalším krokem v tý práci je, tzv. postoupit a tu zvěř zvednout. A já jsem si říkala, že pokud by tam bylo mládě (porost byl nízký) , mohla by mu nechtíc ublížit. Než jsem došla k ní, držela jsem ji v tom, že se nemá hýbat a ona se nehýbala. Cvakla jsem ji na vodítko a, jak říkám, pro jistotu jsem ji vedla pryč. A chválila ji, že byla šikovná. A pak se vycajchnovala s tou srnkou ještě víc. To byl skvělý moment.

Sešli jsme dolů ke koňským ohradám a krajem lesa, podél Loděnice se vydali zpátky k autu. V místech, kde to bylo možný jsem ohaříky posílala do říčky, ať si tam můžou ráchat haxny. Ještě než se říčka odkloní mezi chatky, uplacírovali jsme se na takovým šikovným místě a já Rumíčkovi házela balonek dolů do vody. Tali si loncala vodou sem a tam, tak jak to má ráda a pak zvostala stát a čučela na mě nahoru na cestu. Že “Taky ci balonek! ” No tak jsem sáhla do batůžku a mrskla jí dolů ten její obří. Drapsla si ho a  důležitě si ho tam nosila. Házet, že prej nebudeme. Když jsme se pak dali zase do pohybu, vymyslela výbornou věc.

V určitým úseku je podél plotů mělká škarpa plná ….černýho bahna. A nejni nic lepšího, než to pěkně projít. Prase jedno. Tak šla pod pumpu, která je o kousek dál podél cesty hned vedle studánky. Rumíček si tak užil proudící vodičky, protože po odsajrajtění Taliprtky jsem ho zavolala, ať si jde dát vodičku. A zjistila jsem tak, že víc než proudící vodička je ten žužlopichlobalonek. Kdyby ho neměl k dispozici, klidně u pumpy stráví celý odpoledne a strhne pramen, jak se bude dožadovat pumpování. Takhle se sice s radostí dořítil a trošku vodičky si nachytal, ale………. pak hned se dožadoval zasejc balonku.

Cesta už se pak za velkou zatáčkou chýlí ke konci a zbývá poslední úsek, který vždycky slouží k tomu, aby si člověk s čoklidama procvičil spolehlivou chůzi u nohy bez vodítka. Ovečky ve výběhu pod silnicí jsme tentokrát minuli bez zájmu a už jsme byli u auta. A protože cestou domů jezdíme přes Unhošť, kde je ta fajn kavárna S Radostí, tak jsme se ještě zastavili tam. Brtnik si dal kávičku, kterou si špatně ovšem objednal, takže místo většího espressa dostal dvě espresa v jednom hrnku 😀 . Myslím, že teď nebude mnoho let spát 😀 . Já, si dala nealko Bernarda, protože jsem byla po tom úprku před buřinou vyprahlá jak Sahara. Ohaříci tam byli na zahrádce pěkně s námi a Tali se stala Rumouškovi vzorem. Což nikdy není dobrá varianta, vítám to spíš naopak. Leč tentokrát to vyšlo takhle. 

Někdo nechal u vedlejšího stolku kelímek od něčeho (možná zmrzka, možná nějaký dezert). A Tali pochopitelně velmi rychle kelímek objevila a strčila do něj ten svůj dlouhej sosák. Že jí to neprošlo jen tak, je vám asi jasný. Nic z toho není překvapivý. Co ovšem je překvapivý, bylo to, co udělal Rumoušek. Udělal filutu a s očima do zatáčky přišel k tomu kelímku a ten čumes tam strčil taky. A koukal, ešivá koukáme my. No! Já teda koukala!!! Zachránilo ho to, že to fakt pojal jako ftípek. Nicméně zájem o odpadky není z mé strany podporován v žádný variantě, ani jako sranda. Takže od toho taky jel jak namydlenej. A pak už jsme si jen vypili kafe a pivíčko a jelo se domů na dlábes. 

A taky upéct ciabattu a Brtnik kutat toho Vojtu. Prima výletík to byl, i přes tu buřinu.

 

2 komentáře u „Víkendový výlet ve všední den.

  1. Tak bourku venku ani ja nemam.rada a rozhodne bych nechodila na kopec a k rozhledne, ale zase ta ma hromosvod takze 😀

    Jinak pejsci byly hodni a uzivali si tempa a s kelimkem.me.to pobavilo ze rumicek delal filutu, je to komediant.

    Ja se priznam, ze s bourkou bych to klidne otocila a jela domu

    1. No jo ale co děláš, když jste někdě na bivaku?? Bože já bych se znečistila a pak dostala infarkt, nebo možná klidně i obráceně 😀 😀

      Já jsem nechtěla bejt úplnej srab. Cesta halt vedla do kopce, k rozhledně jsme nešli, tam by mě nedostali už vůbec, byli jsme kus pod ní. Což je ovšem ve výsledku jedno, že jo. Kopec, stromy a buřina po boku 😀

      Rumouš chtěl bejt krapítek ftipnej a vono mu to nevyšlo 😀

      edit a teď mi došlo, proč von to dělal!! Von ho šel vyhodit ten kelímek!! Jsou zvyklý dostat vyblízat kelímky a kyblíky od jogurtů a pak je nosí doma vyhodit do odpadků. Tak von to natuty pojal takhle 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..